Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa

Hmm, můj pocit, že žijeme v Absurdistánu se mnou teď asi sdílí spousta lidí. Svět jako by se zbláznil, že? Nic najednou nedává smysl, na logiku člověk může zapomenout a v podstatě vůbec na to, že bychom si mohli být jistí, jak se věci vlastně mají. Řekla bych ale, že teď je jen krásně vidět, do jaké míry vůbec dokážeme vnímat, jak se věci vlastně mají, a do jaké míry vidíme jen to, čeho se bojíme a co si představujeme…

Na téhle korona době je prostě i něco velmi vzácného… také to vnímáte??

Když jsem se v roce 2014 vydala na cestu z Absurdistánu, měla jsem na mysli právě tenhle druh absurdity. To, jak sami sobě absurdně stojíme ve štěstí, protože svět vnímáme skrz filtry svých představ. Protože se jimi necháváme spoutat. Vším tím strachem a touhou ten strach nějak přehlušit. Čeho se teď nejvíc bojíte?? A všimli jste si, jak se to všechno rozpadá na dvě hlavní skupinky zastávající opačná místa barikády?? Na které straně stojíte?? Nebo už té zjevné dualitě nepodléháte??

Můžete slyšet nejrůznější krásná slova o odvaze, svobodě, lásce, obětavosti a vztazích. O transformacích a ohledupnosti. Ale co vlastně znamenají? Když jsem se na tu cestu z Absurdistánu vydávala, netušila jsem, jak moc se obvykle mýlíme v tom nejzákladnějším chápání světa kolem sebe a nejrůznějších ideálů. Právě proto, že si většinou neumíme v tom našem dualitou ovládaném světě představit i něco jiného.

 

O štěstí prý ve skutečnosti vůbec nestojíme

Tvrdí A. de Mello. Vždycky se prý najde něco, co je pro nás důležitější. (Třeba nejrůznější sny, které si budeme chtít splnit?? A až to budeme mít, budeme šťastní??) Já jsem ve svém životě chtěla na té cestě z Absurdistánu otevřít prostor štěstí, kterému nebudu klást žádné podmínky. Žádné – to ano a to ne. Tohle se mi líbí a to chci, a tohle zásadně odmítám. Protože mi došlo, že štěstí, kterému se kladou podmínky, jak jsme zvyklí, nikoho nikdy neuspokojí.

Jsou to buď bubliny, které se vám rozpadnou pod rukama. Nebo fata morgány, které se rozplynou, když se k nim přiblížíte. Jsou to domečky z písku, které rozmočí první voda. Co je to za svobodu, kterou něco omezuje? Co je to za lásku, která miluje „jen když”? Opravdu O TOHLE stojíte??

Nenapadlo mě ale, čemu že se to tím také ve svém životě otevírám… :-)

 

Když chcete vnést krásná slova do reality svého každodenního života

Najednou zjistíte, co vlastně znamenají. :-) Já si to uvědomila hned na samotném začátku prvního roku Absurdistánu. Ten děs, že pokud chci být svobodná, budu se muset postavit tváří v tvář tomu, co mě poutá. Troufli byste si???

Já se k tomu samozřejmě moc neměla. Ale stalo se cosi, díky čemu jsem rok 2014 na jeho konci symbolicky pojmenovala rokem Daru. (A od té doby jsem i každému dalšímu roku dávala symbol, který co nejlépe vyjadřoval jeho hlavní poselství. Ten další byl třeba rokem Noční můry z Elm Street. Ale o tom později.)

Dostala jsem tenkrát dar lásky – coby síly, která dokáže člověkem pohnout, nadchnout ho, lapit a nepustit. Znáte to přece. To rčení, že láska hory přenáší?? Ale zároveň to byla výzva naučit se milovat dospěleji. V dobrém i zlém. Bez růžových brýlí. Svobodně, jak o tom Mello ostatně také mluví. Podle motta mé FB stránky Žít je umění / Jiný život v Jiném světě – „není umění milovat život, když vám snáší modré z nebe. Je umění milovat život, když vás vláčí po kamení.”

Umíte si i v takovým časech nechat srdce otevřené?? Je to velmi, velmi těžké…

Dostala jsem ale i dar podpory, za který jsem velmi vděčná. Byl to ale jen takový rozjezd. První jemné nárazy (které mě ale šíleně rozhodily), první pochopení toho, oč na téhle cestě půjde. Došlo mi to naštěstí celkem svižně, protože to nebylo poprvé, kdy mi Život přihrál do cesty něco takového. Tenkrát v devadesátých letech to byl první pohled mimo ty běžné životní cestičky. První objevy zrcadel a symbolů v našem životě a jeho zákonitostí. (To se o tom ještě moc nemluvilo.) O 20 let později přišel čas to rozjet podstatně víc, protože jsem na to už byla připravená. :-) Třeba jste taky??

 

50 kamenů

Za těch pár let od roku 2014 jsem zjistila, jak moc mi na téhle cestě pomáhá 50 kamenů. :-) Každý rok díky nim dostal příběhový, až pohádkový, ráz. A byly to pohádky plné překážek, lásky, zázraků. Rok najednou nebyl jen shlukem událostí, které se zčistajasna dějí a člověk se v nich ztrácí. Měla jsem navíc pocit, jako by se mnou Život komunikoval, protože já jsem komunikovala s ním. Ať se dělo cokoliv, vždycky jsem mohla říct: „To mě nepřekvapuje. Přesně vím, oč teď jde.” Vždy to totiž nějak odpovídalo tématu daného týdne. A daná témata na sebe vždy nějakým zvláštním způsobem navazovala.

A když první rok Absurdistánu skončil tématem „Něco končí a něco začíná”, bylo mi jasné, že příští rok chci jít do toho zas! Bylo to totiž – světe div se – poslední z 50 témat týdne, které jsem si postupně náhodně tahala z připravených kartiček.  Vzpomínám, jak jsem si každý týden říkala, jestli to opět bude navazovat a jaké téma vyjde na konec. Hmm, kdo by to byl býval řekl?? :-) Continue reading „Cesta z Absurdistánu do jiného, šťastnějšího, světa“

DEVATENÁCTKA (24) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Hledat jehlu v kupce sena je ještě v pohodě

Ale zkuste najít hliník v molekule vody. Voda vždycky bude jen dva vodíky a jeden kyslík. Nic víc a nic míň. Hledat hliník ve vodě je stejně absurdní jako hledat štěstí tam, kde ho obvykle tak vytrvale hledáme…

Známe to všichni. Tu představu, že když budeme mít to či ono, budeme konečně šťastní. A i když jsme už možná pochopili, že je to jen takové zbožné přání, kdesi v podvědomí stále doufáme. Možná už víme, že jsou to jen takové záblesky štěstí, ale dál se je snažíme hromadit. Co nejvíc záblesků, abychom nevnímali tu temnotu…

Máme větší či menší seznam položek, ze kterých bychom si chtěli vytvořit svůj vysněný sen. Máme už i nástroje (o Tajemství a Zákonu přitažlivosti jste slyšeli??), jak si ho vytvořit. A to je dobře. Ne snad proto, že tak konečně můžeme žít ten šťastný a naplněný život. Ale že mnohem dříve pochopíme, že tam štěstí nenajdeme stejně jako ve vodě nemůžeme najít hliník. Prostě tam není. I kdyby se někde uvolnil při vaření v ešusu, voda bude vždy H2O.

Když se přestaneme pohybovat na povrchu a podíváme se hlouběji, zjistíme, po čem to vlastně toužíme. Po tom být svobodní. Po tom, být milovaní a milovat. Po tom, cítit spokojenost, klid a jistotu. Po tom, mít odvahu. To vše ale najdete pouze ve světě nepodmíněného. Tam, kde nic a nikdo nestojí v cestě vaší svobodě, spokojenosti nebo klidu. Tam, kde nepotřebujeme nic a nikoho, abychom byli šťastní.

Tak co ještě hledáte??


Právě jste dočetli dvacátou čtvrtou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma OPRAVDU STÁLE JEŠTĚ VĚŘÍTE, ŽE JE KAM LÉZT? elementu OHEŇ. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů. Odebírat celou sérii zdarma můžete buď přímo skrze odkaz níže, nebo poté, co se blíž seznámíte s tou jednou jedinou věcí, která nám stojí v cestě ke štěstí (a moc se o ní neví). 

 

>> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

nebo

>>PDF (1 strana) o té jedné jediné věci, si stáhněte ZDARMA zde <<

(možnost odebírat DEVATENÁCTKU pak budete mít na MIMOŇSKÉM ROZCESTNÍKU)

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA (14) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Ráj v pekle

Představte si čerta, který se jednoho dne rozhodne, že v pekle vybuduje ráj.

Najde si část pekla, kterou vysmýčí a vymaluje. Koupí kotle zdobené zlatem a se skupinou zdatných vědců vymyslí podlahové topení, které ty kotle bude vyhřívat pěkně nenápadně. Žádný čmoud, žádný smrad. Jen pěkný wellness s teploučkou vodou, do které si ještě rádi vlezete…

Dává Vám to smysl??

Kdysi jsem slyšela, že lížeme med z meče. Je slaďoučký, a tak mu snad odpustíme nějakou tu krev, kterou to s sebou logicky nese.

Stejně tak absurdní je to, co děláme každý den my sami. Snažíme se proměnit to své peklíčko na ráj, nevidět to ostří nože pod nánosem medu, kterým jsme ho napatlali. A pak se divíme, že jsme se spálili nebo řízli. A že to sakra bolí.

Jediným řešením je všimnout si, že jsme ve pekle. A že z pekla ráj neuděláme, ať si ho budeme malovat jakkoli narůžovo.

Když už se rozhodneme, že chceme z toho pekla pryč, musíme ho nechat za sebou se vším tím, co nám ze života to peklo dělalo. Kdysi jsem psala o snaze muslimských imigrantů utéct ze svého pekla. Dožadovali se u ostnatých drátů vstupu do té své představy ráje. Ale to peklo v sobě si do něj přenesli. Je mnohem snazší udělat z ráje peklo, než peklo nadobro opustit.

Vzdát se toho všeho, co nám stojí v cestě ke štěstí…


Právě jste dočetli čtrnáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) z roku 2019, o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma VZDEJME SE TOHO, CO NÁM STOJÍ V CESTĚ KE ŠTĚSTÍ elementu DŘEVO. 

V roce 2020 na stejná témata vychází série ODE DNA DO HLUBIN, která bude mít také 50 dílů.

Pokud si chcete sami na vlastní kůži vyzkoušet vysledovat, jak na nejrůznější témata ve svém životě reagujete vy, stačí se přihlásit (a je to zdarma) do ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ. Více info zde:

STROM ŠTĚSTÍ – čas na opravdovou změnu od kořenů

DEVATENÁCTKA (11) – 50 absurdních způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Úsměv z kamínků

Objevil se před dvěma lety na cestičce, po které jsem chodívala stále dokola. Ne, nebylo to ve vězení :-) I když zpočátku jsem si tam tak připadala. Bylo to na desetidenním kurzu meditace vipassana. Na kurzu byl vymezený prostor, ve kterém jsme mohli venku trávit volný čas mezi jednotlivými meditacemi. Ženy měly ten svůj a muži také.

Jednomu z oněch prostorů jsem říkávala paddock. Jestli nevíte, oč jde, tak v paddocku krouží koně než jdou na start dostihu. V našem případě šlo o krásnou louku, po které jsme se často s gustem procházely bosé. Nebo jsme tam polehávaly a slunily se. Ten druhý prostor byla právě ona cestička, na které se jednoho dne objevil úsměv z kamínků. Cestička kroužila kolem několika stromů, laviček a šňůr, na kterých jsme sušívaly za hezkého počasí prádlo.

Na kurzu jsme spolu nesměli komunikovat. Žádná slova, žádné posunky, žádné psaní lístečků. Ani pohled. A to ani s tím, s kým jste sdíleli pokoj, což bylo zpočátku hodně zvláštní. Nemohli jsme psát, nemohli jsme číst. Neměli jsme k dispozici ani mobilní telefony, ani počítače.

Totální informační detox. Jen vy a vaše myšlenky. A prostředí, ve kterém jste se pohybovali. Bylo to úžasné!

Svět jako by se zastavil. Když se vám dařilo oprostit se od myšlenek, najednou jste si začali všímat, jak vítr zlehka ohýbá větve keřů. Pohybujících se oblak na modré obloze. Broučků na zemi. Toho pocitu, kdy se bosá noha dotýká trávy, nebo cestičky. Nezvyklých i běžných chutí jídla, které tam pro nás pomocníci na kurzu připravovali. Toho, že i když nemůžete jít dál tam do těch beskydských lesů, máte to údolí, ty lesy i tu oblohu jako by v sobě a zároveň jste její součástí…

Těch 10 dní jste mohli prožít buď v pekle vlastních myšlenek a rozbouřených emocí, nebo v ráji smyslů, nebo dokonce v podstatě vlastního bytí. Mohli jste zjistit, že i když žijete v prostředí, kde máte vše, co opravdu potřebujete (střechu nad hlavou, postel, jídlo, bezpečí, přátelské podporující prostředí a klid), je to vaše hlava, která z toho prostředí udělá peklo, nebo ráj.

Někdo kurz nedokončil. Někdo ho dokončil, ale byl pro něj tak náročný a možná i nesmyslný, že nezatoužil vyzkoušet si to ještě alespoň jednou. A někdo se vrátil v budoucnu zas (jako například já).

A někdo se dokonce v jedné chvíli cítil tak hezky, že na kraj cestičky, po které každý denně minimálně jedou prošel, stvořil z kamínků smajlíka. Netuším, kdo to byl. Netuším, jestli se chtěl prostě jen nějak zabavit, nebo jestli chtěl vyslat ostatním nějakou zprávu. Ale nakonec to zpráva byla nejen pro mě. Vedle kamenného smajlíka se totiž začaly objevovat i další…

Je absurdní honit se za štěstím tam někde v dáli, když ho můžeme mít teď a tady. A to dokonce tak silné, že i tam, kde jíte jen 2,5x denně, nesmíte dál než za vymezený prostor, vstáváte ve 4 ráno a cca 10 hodin denně sedíte a meditujete (a všechno vás bolí), s nikým nesmíte mluvit, ani se zabavit tím, čím jste obvykle zvyklí svou mysl uchlácholit, vykreslíte na cestu smajlíka.

Ne, štěstí nespočívá pouze v tom, že zpomalíte a všímáte si takříkajíc maličkostí. Ale ono zpomalení a zaměření pozornosti na to hezké, co vás obklopuje, je první krůček k tomu opravdovému štěstí. A proto se příští týden sejdeme u dalšího z týdenních témat. Tentokrát o kráse neočekávaného. Sama jsem zvědavá, co neočekávaného ten týden přinese…


Právě jste dočetli jedenáctou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života) z roku 2019, o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ZVOLNĚME NA CHVÍLI elementu DŘEVO. Série vychází z témat ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ. K dispozici ji má celou (také zdarma) každý, kdo se do projektu hlásí. Je fajn se někdy podívat sami na sebe s humorem, co říkate? 

> STROM ŠTĚSTÍ – čas na opravdovou změnu od kořenů <

Neduální učení – 3x v čem je tak výjimečné

O neduálních učeních se toho v českých luzích a hájích moc nedozvíme. A to je velká škoda. Neduální učení jsou totiž tisíce let stará a dají se najít napříč různými náboženskými směry, na Východě i na Západě. Někdy jsou celkem na očích (například v indické advaitě). Někdy se skrývají (např. v súfismu).

Neduální učení jsou něčím, co lidstvo jako celek sdílí, protože zkušenost neduálního vnímání je ve své podstatě stejná. A jsou ještě mnohem víc:

Je to podstata našeho vnímání, podstata nás samotných a podstata lidí a světa kolem nás. Je nám všem blízká, a přece jako by nám unikala.  Za tím množstvím podnětů našich smyslů nevidíme, jak se věci doopravdy mají. Ale hlavně – je zdrojem naší vnitřní síly, spokojenosti a štěstí. A přece se tak často cítíme vyvedení z míry a vystresovaní.

neduální učení
Znáte příběh o slonovi v temné místnosti??

Cílem tohoto článku není podat vám vyčerpávající výklad o různém pojetí neduality, různých směrech neduálních učení, různých učitelích, teoriích a praxích. Na to možná někdy opravdu dojde :-) Zatím se v mém počítači skrývá jeden nepublikovaný odborný religionistický článek na toto téma. Včetně srovnání dvou západních moderních neduálních učitelů – Ruperta Spiry (advaita) a Roberta Fennera (buddhismus).

Chci Vám pouze ukázat, co všechno může znamenat vstup do neduálního světa. Kterému já říkám Jiný svět :-)

 

3 x co všechno neduální učení umí

Continue reading „Neduální učení – 3x v čem je tak výjimečné“

Nějak to přežít…

Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor. 

Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?

Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?

Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)

 

V životě nejde o přežití

Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…).  Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….

Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.

Continue reading „Nějak to přežít…“

Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Continue reading „Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.“

8 lekcí o štěstí od Depeche Mode

Takové ty extatické zážitky plné blaženosti jsem v životě zažila několikrát. Nepotřebovala jsem k tomu nic. Často se to stalo prostě při meditaci.

Ale kdybych měla mluvit o vnějších pozitivních okolnostech, které ve mně tu extázi vyvolaly, pak by to byl desetidenní kurz meditace vipassana. A koncerty Depeche Mode :-)

Ta atmosféra tam je prostě magická.  Když do toho koktejlu ještě přidáte hudbu a texty a výkon kapely, protřepete a promícháte, dostanete manu nebeskou :-)

Na blogu jsem o tom, jak moc mě v životě DM ovlivnily, psala už nespočtukrát. Kromě spousty článků s odkazy na koncerty, nebo písně (i s texty), tam najdete osmidílný (!) seriál o tom, Kde hledat průvodce na naší cestě? Může to být překvapivé. Jo, řeč je o Depeche Mode :-) A najdete tam i článek o tom, jak moc ke mně promlouval loňský květnový koncert (A květen kladl otázku – miluješ opravdu?).

Depeche Mode, štěstí

A loni v září mě Depeche Mode drželi nad vodou.

Přesněji řečeno jejich 3 písně – Enjoy the Silence, Behind the Wheel a Halo. Jinak bych asi neunesla všechny ty emoce – ohromný smutek, strach, pocit křivdy, nepochopení, hněv, lítost.

Tenkrát se to ve mně tak mlelo. Prožívala jsem noční můru svého života. A přece se na to všechno dnes z mnoha důvodů dívám jako na to nejlepší období svého života, které přineslo tolik vhledů, prozření a pozitivních změn. I díky Depeche Mode, kteří mi pomohli nenapáchat ještě víc škod a ještě víc si neublížit. I o tom jsem napsala článek :-) (Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce.)

Continue reading „8 lekcí o štěstí od Depeche Mode“

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Continue reading „Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…“

Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Continue reading „Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…“