Touha z neduálního hlediska (Rupert Spira)

Není snadné psát o neduálním Jiném světě. Je totiž plný paradoxů. Jednou platí A. Pak zase platí B. Jenže co když jsou A a B protiklady?? Podobné je to s touhou. Je správné toužit, nebo není?? Jak je to tedy??

Občas mi některý z účastníků online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa napíše, že ta část, že se máme vzdát své touhy, se jim nezdála :-) Ani se nedivím. Touha je v dnešním duchovním světě považována za impulz k plnění si našich snů. Konečně nám někdo dodal odvahu jít za tím, po čem toužíme… a já jim budu vykládat, že to tedy jako ne?? :-)

To je ale omyl. Touha má ohromnou sílu a zbavovat se jí, potlačovat ji proto, že Vám někdo řekne, že to není správné, není TO ONO, co ve svém online kurzu nebo v ebooku věnovaném elementu DŘEVO vlastně říkám. Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, co je to vlastně láska…

… a není to to, co si obvykle představujeme…

láskaJak už jsem na blogu mnohokrát psala (a ostatně obě moje e-knihy se v tomto duchu nesou), lásku si obvykle představujeme jako vznášení se na křídlech opojení. Ideálně, když nás ten druhý na rukách nosí, a co nám na očích vidí, to splní.

Blaho.

Proto se také říká, že většina lidí si osvícení (probuzení) představuje jako nějaký super special zážitek. Nějakou blaženost. Asi něco takového, jako když se zamilují. Aaaaaah…

Rupert Spira (a není sám) ale říká, že osvícení žádná blaženost není. Blaženost je jen zážitek. Přijde a odejde. Není to nic trvalého. Osvícení je spíš poznání (a prožívání) vnitřního štěstí a spokojenosti.

Co to tedy ta láska vlastně je??

 

Láska jako rozplynutí pocitu oddělenosti

Na mnoha videích (například ZDE) se Rupert Spira zmiňuje o tom, že láska je pocit ztráty oddělení mezi Já a Ty (řečeno mými slovy). Často připomíná, že právě takhle se přece často cítíme, když se zamilujeme – že Já a ten druhý jsme se stali jedním. Láska je rozpoznání společné podstaty našeho bytí. Láska se objeví ve chvíli, kdy zmizí osoba (video ZDE). Láska totiž není nějaký pocit, který má nějaká osoba (vůči jiné osobě), jak říká Rupert Spira. Když Vám zemře milovaný člověk, odejde s ním všechno. Ale láska, láska zůstává… právě ta byla základem Vaše vztahu…

Žal, který cítíme po smrti druhé bytosti, je ona Láska v nás. Kdyby nebylo té lásky, proč bychom cítili žal? Krásně o tom vypráví Rupert Spira na videu (ZDE), ve kterém provází ženu, které zemřel otec, od pocitu žalu, k vnímání Lásky, která je v pozadí utrpení. Jak říká, není nutné se poddávat tlaku naší kultury na to, co by měla cítit a dělat. (Ostatně, jak jsem minulý týden psala – smrt člověka v nás nemusí vyvolávat jen smutek. A to je i má osobní zkušenost, která vychází z trochu jiného pojetí smrti, než je v našich končinách běžná.)

Láska je také podle Ruperta Spiry něco, po čem velmi toužíme, když ji zrovna neprožíváme. Hledáme ji u druhých lidí. Myslíme, že to oni nám dají ten pocit, že milujeme a že jsme milováni.

Osobně bych řekla, že hlasy volající po sebelásce, jsou krůčkem o maličko dál. Ale na základě čeho dokážeme tu sebelásku opravdu realizovat, aniž bychom nesklouzli v tom dualistickém světě do druhého extrému?? Což je podle mě většinou přesně ten případ…

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme (3. část)

Spousta lidí zná ona slavná slova „neberte si to osobně”. Ano, známé 4 dohody. Nebýt Duška, asi by u nás nebyly tak proslavené. Možná jste je někdy slyšeli zrovna ve chvíli, kdy se Vás něco fakt dotklo. A v té chvíli jste buď chtěli onoho rádce poslat k čertu… nebo si řekli: „No jo, ale jak to mám asi udělat??

Ve třetím článku se podíváme právě na to. Co Rupert Spira radí jednomu z účastníků svého semináře, že má právě v takové situaci udělat? (Originální video najdete ZDE.)

Opět se vracíme k oněm 2 způsobům, jak zacházet s tím, co nás trápí (viz první část článku). Vzpomínáte? Buď prozkoumat toho, kdo trpí, nebo prozkoumat bolest samu. V tomto případě Rupert Spira vyráží tou první cestou…

V neduálním učení (a tedy i v učení Ruperta Spiry) je poznání podstaty našeho bytí důležitým předpokladem našeho šťastného života. Jestli chcete neduálnímu učení OPRAVDU rozumět, nestačí o tom jen číst. Myslet si, že víte. Je potřeba mít živou zkušenost toho, kdo jste.

Kdo jste? Položte si onu slavnou neduální otázku: „Kdo jsem?

A nehledejte odpověď jako ve škole u tabule :-) Nikdo nečeká, že mu na tuto otázku odpovíte. Na tuto otázku neexistuje odpověď, kterou byste mohli vyslovit. Nebo popsat. Na tuto otázku musíte odpověď zažít… ale nebojte. K oné podstatě našeho bytí se ještě vrátíme. Pojďme se spíš podívat na to, jak se ta odpověď dá použít v praxi…

 

Pokračovat ve čtení…

Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme

Kdo nezná trápení?? Kdo se někdy jen tak ztěžka neposadil, nehonily se mu v hlavě myšlenky a necítil se pod psa?? A netřásl s ním tichý nebo hlasitý smutek… nebo vztek?? Myslím, že něco takového jsme každý někdy prožil. Ty chvíle, kdy jsme hledali cestu z toho všeho ven… 

Byly doby, kdy jsem utrpení nějak zvlášť neřešila. Prostě jsem asi život brala tak, že někdy se cítím dobře a někdy blbě. Netušila jsem, že existuje způsob, jak ke svým bolístkám, ať už větším nebo menším, přistupovat jinak. Před cca 20 lety jsem se začala snažit něco dělat – ale celá má snaha se smrskla z toho, že jsem přestala tolik tlačit na druhé (za A), aby se změnili, na to, že jsem se začala snažit změnit můj vlastní přístup (za B). Nebo řekněme většinou jsem oscilovala někde mezi A a B. Tak asi jako většina lidí, že? :-)

Hodně dlouho jsem pro změnu zase netušila, že je možné na to jít ještě úplně jinak :-) Neměnit ani druhé, ale ani sebe. Neházet vinu ani na druhé, ale ani na sebe. To totiž nakonec vždycky vedlo jen k neustálé nespokojenosti a vnitřnímu nebo vnějšímu nátlaku. Místo toho tu dualitu vs. Ty, dobré vs. špatné – protože to ONA stojí logicky na samotném začátku všech problémů – prostě rozpustit. A když jsem to už začala tušit, netušila jsem zase, jak to prakticky udělat. Jak se prodrat skrz všechny ty paradoxy…

Neduální učení má hluboké kořeny. Je rozšířené všude možně. Najdete ho v podhoubí náboženství a učení celého světa. Ale jak proměnit teorii v praxi??

Ale oni se vždycky najdou lidé, kteří Vám přinesou odpovědi, když se začnete ptát :-)))

 

Rupert Spira a neduální vnímání světa

Rupert Spira je pro mě jedním z nejdůležitějších učitelů. Ve chvíli, kdy jsem dlouho nedokázala proniknout za oponu dualistického vnímání, o které jsem už nějakou dobu logicky i intuitivně věděla, že mi brání být v životě opravdu šťastná, objevil se on.

Nabídl mi cestu tak přímou, tak prostou, tak hmatatelnou, že nad tím stále žasnu. Blízkou mému racionálnímu uvažování, ale zároveň založenou na osobní zkušenosti. Člověka do ní uvede a Vy najednou chápete, jak to vlastně je… protože prožíváte to, co mysl nedokáže pochopit. Mysl dokáže jen nasměrovat. Však to znáte – prst, který ukazuje na Měsíc :-)

Už jsem o něm na webu párkrát psala. Tentokrát jsem se rozhodla zaměřit se na pár jeho videí a shrnout témata, která v nich probírá. Pro mě, abych měla čeho se chytnout, když se začnu ztrácet. A pro Vás, abyste případně objevili, čeho se chytnout :-)

Prvním tématem bude právě utrpení. Dalším budou mezilidské vztahy. A budou ještě další. Pokud chcete líp porozumět tomu, co Rupert Spira učí, doporučuju pročíst postupně všechny články, protože by se Vám jinak mohlo stát, že se zaseknete v něčem, co Vám další článek vysvětlí líp. Ne všechno je možné postihnout jen z jednoho úhlu pohledu :-)

Pokračovat ve čtení…

Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Pokračovat ve čtení…

Bojím se. Ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak…

… když má totiž člověk chuť se vším praštit, může být právě tohle ten jediný způsob, jak z toho ven.

Slogan uvedený v nadpisu článku mě provázel druhý týden projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Byl to jeden z mnoha, které na tento týden připadly v rámci Kurzu zázraků. A byla jsem za ně vděčná. Protože téma týdne bylo „Je Váš strach oprávněný?” A s čistým svědomím tedy můžu říct, že za celé 4 roky, co tohle dělám, se tenhle týden zařadil na roveň těm nejnáročnějším. Ufff. Jsem ráda, že je za mnou… a zdá se, že opět úspěšně… dvojité uff…

Pokud jste se do projektu přidali, jak se strach projevil v tom Vašem životě?? Zjistili jste, čeho se nejvíc bojíte a proč? Zjistili jste, jestli je ten zakopaný pes spíš v tom, že máte ve zvyku malovat čerty na zeď, nebo spíš v tom, že se prostě jen musíte naučit plavat, když chcete lézt do vody??

 

Čeho se bojíš?? Bojím?? Bojíme??

Já vlastně celý týden nebyla pořádně schopná identifikovat, čeho se bojím. Neměla jsem ani pocit, že se něčeho bojím. Jen jsem měla silný pocit, že „s tímhle se prostě nemůžu zaboha smířit!” Ani jsem nebyla naštvaná. Spíš smutná. Zahnaná do kouta. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Měla jsem jen dvě alternativy – buď se vším praštit, protože na to nemám, nebo se utrápit k smrti. Díky Kurzu zázraků a zábleskům jasnosti mysli se objevovala i ta třetí alternativa – prostě zjistit, že na to mám. Nedělat ukvapené závěry a najít v tom houští onu skrytou cestičku, jak se přestat trápit. Osvobodit se. Tak nějak se tomu říká, ne? :-)

Tu cestičku jsem hledala různě. První záblesk se objevil už minulý týden (vzpomínáte na ten příběh o zázračně uzdraveném Clemensu Kuby, který skončil na vozíku s poraněnou míchou a navzdory doktorům chodí??). Mental Healing je úžasná knížka, ale já tento týden zjistila, že musím jít ještě dál a propsat se k uvolnění jinak. Tak, jak jsem zvyklá. Tak, jak to roky dělávám ve svých denících nebo i tady na blogu, nebo kdysi před 20 lety ve svých básních (ty jsou dnes v té e-knize Žít je umění milovat).

Takové propsání se k vyřešení svého problému může být úžasné – když ho doplníte pojídáním pořádného ovocného dortíku v Rebiu :-) 

Cestičku z problému ven jsem hledala i jinde a jinak…

Pokračovat ve čtení…

Jak všechny ty teorie, kterých je duchovní literatura plná, převést do praxe??

A je to vůbec možné??

Opět jsem narazila na takové to rčení o duchovňáckých teoriích, které jsou jen na papíře, ale život je o něčem jiném.

Hmm, chápu tohle znechucení nároky, které duchovní literatura na člověka, jak se zdá, klade.

Často to totiž skončí u toho, že si člověk, který se touto cestou vydá, o sobě začne myslet, že je k ničemu, když se ne a ne přestat trápit tím či oním. Nebo si začne myslet o druhých, že jsou k ničemu a „málo duchovní“, pokud si dovolí nechovat se sluníčkově. Například dají najevo svůj hněv nebo svoje zklamání.

Duchovní poučka totiž říká, že nemáme nic očekávat a pak nebudeme zklamaní. Jenže to se snadno řekne (nebo napíše), ale mnohem hůř udělá. Máme se tedy na to vykašlat, rochnit se dál ve svých emocích, dál si hýčkat si své představy o tom, co BY MĚLO být a jak BY SE lidé měli chovat??

Nebo se ty duchovní teorie dají nějak převést do praxe?

Pokračovat ve čtení…