Po šoku to z Vás všechno spadne (aneb jak shodit nejen kila)

Už mnoho týdnů se chystám vrátit k jednomu super online cvičení na zlepšení fyzičky. To, že se u toho shazují i kila a celkově se hubne všude možně, je takový bonbónek navíc. O kila a vyrýsované svaly přece nejde. Jde přece o to cítit se ve svém těle dobře – lehce, pružně, silně. No ne??

 A tento týden to konečně vyšlo!!

Po, st a pá jsem si dala svou patnáctiminutovku intenzivního cvičení. A už pod pondělka mě celé tělo bolí :-) Ano, i 15 min cvičení naprosto stačí. Není to totiž jen tak nějaké cvičení – říká se mu Aftershock (hodně doslovně přeloženo Pošok :-)). A má zkušenost z loňského roku, kdy jsem ho 7 týdnů pravidelně 3x týdně cvičila říká, že po tom šoku, které tělu dáte, TO z Vás opravdu spadne. Podařilo se mi shodit nejen kila, ale hlavně centimetry :-)

Tento týden jako by mi ostatně chtěl dokázat, že někdy je bohužel potřeba právě nějakého toho šoku, aby dal člověku ten správný impulz se otřást a shodit ze sebe to, co ho tíží.

Jemně to neumím 

Občas si vzpomenu na slova našeho hlavního instruktora orlího čchi kungu na jedné z brněnských hodin pro pokročilejší studenty: „Jemně to neumím.” Ten den jsme si ukazovali vstupní bod na meridiánu plic, abychom skrz jeho vnímání zkusili cítit, kudy celý meridián vede, a kvalitu energie v něm. Jednotlivé body bývají někdy velmi citlivé a jejich zmáčknutí někdy docela bolí. Chtěla jsem vědět, kde přesně ten bod leží, ale už dopředu jsem se bála té bolesti. Z legrace jsem prosila o jemnost. No, ale měla jsem smůlu :-)

Někdy není možné se poučit jemně a bezbolestně. 

I naše emoce někdy dostávají šoky. Zásahy, které jsou náročné a někdy i docela bolí. Naše první reakce většinou bývá couvat a bát se dalších podobných prožitků. A přece když jdeme cvičit, nutíme své tělo makat. Potíme se, zadýcháváme, svaly pobolívají. A my do toho jdeme za pár dní zas.

Své tělo jsme se rozhodli podrobit několikatýdenní (ideálně ale už navždy) fyzické námaze, která mu pomáhá být silné a pružné. Děláme to dobrovolně a ještě se u toho cítíme super (endorfiny). Své vnitřní stránce (ať ji nazveme psychikou, duší či duchovní stránkou) kupodivu podobné endorfiny moc dopřát nechceme. Hory naší psýché se nám nějak slézat nechce, i když to může být stejně adrenalinové, úchvatné a naplňující.

 

Trénink těla a trénink duše. Nejen kila je totiž třeba shodit.

Nebojíme se fyzických zátěží a posilujeme, abychom měli krásně vyrýsované silné svaly a vypadali dobře.

Ale bojíme se emočních zátěží a místo abychom posilovali svou vnitřní sílu a stabilitu a cítili se pak díky tomu dobře a byli se sebou i s druhými ve větší pohodě, z té životní posilovny máme pořád nějakou tendenci zdrhat… 

Děláme, co můžeme, abychom dostali svůj život pod kontrolu a ochránili se před vším, co by se nás nějak mohlo dotknout. Jenže to je podobné, jako kdybychom si lehli do postele, abychom si náhodou nenamohli svaly :-) Na té tělesné úrovni je nám úplně jasné, co by s námi podobný životní styl udělal. Je nám jasné i to, co s námi dělá, když se raději moc nehýbeme a krmíme se tím, co nám zrovna dvakrát neprospívá (ale čeho jsou plné supermarkety, protože se to tak dobře prodává). Na úrovni naší psychiky nám to zas až tak jasné není.

A pokud je pro nás většinou tak náročné vstát a jít cvičit, běhat, hrát tenis – prostě najít si nějaký pohyb, který nás chytne a nepustí a do kterého se nebudeme muset nutit, ale budeme ho dělat s radostí – i když je nám jasné, proč je to tak důležité, kdo z nás vstane a odevzdá se Životu a jeho posilovně?? :-)

 

Co potřebujeme shodit na duši?? 

To Vám asi nemusím říkat, že? Určitě každý z nás víme, co všechno si s sebou vláčíme životem. Jaká zranění. A jaké zvyky, které jsme si vytvořili, aby se nás už nic znovu tak bolestně nedotklo…

Stejně jako mě teď bolí celé tělo, protože jsem se rozhodla pustit opět do programu Aftershock (a hodlám to tentokrát vydržet celých 9 týdnů i během vánočních svátků obžerství), budu ochotná se rozhodnout pustit naplno do programu Život??

Někdy se člověk dívá do té hluboké propasti vlastních nejistot a s nimi spojenými hluboce zakořeněnými strachy.

Obvyklá reakce je najít si nějakou jinou cestu. Bezpečnější. Zavřít oči a nedívat se dolů (nebo otočit se třeba za nějakou tou zábavou). Někdy se ale dostanete do situace, kdy víte, že všechny ostatní cesty, na které jste byli dosud zvyklí, jsou najednou zatarasené. Jako by kolem prošla vichřice a ten vichr, ten šok, Vás nutí jít tou jedinou cestou, která ještě zbyla.

 

Co tedy dělat, když už je za Vámi jen ona děsivá propast?

Ti z Vás, kdo jste prošli mým Mimoňským online kurzem (je ZDARMA) – vzpomínáte na ten poslední krok na této mimoňské cestě?

Udělat ten krok do propasti??

Je to jako když skočíte do vody. Myslíte si, že musíte umět plavat, abyste se neutopili??

Omyl, stačí důvěřovat síle vody, že Vás podrží. Jak ale můžete důvěřovat něčemu, co je zjevně méně silné, než Vy sami?? Co se zdá být neuchopitelné, protože Vám to vždy proteče mezi prsty? Co můžete naplnit do nádob a ty nádoby vodu udrží?

Zvláštní, že? Vzpomeňte si na tento paradox, až se zas někdy budete cítit nejistí a vystrašení…

Stačí důvěřovat síle vody a svému dechu. Dokud dýcháte a nepanikaříte strachem, můžete si na vodu lehnout a nechat se jí nadnášet. Je to konejšivé a bezpečné. Vaše důvěra a odevzdanost Vás chrání, ne nějaké mávání rukama :-)

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *