Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Pokračovat ve čtení…