Umění manipulace ovládáme všichni…

Dokázali jste se tento týden postavit svému strachu z bolesti a smrti?? Ano, nic menšího se od Vás v tomto ročním projektu nechce :-) Tedy pokud opravdu toužíte po štěstí, které Vám neproklouzne mezi prsty… 

Pokud se neumíme postavit svému strachu z bolesti a smrti, nezbývá nám pak totiž v životě nic jiného než se snažit manipulovat své okolí tak, aby nám vyhovovalo.

Najdeme si lidi, kteří nám budou pochlebovat. Nebo se lidem raději začneme vyhýbat, protože oni – světe div se – nás nechtějí jen vychvalovat :-) A nemusím jistě vyjmenovávat tu další spoustu způsobů, jak se snažíme udělat si svůj život příjemnější. Každý máme ty své :-) Kdo stojí o to, cítit se mizerně, že?? :-)

Vzpomínám, když jsem poprvé prožívala toto téma. Napsala jsem pak článek o tom, že otakárka do babočky nevmanipuluješ (odkaz najdete v plánovači na daný týden v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ). Byla jsem tehdy překvapená, do jaké míry se chováme jako manipulátoři, i když by nás tak nejspíš nikdo nenazval. Není to totiž v patologické formě. Jen v takové běžně lidské, kterou trpí úplně každý :-)

Jenže.

 

Otevřít se tomu, co je, a nesnažit se před tím utéct, není fakt snadné.

Tento týden jsem uveřejnila na svých stránkách Radost z angličtiny pokračování videa Ruperta Spiry o tom, proč se trápíme (a tedy hlavně o tom, co s tím). V článku, který najdete ZDE, je nejen rozbor druhé části videa, ale i pár rad, jak si s tématem hrát. Angličtinářsky, ale i neangličtinářsky. Doporučuju. Mrkněte se :-) Rupert Spira je super, umí ten neduální Jiný svět krásně vysvětlit :-)

První část videa (bod 1) vyprávěla o tom, že nám může pomoci uvědomit si, kdo trpí. Jenže to vyžaduje poctivou a dlouhodobější práci na odkrytí toho, čím jsme, pod závojem všech svých představ, strachů a tužeb.

Druhá část videa vyprávěla (bod 2) pak o tom, že druhý přístup, jak přistupovat ke svému trápení, je plně se mu otevřít. Natolik plně, že si dokážeme říct, že bychom s tímto trápením dokázali být navěky. Jenže to zase vyžaduje hodně odvahy…

Prostě neexistuje žádná snadná cesta. Žádná pilulka. Žádná terapie, která nás jen tak zbaví trápení, aniž bychom na tom my sami neodvedli spoustu práce. I kdyby se podařilo jeden problém zvládnout, objeví se další a další. Dokud se nepochopíme bod 1, nebo bod 2. Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…