Když se snažíte odpustit to, co Vás hluboce zranilo…

… není to vůbec snadné, že?? Už jen ten první krok – pocítit, jak moc to bolí, je někdy náročný natolik, že to celé potlačíme tak hluboko, jak jen je možné. Jen abychom se tím nemuseli zabývat. Naše ego-obranné mechanismy pracují velmi dobře a buďme jim za to vděční. Jenže jednou možná přijde čas, kdy bude potřeba to chráněné zraněné místo konečně vyléčit a ne ho jen chránit.

odpustit Nebeský stromTento týden byl i pro mě o odpuštění. Snažila jsem se odpustit něco, co mě hluboce zasáhlo a s čímž se peru vlastně od narození. Vím, bude se to zdát divné, ale je to karma. A věřte, neutečete úkolu napravovat to, co jste kdy pokazili. V jednom ze svých prvních blogových článků před 5 lety jsem si z reinkarnace dělala tak trochu legraci (Jak jsem zachránila svou prapraprababičku). Dneska už se nesměju.

Přišlo to samo. A doporučuju – nepátrejte jen tak ze zvědavosti po svých minulých životech. Až přijde čas a bude opravdu potřeba, dozvíte se určitě to, co je nutné. A pak se s tím budete muset smířit. A odpustit. Sobě, nebo někomu druhému. A ani jedno není dvakrát snadné. A navíc – to, co jsme raději hluboko potlačili, obvykle nebývá nic příjemného…

Já nebyla u žádných terapeutů. Jak je znát z mého článku, nepřišlo mi to zajímavé. Můj minulý život se mi začal odkrývat postupně. A trvalo několik let, než jsem fakt uvěřila tomu, že to, co se mi odkrývá, bych měla brát fakt vážně.

 

Jsou minulé životy vůbec reálné??

Ano, pořád mám tu představu, že ten život možná nebyl opravdu reálný. Že je to jen vize, symbol, který mě má vést. Ale vzhledem k tomu, že i současný život je podle některých jen nereálný sen, není nakonec jedno, jestli se na minulé životy koukáme jako na něco reálného, nebo snového a symbolického? Podle mě je důležitá ta naléhavost toho poselství, které k Vám přichází s příběhem tak konkrétním, jako byste ho prožili Vy sami někdy jindy a někde jinde. Ale je to Váš příběh a hluboce se Vás dotýká. A právě tím Vás proměňuje…

Jednou z prvních vlaštovek, kdy mi bleskla hlavou představa mého minulého života, byla vize, která se mi pak propojila s jedním příběhem z jedné knížky, kterou jsem jako mladá milovala. Málokdy si pamatuju příběh knížek. U téhle jsem si ho pamatovala. Kniha se jmenovala Nebeský strom. (Mimochodem, nebylo to poprvé, co se můj život propojil z příběhem knihy. Tenkrát to byla kniha, kterou jsem překládala.)

Pokračovat ve čtení…

Jak se radovat ze života, když je život na nic??

Je to taková otázka, která člověku snadno zamotá hlavu, že? Když je život na nic, obvykle se z toho neradujeme, ale snažíme se s tím co nejrychleji něco udělat. Radujeme se jen ve chvílích, kdy jaksi život skáče, jak my pískáme :-)

jak se radovat ze životaUplynulý týden se věnoval tématu VZDOR. Původně jsem si tedy představovala, že to celé proběhne trochu jinak. Ale tak kdo tady neustále píše, že je lepší nic neočekávat a nechat prostor té kráse neočekávaného?? :-))

A neočekávané se přihodilo. A já jsem za to vděčná, i když to nebylo vůbec snadné… 

Pokračovat ve čtení…

Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to, jak se cítím…

… to by měla být nejspíš má nová mantra :-) Je to už pár let, kdy jsem publikovala dvojdílný článek Co zcela jistě nemá smysl. Stručně – vinit druhé a vinit sebe. Byl to tenkrát můj objev. Logicky vydedukovaný a inspirací umocněný. Ale ta neduální praxe, která z něj vyplývá, je tedy záhul. Odpuštění není vůbec snadná věc! A díky tomu byl záhul i první týden desetitýdenního období DŘEVO…

odpuštění

Tento týden jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ho odepíšu jako strašný, nebo úžasný.

Bylo to jako na hóóódně velké houpačce. Jeden den tak, druhý den onak. Už je to pár měsíců, co jsem chodila po lese a zpívala si depešáckou Enjoy the Silence, abych zklidnila myšlenky. Vklouzla do ticha. Neřešila. Hlavně neřešila. Najít si ty správné písně, které Vás uklidní, je někdy zásadní.

Když jsem mohla řešit, zase jsem radši nic neřešila. Chodila jsem kolem jako kolem té hodně horké kaše. Nechtěla jsem nikoho vinit. Ani sebe. Toužila jsem po odpuštění, ale sama jsem ho nebyla schopná OPRAVDU dát a ten jediný způsob, který jsem znala, jak se dobrat pochopení a odpuštění, jsem měla v té chvíli uzavřený. A tak se ta kaše pěkně dál ohřívala a já měla celé měsíce pocit, že o nějaké svobodě se u mě fakt nedá mluvit.

No a kdy jindy svobodu najít než v týdnu, kdy začíná svobodný element DŘEVA, že jo?? :-) A odpuštění s ní.

V pondělí mně pomohl jeden ze sloganů křesťanského Kurzu zázraků (God is the Love in which I forgive you, tj. Bůh je Láska, skrze kterou Ti odpouštím). Je to krásný slogan a celý kurz se mi moc líbí.

Je to také roční projekt, ale každodenní. Přiznávám, ne každý den stíhám, ale alespoň potom doháním. Toto byl jeden z těch okamžiků. Pokud se chce člověk naučit myslet neduálně a má svůj zdroj v křesťanství (a je otevřený křesťan, protože něco o Bohu, který odsuzuje druhé, tam nenajdete), vřele tento přístup doporučuju.

Ten den jsem dala smysl celému tématu týdne – rozhodla jsem se, že chci odpustit. Pustit to, co mě v hloubi srdce trápilo. A řekla bych, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odpustit já, otevřela jsem prostor k tomu, abych konečně i já měla pocit, že mi bylo odpuštěno. A po tolika měsících došla konečně nějakého smíření. 

Pokračovat ve čtení…

Když není nic tak, jak chcete…

Tak to je prostě smůla :-))

Ne, nebudu Vám tady sepisovat rady a ponaučení o tom, jak s námi naše Ego manipuluje a my se pak snažíme manipulovat svým okolím, abychom ho uspokojili. Tohle je prostě Jiný blog :-)

Neměl by sklouznout do toho dnes běžného radícího blogu (podobný nádech nakonec dostal můj původní blog  Žít je umění, kde dnes již najdete spoustu užitečných článků na nejrůznější témata), kterému se sice říká BLOG, ale v podstatě už dávno nemá s původním smyslem blogaření nic moc společného. Ale není ani tím běžným blogem o módě, knihách apod.

Ráda bych, aby tento blog zůstal blogem v tom pravém slova smyslu – sdílením příběhů a zážitků – ale tak trochu pod povrchem běžného dění.

Však víte (kdo víte), miluju symboliku, a když už si máme ten život užívat naplno, ať je to s opravdovou radostí a svobodou a ne s něčím, co se jen tak tváří :-) O takový život stojím a o takovém životě píšu. O tom, kudy si k němu prošlapávám cestičku, jaké překážky překonávám a jaké úžasné věci na cestě potkávám.

Pokračovat ve čtení…