Meditace – co to je a co to fakt není…

Na třetím kurzu v rámci úvodu do třech pilířů čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě došlo na meditaci. Když jsem se ptala, kdo medituje, pár lidí se přihlásilo. Nakonec z toho vyšlo, že nemeditují, ale relaxují. Nic proti relaxaci. Ale meditace je mnohem víc a jde výrazně dál. 

Když teď na víkendovém semináři vyprávěla jedna z lektorek svou děsivou zkušenost z kurzu mindfulness, náš britský mistr na to odpověděl, že ti lidi mohou studovat v Británii nebo v USA kolik chtějí VŠ kurzů mindfulness, ale meditaci nakonec stejně nerozumí.

Nic proti mindfulness, pokud člověka dovede do přítomnosti, udělal alespoň ten první krok. Škoda je, když ten první krok považují i za konečný….

 

Meditace a relaxace – jaký je mezi nimi rozdíl?

Meditace učí pracovat se svou myslí. Ovládnout ji. Uklidnit ji. Poznat ji.

Relaxace učí uvolnit stres. Navodit příjemné pocity.

Když se naučíme být bděle přítomní v tom, co jsme (což mindfulness učí) a zjistíme, že je to mnohem zajímavější než to, co se nám točí neustále v hlavě (což mindfulness učí také), je to super. Naučíme se uvolnit. Trochu se v tom životním poklusu a stresu nadechnout. Najít trochu radosti.

Jenže ona je pomíjivá jako každý jiný sebezajímavější vnější prožitek. 

A pokud zůstaneme odkázaní pouze na „meditační” relaxační nahrávky, jak se uklidníme, až si tu meditaci nebudeme zrovna moct pustit do uší? Takové nahrávky nás často dokáží provést různými vnitřními zákoutími a pomoci nám objevit vnitřní překážky, přeladit mysl a dovolí nám někdy prožít úžasné prožitky. Je to taková droga…

Pokračovat ve čtení…

Desetidenní kurz meditace vipassana (Goenka) – blbé návyky a jejich rozpouštění :-)

Co se s Vámi na takovém kurzu vlastně děje? Po té vnitřní stránce…

Pokud chcete vědět, jak to na kurzu vypadá po té vnější stránce (pravidla, zkušenosti, pozitivní i negativní, mé i jiných), nachystala jsem pro Vás speciální článek – rozcestník. Tam to všechno najdete. Můžete si udělat představu, co Vás čeká, a možná nahlédnete i do toho, co se tam vlastně s Vámi uvnitř může dít… jaké návyky se tam učíte odbourávat a jaké návyky Vám mohou stát v cestě si kurz naplno užít se vším, co Vám může nabídnout.

Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?

 

Vipassana a čchi kung stylu Orel v hnízdě

Goenka často mluví o tom, že na kurzu probíhá operace mysli (bez anestezie, chachá) :-) Ale co to vlastně znamená a jak to probíhá? V tomto článku popíšu můj osobní pohled daný mým praktikováním čchi kungu (styl Orel v hnízdě).  Je to jen jeden z mnoha úhlů pohledů a zcela jistě ne úplný. Ale mně právě orlí čchi kung hodně pomáhal si uvědomovat smysl toho, co tam děláme. 

Je to vtipné, protože když jsem jela na první kurz, musela jsem slíbit, že na kurzu čchi kung dělat nebudu. (Během kurzu se má člověk věnovat jen dané technice, aby její benefity vnímal nepromíchané s ničím jiným.) Jaké ale bylo mé překvapení, když samotná technika nebyla nic jiného než to, co někdy během hodin čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě děláme :-)

divoký kůň, návyky

Čištění mysli I – zkrocení divokého koně mysli

První 3 dny kurzu jsou velmi důležité! Ale také velmi náročné! Berte to v potaz, když si budete první 3 dny říkat, kde že jste se to ocitli a co to vlastně děláte?? Co je to za divný sadomasochismus? :-)

První 3 dny (a půlku čtvrtého) praktikujete meditaci anapána (tedy ne vipassanu samotnou). Sledujete dech. Zcela přirozený dech. A další dny přidáváte pocity na nosu a pod nosem.

Postupně se tak dostáváte do kontaktu sami se sebou. Překonáváte své první běžné návyky – odbíhat k vnějším objektům v snaze najít v nich štěstí nebo ochranu.

Dech je něco tak prostého! Něco, co právě z tohoto důvodu často tak přehlížíme! Jenže to je jako přehlížet drahokam v kupě kamení…

  • Dech je pro Vás kotvou, na které se můžete udržet, když Vás budou chtít proudy myšlenek odvést od přístavu, ve kterém jste.
  • Dech je pro Vás nástrojem k vědomému uvolnění.
  • Dech je hlavně něco, co máte neustále s sebou.

První 3 dny tu nejsou pro to, abyste si říkali, jak strašní meditující jste, že Vám se na ten dech nejste schopní soustředit déle než pár nádechů. Ty první 3 dny jsou tu od toho, abyste začali svého divokého koně mysli krotit. Někdo má koně divočejšího a jde to holt hůř. No a co?? Nejste to Vy, je to jen kůň a návyky, které je možné změnit. Je tedy kontraproduktivní se stresovat. Budete se jen cítit jako lúzři. Radši si s tím trochu pohrajte.

Pokračovat ve čtení…

Meditace Vipassana (Goenka) – kritika (1. díl)

meditace vipassana GoenkaDosud jsem sepsala spoustu článků na téma Jak je desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky naprosto jedinečný, úžasný a užitečný. Asi je čas i na ten druhý úhel pohledu :-) Všechny ty pozitivní články (a ostatně nejen můj) jsem shrnula do jednoho speciálního příspěvku, který slouží jako takový rozcestník (ZDE). Najdete v něm odkazy na články o zkušenostech na mém prvním i druhém kurzu. Pár praktických rad, jak kurz co nejlépe zvládnout a odnést si z něj maximum. I odkazy na články dvou mých kamarádek – jedna absolvovala kurzy v Austrálii (jsou všude stejné) a druhá, indoložka a religionistka, mimo jiné v Indii. A napsala o Goenkově vipassaně celou disertační práci. Odkaz na disertačku v článku taky najdete.  

Není ale všechno zlato, co se třpytí

V záplavě všech těch nadšených článků bych určitě neměla zapomenout na kritický pohled na tyto desetidenní kurzy. Na netu najdete videa a články a diskuze nejen těch, pro které byl kurz nezapomenutelnou pozitivní zkušeností, ale i těch, které kurz z nejrůznějších důvodů kritizují. Než na kurz pojedete, doporučuju tyhle ohlasy nepřehlížet. Mohou Vám výrazně pomoci vyvarovat se toho, aby pro Vás byl kurz spíš utrpením než něčím užitečným. A kdo ví, možná pro Vás kurz PRÁVĚ TEĎ prostě není. Je to jako u všeho – nemá smysl se někam hnát, abyste si vyzkoušeli nějakou další techniku, která by Vám snad mohla pomoct.

Než na kurz odjedete, doporučuju si hodně dobře ujasnit, že víte, do čeho lezete a proč a že to fakt chcete :-))

V čem může být desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky problematický??

V prvé řadě – je extrémně náročný. Fyzicky i psychicky. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že někdy je ta fyzická stránka to nejmenší. Když Vás něco bolí, tak se prostě pohnete. Změníte pozici. Vstanete a jdete se projít. Meditujete u sebe na pokoji, opřete se o zeď, lehnete si. I při těch povinných hodinovkách v hale, kdy byste se neměli pohnout, Vám nikdo nezakazuje se hýbat! Berte to v potaz. V instrukcích je jasně dáno, že to nemá být mučení! Účelem oněch hodinovek bez pohnutí je vnímat tendence mysli utíkat před nepohodlím. A pokoušet se je postupně rozpouštět. Ne se utrápit k smrti, protože nějaký Goenka řekl, že se teď se nemám hýbat! Ne si říkat, že když se pohnu, je to důkaz, že jsem naprosto neschopné nemehlo, které ani nedokáže udržet na chvíli onu slavnou (na kurzu) vyrovnanost mysli :-)

 

Možná se o sobě dozvíte to, co nechcete vědět

Největším problémem jsou podle mě myšlenky a emoce, které na kurzu v tom prostoru ticha a pozornosti začnou vyplouvat na povrch. Všechny ty myšlenky a emoce jen odrážejí to, co máme uvnitř. Jak to tak na netu poslouchám a čtu, často se lidi sami o sobě dovídají (ale zdá se, že to moc nereflektují), jak moc jsou ovlivnění snahou po úspěchu. Když jim nejde první tři dny zklidnit mysl a dobrat se k vnímání nějakých tělesných pocitů, propadají malomyslnosti. Navzdory všem instrukcím, ať nad tím jen s úsměvem mávnou rukou a trpělivě se vracejí ke snaze tu opičí mysl dostat pod kontrolu. Nebo jak moc jsou ovlivněni tím věčným srovnáváním sebe s druhými – „chtěla bych si byla promluvit s ostatními o svých zkušenostech.” A přitom, v jednom okamžiku na právě skončeném kurzu jsem si říkala, jak je dobře, že právě tohle nemůžeme dělat. Bylo to ke konci čtvrtého dne, po té povinné trojhodinovce (plus mínus) v hale a následné první povinné hodinovce bez pohybu po svačině. Ve skupině to tak zahučelo. Cítila jsem takové to vzedmutí emocí „Bože, tohle je děsný, to už znova nedám!” Kdybychom mohly mluvit, hodiny bychom se bavily o tom, jak je to strašný. Ničemu by to moc nepomohlo… jen bychom si to udělaly ještě těžší. Dokonale umíme přiživovat vlastní utrpení. Ale vůbec ho neumíme umenšovat…   

Potlačené nechtěné emoce

A ano, emoce – můžete se dostat hodně hluboko a nemusí to být příjemné. Pro někoho to může být až moc. Můžete prožívat smutek nebo strach. Mohou se Vám vynořovat nejrůznější příběhy a vyvolávat ve Vás nechtěné emoce. Ano, přesně ty emoce, které jste tak doufali, že už je nikdy cítit nebudete. Přesně ty emoce, které jste se v sobě snažili potlačit všemi těmi vnějšími potlačovadly. Jenže tady je najednou nemáte…

Pokud jste na kurz přijeli s vědomím, že se to může stát, a že jste tam, protože se je chcete naučit zvládnout, bude to pro Vás mnohem snazší, věřte mi.

V příštím článku odkážu na asi dva nejpodrobnější zdroje kritiky, které jsem na netu našla. A společně si je s Vámi projdu. Buď Vám pomohou si cestu na kurz rozmyslet. Nebo si díky nim ušetříte spoustu zbytečných pochyb, kde že to vlastně jste, k čemu Vám to jako má být dobré. Bude Vám tam mnohem líp a s největší pravděpodobností si s kurzu odnesete něco pozitivního… Pokračování najdete ZDE.

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…

Na plnění předsevzetí a na opravdové změny vůle nestačí…

… nebo možná někomu ano. Ale ta moje vůle má nohy nahoře a čeká, až přijde ta správná vlna. Vždycky nakonec přijde :-) To je to ostatně to jediné předsevzetí, které jsem si do letošního roku dala! Nechat se vést proudem Života…

roční projekt - element voda - vytrvalost a předsevzetíPrvním tématem letošního ročního projektu (Strom štěstí 2018) byla VYTRVALOST. Prý „Čím začínám svůj den?” „Umím být vytrvalá ve svém předsevzetí?“ Co Vy – umíte? Kde jsou teď  Vaše novoroční předsevzetí?? :-)

Tedy já už za ty 4 roky, co těmito ročními projekty procházím, vím své. Ale tento týden mě opět nezklamal. Byla to síla. Ale začněme postupně…

 

Čím začínáte svůj den?? Máte nebo měli jste někdy nějaké své předsevzetí??

No, a?? Podělte se. Ať v tom nejsem sama :-))

Bývaly doby, kdy já jsem ten svůj den začínala různě vymakanými ranními rituály (Dokonalý ranní rituál). Má to velkou výhodu v tom, že se nemusíte nutit k tomu či onomu – uděláte ten první krok a zbytek je jak ta vlna. Veze Vás.

Některé z oněch rituálů dělám pravda dodnes. Shin Jin Jyutsu je bomba. Člověk ani nemusí vstávat a přitom pro sebe něco dělá :-) Komu by se to nelíbilo, no řekněte? Jak jsem zjistila, velmi příjemná a uklidňující není jen ta ranní rutina, jejíž video najdete na odkaze výše. Vřele doporučuji koupit si o Shin Jin Jyutsu celou knížku (i s kartami k jednotlivým hmatům), nebo si stáhnout Kindle verzi do počítače, jak jsem to kdysi udělala já. K takovému předsevzetí tak velkou vůli nepotřebujete :-)

Nejlepší ranní rituál ale byl ten po desetidenním kurzu Vipassany – hodinová meditace, protahovačka, čchi kungové jangové pohyby atd. Po ránu jsem se nikdy necítila tak dobře jako v dobách, kdy TOHLE pro mě byl začátek dne. A to jsem, lidi, začala meditovat v 5.30! :-) Já, která kdysi mívala problémy vylézt před osmou z postele a dovést dceru před devátou do školky téměř za rohem…

Bylo mi líto, že jsem tohle plus mínus vypustila. I když ranní polehávání – jen takové to líné, kdy se nikam neženete – má také své kouzlo :-)

 

Tenhle týden byl ovšem síla 

Tenhle týden jsem v pondělí do ranních meditací a cvičení zase naskočila!! A po delší době jsem se zase vrátila ke cvičení 5 Tibeťanů a dokonce jsem si dala párkrát v týdnu trochu toho domácího tance.

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…