Sdílení je jako cestování. Aneb železná opona se zvedá…

Všimli jste si? Když s Vámi někdo sdílí sám sebe, své příběhy, radostné i bolavé, ocitáte se najednou v úplně jiném světě. Každý si totiž žijeme v tom svém. Co člověk, to jiná dimenze bytí. Jiný světonázor. Jiné zvyky a rituály. Jiná kultura. Čím blíže geograficky a jazykově si jsme, tím více styčných bodů máme. Ale tím je také pravděpodobnější, že přehlédneme, v jak rozdílných světech žijeme.

Já si to uvědomím vždy, když se ocitnu na delším meditačním pobytu s ctnostným mlčením. Děláme totéž, jíme totéž, procházíme se na tomtéž místě – ale pak se ukáže, v jak jiném světě jsme vlastně žili. Ve světě naší mysli.

Spousta lidí zná bohužel sdílení jen jako „ten furt vykládá sám o sobě”, nebo „zas mě jen otravuje svými problémy jako bych neměl své… jako by všichni nějaké neměli”. Můžeme si za to tak nějak sami, ano. Zvykli jsme si jen stěžovat a ne se sdílet. A u druhých jen těžko dokážeme vidět něco, na co sami nejsme zvyklí…

Když mluvíme o sobě, obvykle jen proto, abychom prosadili sebe a své nápady a své pravdy. Vykládáme jen o svých vlastních přáních, nebo těžkostech. A zapomněli jsme, jaké to je naslouchat druhým. Zapomněli jsme, že jde o sdílení zkušeností, což je víc než sdílení faktů. A zapomněli jsme, že sdílení není sebestředné. Právě naopak.

 

Sdílení jde za Vámi a otevírá Vám nový svět

Když s Vámi někdo sdílí svůj svět, je to velký dar. I když on/a si třeba jen stěžuje. V podstatě ale dělá mnohem víc než to a je na Vás, zda si to v té chvíli uvědomíte.

Pouští Vás někam, kde to neznáte. A vlastně to tam nikdy pořádně nepoznáte :-) Vždycky na mapách těchto lidských světů budou bílá místa. Vždycky Vám bude chybět nějaký ten střípek zkušenosti toho druhého člověka, abyste plně pochopili, co s Vámi z jeho úhlu pohledu vlastně sdílí.

Ale to, co poznáte, Vám může otevřít nové nečekané obzory.

Je to přesně jako když cestujete. Když se z cest vrátíte, jste tak trochu jiní, že? Vaše hranice se díky druhému člověku rozšířili. Naučili jste se něco nového. Poznali něco nečekaného.

Ale hlavně světonázor jednoho člověka se střetne se světonázorem Vaším. A pokud nechcete druhého člověka onálepkovat jako zaostalého hlupáka, který ničemu nerozumí (ale ani sami sebe), co uděláte? Ano :-) Poodstoupíte a na všechno to, čemu jste dosud věřili, se podíváte z nadhledu. A kdo ví, třeba přijde nějaký úžasný AHA moment :-) (Obvykle přijde :-))

 

Sdílení není jen o příbězích druhého člověka ale i o těch Vašich

Když někoho posloucháte, jak Vám vypráví o poslední hádce s přítelem, nebo se díváte na video nějakého youtubera o tom, co dělal nebo dělat bude, děje se něco zvláštního. Jako by se začínaly slévat dva oddělené světy. Propojují se v jedno. Což je podle mě ten nejkrásnější důvod, proč se lidé sdílejí. Nejde o příběhy. Ty jsou pouze jako společný film, na který se v kině díváte. Nejde nakonec ani o všechny ty pocity přijetí, které skrze sdílení obvykle hledáme.

Jde spíš o prožití podstaty našeho bytí. Poznání, že OPRAVDU žádný člověk není ostrovem sám o sobě. Ale my jako bychom si to neuvědomovali…

Proč? No, obvykle se neumíme pohybovat v jednotě. Buď se příběhem necháme vtáhnout do světa druhého a zapomeneme na ten svůj (za A). Ztratíme se sami sobě. Posloucháme a posloucháme a na konci máme jen takový divný pocit, že nám ten druhý něco vzal. Že nás případně nakazil svými emocemi. Že to všechno bylo jen a jen o něm.

Nebo se odmítneme nechat vtáhnout a zůstaneme v tom svém světě (za B). A místo abychom vystoupili z letadla a šli prozkoumat to nové území, zůstaneme sedět u okénka, díváme se z dálky… a hodnotíme. Tohle je blbost. S tím nesouhlasím. Tohle je super. Přesně to si přece myslím taky!!

Nejkrásnější je ale ponořit sám sebe do světa druhého. 2 v 1 :-)

Není to vůbec snadné, uznávám. Máme tendenci překlápět se mezi A a B. Nikdo nás nikdy nic jiného neučil. To, že se Vám to podařilo, poznáte podle toho, že nasloucháte jeho příběhu A ZÁROVEŇ si uvědomujete, že ten příběh je i o Vás!

Zkuste si to někdy :-)

A zapomeňte na chvíli na staré známé zrcadlení. Přestaňte analyzovat. Nechte se inspirovat. Kudy jít, nebo kudy nejít. Má v sobě daný příběh něco, co Vám ukazuje cestu dál? Berte ale v úvahu, že ta cesta je Vaše, ne toho druhého, i když příběh je jeho. V jeho světě totiž možná cesty vedou úplně jinudy :-)

 

Važte si toho, že Vás druhý člověk pustil do svého světa

Ne každý, kdo s Vámi sám sebe sdílí, je ten typ, který má potřebu vykládat každému na potkání každou hloupost. To ostatně poznáte velmi snadno. Pokud se příběhy pohybují jen na povrchu a fakt jde jen o to sebestředné stěžování si a chlubení, je to jako by Vás druhý člověk pustil jen do obchodů na hranicích. Ani o fous dál. O něčem podobném ale tady není řeč.

Pokud se Vám druhý člověk otevře tak, že máte pocit, že Vás pustil o kus dál, je to velký dar. Snažte se nezklamat jeho důvěru. A pokud Vás pustil na celé své území (s čímž se nejspíš ve skutečnosti vůbec nesetkáte), našlapujte velmi velmi opatrně. Protože víte sami, že v našich světech se nachází spousta zákoutí, kam se neradi díváme, a spousta míst, kterých se neradi dotýkáme.

Vlastní neopatrností můžete napáchat velké škody. Ještě hlubší rány, které se budou léčit ještě mnohem déle, protože zasáhly důvěru, ochotu se otevřít a být spontánně takoví, jací jsme. Je něco úplně jiného, když se někoho dotknete někde na povrchu a něco úplně jiného, když zasáhnete bolavé jádro druhého člověka. Povrchní rány se brzy zacelí, ale ty hluboké mohou rozežrat člověka zevnitř a být fatální. Nemusí to unést.

Vidíte, že je velká odvaha a výraz velké důvěry, když svůj svět otevřete někomu, kdo ona místa nezná.

Obvykle to děláme z velké lásky. Láska nás totiž nabádá se otevřít. Jediný způsob, jak některá bolavá místa vyléčit (a obzvlášť ta hluboká), totiž spočívá v tom, že se odhodláme přestat si je tak urputně chránit. A takovou důvěru obvykle cítíme jen k těm, kteří jsou nám velmi blízcí…

Nikdy svět druhého zcela nepoznáte a nepochopíte

Smiřte se s tím. A pokud Vy jste ten, který si troufl se druhým otevřít, nečekejte, že Vás někdo pochopí, i když jim budete vše horem spodem vysvětlovat. Vždycky to bude ztraceno v překladu. Už jen proto, že na rozdíl od světových jazyků obvykle vůbec nemáme šanci přiřadit některým výrazům toho našeho jazyka ty správné ekvivalenty jazyka druhého člověka. Čím blíže si geograficky, jazykově a kulturně jsme, tím složitější může být si uvědomit, že „takhle to nejspíš vůbec nemyslel, jak si to já vykládám”.

Existuje spousta knih a videí o tom, CO ROZHODNĚ NEDĚLAT, abyste se nedotkli Číňana, Japonce nebo Araba. Existuje ale nějaký návod na Vašeho kamaráda, matku nebo snad souseda?? Víte přesně, jaké brýle mámení (viz J. A. Komenský), skrz které svět a Vaše slova a jednání vnímají,  jim Život kdy nasadil? Máte potuchy, jak to v tom jejich světě chodí a kde překračujete nepsaná pravidla etikety?

A čí svět je ten, podle kterého je potřeba se řídit? Kdo má právo se cítit dotčený a kdo má právo se cítit nevinný, protože nic špatného přece neudělal?? Protože ten druhý si to přece nemá brát osobně, jak jsme se dočetli v moudrých knihách, kterými se tak rádi oháníme, když jde o otázku „Kdo za to může?

Nemůže za to nikdo. Jen necitlivost.

A tak k druhým lidem přistupujte stejně, jako když jedete do nějaké cizí země. Počítejte s tím, že za hranicemi Vašeho světa se mluví jiným jazykem. Že jeho obyvatelé mají jiné historicky dané zvyky, které nejsou ani lepší ani horší než ty Vaše. To, co je u Vás běžné, ti druzí mohou považovat za urážlivé ponížení. Pokud s nimi chcete vycházet, je nezbytné naučit se citlivosti. A ano, ono to platí oboustranně :-) To z citlivosti potom vyrůstá pochopení, že ten druhý Vás urazit nikdy nechtěl :-)  Že mu můžete odpustit. Že mu nemusíte vyhlašovat válku :-) Ale očekávat toto pochopení bez citlivosti není nic než povýšenost…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *