Nějak to přežít…

Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor. 

Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?

Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?

Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)

 

V životě nejde o přežití

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…).  Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….

Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.

Pokračovat ve čtení…

Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Pokračovat ve čtení…

8 lekcí o štěstí od Depeche Mode

Takové ty extatické zážitky plné blaženosti jsem v životě zažila několikrát. Nepotřebovala jsem k tomu nic. Často se to stalo prostě při meditaci.

Ale kdybych měla mluvit o vnějších pozitivních okolnostech, které ve mně tu extázi vyvolaly, pak by to byl desetidenní kurz meditace vipassana. A koncerty Depeche Mode :-)

Ta atmosféra tam je prostě magická.  Když do toho koktejlu ještě přidáte hudbu a texty a výkon kapely, protřepete a promícháte, dostanete manu nebeskou :-)

Na blogu jsem o tom, jak moc mě v životě DM ovlivnily, psala už nespočtukrát. Kromě spousty článků s odkazy na koncerty, nebo písně (i s texty), tam najdete osmidílný (!) seriál o tom, Kde hledat průvodce na naší cestě? Může to být překvapivé. Jo, řeč je o Depeche Mode :-) A najdete tam i článek o tom, jak moc ke mně promlouval loňský květnový koncert (A květen kladl otázku – miluješ opravdu?).

Depeche Mode, štěstí

A loni v září mě Depeche Mode drželi nad vodou.

Přesněji řečeno jejich 3 písně – Enjoy the Silence, Behind the Wheel a Halo. Jinak bych asi neunesla všechny ty emoce – ohromný smutek, strach, pocit křivdy, nepochopení, hněv, lítost.

Tenkrát se to ve mně tak mlelo. Prožívala jsem noční můru svého života. A přece se na to všechno dnes z mnoha důvodů dívám jako na to nejlepší období svého života, které přineslo tolik vhledů, prozření a pozitivních změn. I díky Depeche Mode, kteří mi pomohli nenapáchat ještě víc škod a ještě víc si neublížit. I o tom jsem napsala článek :-) (Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce.)

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Pokračovat ve čtení…