Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Pokračovat ve čtení…

Bojím se. Ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak…

… když má totiž člověk chuť se vším praštit, může být právě tohle ten jediný způsob, jak z toho ven.

Slogan uvedený v nadpisu článku mě provázel druhý týden projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Byl to jeden z mnoha, které na tento týden připadly v rámci Kurzu zázraků. A byla jsem za ně vděčná. Protože téma týdne bylo „Je Váš strach oprávněný?” A s čistým svědomím tedy můžu říct, že za celé 4 roky, co tohle dělám, se tenhle týden zařadil na roveň těm nejnáročnějším. Ufff. Jsem ráda, že je za mnou… a zdá se, že opět úspěšně… dvojité uff…

Pokud jste se do projektu přidali, jak se strach projevil v tom Vašem životě?? Zjistili jste, čeho se nejvíc bojíte a proč? Zjistili jste, jestli je ten zakopaný pes spíš v tom, že máte ve zvyku malovat čerty na zeď, nebo spíš v tom, že se prostě jen musíte naučit plavat, když chcete lézt do vody??

 

Čeho se bojíš?? Bojím?? Bojíme??

Já vlastně celý týden nebyla pořádně schopná identifikovat, čeho se bojím. Neměla jsem ani pocit, že se něčeho bojím. Jen jsem měla silný pocit, že „s tímhle se prostě nemůžu zaboha smířit!” Ani jsem nebyla naštvaná. Spíš smutná. Zahnaná do kouta. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Měla jsem jen dvě alternativy – buď se vším praštit, protože na to nemám, nebo se utrápit k smrti. Díky Kurzu zázraků a zábleskům jasnosti mysli se objevovala i ta třetí alternativa – prostě zjistit, že na to mám. Nedělat ukvapené závěry a najít v tom houští onu skrytou cestičku, jak se přestat trápit. Osvobodit se. Tak nějak se tomu říká, ne? :-)

Tu cestičku jsem hledala různě. První záblesk se objevil už minulý týden (vzpomínáte na ten příběh o zázračně uzdraveném Clemensu Kuby, který skončil na vozíku s poraněnou míchou a navzdory doktorům chodí??). Mental Healing je úžasná knížka, ale já tento týden zjistila, že musím jít ještě dál a propsat se k uvolnění jinak. Tak, jak jsem zvyklá. Tak, jak to roky dělávám ve svých denících nebo i tady na blogu, nebo kdysi před 20 lety ve svých básních (ty jsou dnes v té e-knize Žít je umění milovat).

Takové propsání se k vyřešení svého problému může být úžasné – když ho doplníte pojídáním pořádného ovocného dortíku v Rebiu :-) 

Cestičku z problému ven jsem hledala i jinde a jinak…

Pokračovat ve čtení…

Jak všechny ty teorie, kterých je duchovní literatura plná, převést do praxe??

A je to vůbec možné??

Opět jsem narazila na takové to rčení o duchovňáckých teoriích, které jsou jen na papíře, ale život je o něčem jiném.

Hmm, chápu tohle znechucení nároky, které duchovní literatura na člověka, jak se zdá, klade.

Často to totiž skončí u toho, že si člověk, který se touto cestou vydá, o sobě začne myslet, že je k ničemu, když se ne a ne přestat trápit tím či oním. Nebo si začne myslet o druhých, že jsou k ničemu a „málo duchovní“, pokud si dovolí nechovat se sluníčkově. Například dají najevo svůj hněv nebo svoje zklamání.

Duchovní poučka totiž říká, že nemáme nic očekávat a pak nebudeme zklamaní. Jenže to se snadno řekne (nebo napíše), ale mnohem hůř udělá. Máme se tedy na to vykašlat, rochnit se dál ve svých emocích, dál si hýčkat si své představy o tom, co BY MĚLO být a jak BY SE lidé měli chovat??

Nebo se ty duchovní teorie dají nějak převést do praxe?

Pokračovat ve čtení…