DEVATENÁCTKA (6) – 50 způsobů, jak si šlapeme po štěstí

Pošahaná životní rozhodnutí

Každý máme nejspíš za sebou nějaké to své pošahané životní rozhodnutí. Někdo si vybral špatnou školu. Někdo špatné zaměstnání. Někdo špatného partnera. Někdo špatná slova.

A narazil. A i v té chvíli někteří udělali ještě další dost pošahané rozhodnutí – svedli své neštěstí na blbého partnera, blbou školu a blbé zaměstnání. Nebo na svou vlastní nebetyčnou blbost, za kterou si to všechno vlastně zaslouží.

Na druhou stranu to někdo možná vzal jako nic víc než jedno nepovedené kolo nějaké hry. Nic přece není nikdy špatně, dokud to slouží k něčemu ještě lepšímu! A to, co z nezdarů uděláme, záleží jen a jen na nás, ne??

Mně se v sobotu podařilo udělat hned několik špatných rozhodnutí. Některé z pohodlnosti, některé ze snahy vyhovět. Naštěstí to odnesla jen zdrcnutá bábovka. Ale vznikla z toho bábovková rodinná soutěž, kterou sice nejspíš prohraju, ale zato se třikrát dobře namlsám!

Existuje ale ještě jedno zásadní pošahané rozhodnutí, které děláme snad téměř všichni do jednoho každý den, každou hodinu. Několikrát.

Obvykle se totiž zabýváme jen tou školou, zaměstnáním, partnerem… nebo tou bábovkou. Naše životní rozhodnutí se smrsknou jen na to, jak se naučit na test, jak uspět v práci, jak vyjít s partnerem, nebo co zdravého jíst. Nebo někdy řešíte i něco jiného??

Absurdně zapomínáme na to nejzásadnější rozhodnutí našeho života – opustit otevřenými dveřmi ten koncentrák, ve kterém žijeme!

Ano, tento týden se mi konečně díky meziknihovní výpůjční službě dostala do ruky zajímavá knížka The Choice (Volba) od Edith Eger, ženy, která jako teenagerka přežila Auschwitz. Původem Maďarka z Košic, která působí jako psychoterapeutka v USA. Právě od ní pochází myšlenka, že ona měla vlastně štěstí, že věděla, že je uvězněná. My na rozdíl od ní ani nevíme, že žijeme ve vězení. V koncentráku vlastní mysli a vlastních rozhodnutí.

Snažit si ulevit v tom všem utrpení tím, že myslíme na jídlo nebo na vztahy, nebo že si snažíme najít místo, kde je větší pravděpodobnost, že přežijeme, je pochopitelné. Ale tam venku je svoboda. Stačí se rozhodnout z toho koncentráku odejít!

Můj oblíbený neduální učitel Rupert Spira (a nejen on) by možná mohl dodat, že žijeme v klamné představě toho, kým ve skutečnosti jsme. A právě to je příčinou našeho utrpení. Absurdně se trápíme kvůli nějakému Já (Egu), které vlastně vůbec neexistuje.

Ostatně právě o tom, jak jít právě za touto svobodou, je celý můj blog i následujících 10 týdnů jarního elementu DŘEVO.


Právě jste dočetli šestou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ROZHODNĚTE SE, JAKÝ ŽIVOT CHCETE ŽÍT elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Rupert Spira, neduální učitel – Rupert Spira česky – poznejme uznávaného neduálního učitele i my

Těším se na další online setkání příští týden!

Jaká semínka na jaře sázet? (aneb plody našeho chtění)

Stejně jako na jaře sázíme semena, o které pak v průběhu roku pečujeme, aby z nich vyrostlo něco užitečného, i v našem životě jsou okamžiky, kdy sázíme ta naše pomyslná semínka! Máme své sny a svá přání. Své touhy, které chceme zhmotnit.

Je životně důležité se právě v tomto okamžiku zastavit a než se vrhnete do sázení, zalévání, vytrhávání plevele apod. – do vší té náročné práce – uvědomit si, zda Vám ty plody vůbec budou stát za to!

Zda na konci, až budete sklízet plody svých přání, tužeb a své práce, nebudete třímat v rukou něco, oč jste vlastně vůbec nestáli! Co se tvářilo lákavě, ale najednou se to promění v jedno velké nic. V tom lepším případě. Znáte ty pohádky, ve kterých se hrdinové radují ze šperků, peněz, jídla a toho všeho, po čem člověk sní, a ony se pak změní v hlínu, myši či jedovaté hady??

Ano, můžete mít to, nač zaměříte svou mysl. Máme tu moc. Je ohromná. Ale právě na tuto moc, pokud ji zneužijeme, můžeme jednou dojet! Pokračovat ve čtení…

Plout s proudem přece neznamená, že si člověk nejde tou svou cestou…

… plout s proudem znamená, že člověk tu svou cestu našel, přijal ji a je ochotný se po ní vydat. A to i když proud řeky zurčí přes kameny nebo se blíží k vodopádu. Skočím? Neskočím?? Plout s proudem není pro slabochy. Plout s proudem vyžaduje nesmírnou odvahu a důvěru. 

řeka, plout s proudemKdyž jsem v lednu 2014 přišla s tím „chytrým” nápadem, že budu zkoumat těch 50 způsobů, kterými si sami šlapeme po štěstí, a vyjádřila jsem to přání najít vnitřní štěstí, nezávislé na nikom a na ničem, naskočila jsem do jedné takové řeky.

Párkrát mě omlátila o nějaké ty kameny, párkrát vedla pod zemí a mně se tam do toho úzkého temného prostoru fakt nechtělo a párkrát přišlo pár vodopádů.

Když jsem se snažila ten proud řeky nějak zastavit nebo z ní vyskočit, myslela jsem si, že „jdu tou svou cestou”. No nešla jsem. Jen jsem se tvrdohlavě bránila tomu, co jsem si už kdysi dávno jako malá holka vybrala. Tam v té první třídě, kdy jsem si představovala, že chodím do úplně jiné školy. Zábavnější, náročnější (fakt mě to tam tenkrát nudilo). Do školy, kde se budu učit o zákonech života…

Pokračovat ve čtení…