Spousta lidí zná ona slavná slova „neberte si to osobně”. Ano, známé 4 dohody. Nebýt Duška, asi by u nás nebyly tak proslavené. Možná jste je někdy slyšeli zrovna ve chvíli, kdy se Vás něco fakt dotklo. A v té chvíli jste buď chtěli onoho rádce poslat k čertu… nebo si řekli: „No jo, ale jak to mám asi udělat??”
Ve třetím článku se podíváme právě na to. Co Rupert Spira radí jednomu z účastníků svého semináře, že má právě v takové situaci udělat? (Originální video najdete ZDE.)
Opět se vracíme k oněm 2 způsobům, jak zacházet s tím, co nás trápí (viz první část článku). Vzpomínáte? Buď prozkoumat toho, kdo trpí, nebo prozkoumat bolest samu. V tomto případě Rupert Spira vyráží tou první cestou…
V neduálním učení (a tedy i v učení Ruperta Spiry) je poznání podstaty našeho bytí důležitým předpokladem našeho šťastného života. Jestli chcete neduálnímu učení OPRAVDU rozumět, nestačí o tom jen číst. Myslet si, že víte. Je potřeba mít živou zkušenost toho, kdo jste.
Kdo jste? Položte si onu slavnou neduální otázku: „Kdo jsem?”
A nehledejte odpověď jako ve škole u tabule :-) Nikdo nečeká, že mu na tuto otázku odpovíte. Na tuto otázku neexistuje odpověď, kterou byste mohli vyslovit. Nebo popsat. Na tuto otázku musíte odpověď zažít… ale nebojte. K oné podstatě našeho bytí se ještě vrátíme. Pojďme se spíš podívat na to, jak se ta odpověď dá použít v praxi…
Dotklo se mě to a bolí mě to – co s tím?
Ta správná otázka zní trochu jinak – koho se to vlastně dotklo?? Někdo řekl něco zraňujícího – Vás se to dotklo. Proč se to nedotklo i ostatních lidí, kteří to případně mohli slyšet?
Všemi ostatními ta slova prošla a nedotkla se vůbec ničeho. Ale ve Vašem vědomí cosi povstalo a řeklo „Tohle nechci”. Co to bylo? Kdo je ta hlavní postava tohoto příběhu o zraňujících slovech a utrpení?? Komu tady bylo vlastně ublíženo??
Když se řekne Já, obvykle si představíme sami sebe jako člověka z masa a kostí. Jo, to jsem Já. Nějak vypadám, jsem nějak starý/á. Mám nějaké vlastnosti. Krouží mi hlavou nějaké myšlenky (a nikdo jiné stejné myšlenky jako já nemám) a mám také nějaké emoce. Ty jsou moje. To já jsem šťastný. To já jsem smutný. To já jsem dotčený.
Jenže kdo byl vlastně dotčený? Mé tělo?? To asi těžko. Mé myšlenky? Mé vlastnosti? Mé emoce? Kde je to Já, které tak trpí?? Cítím ho, ale kde je? Kdo to je??
A pak zazní krásná věta Ruperta Spiry: „You do not know what it is but you spend most of your life thinking and feeling on its behalf. You cannot identify it because it is not there. It is a fictional, imaginary self on whose behalf we spend most of our lives thinking, feeling, acting and relating.” (Nevíte, kdo to je, ale trávíte většinu života tím, že v jeho jméně myslíte a cítíte. Nedokážete ho identifikovat, protože tam není. Je to fiktivní, imaginární Já v jehož jméně většinu života přemýšlíme, cítíme, jednáme a vztahujeme se ke svému okolí.)
Ano, ten pocit je propojený s tělem
V těle se odráží. Posiluje onu víru v nějaké imaginární Já, protože právě díky těmto emocím máme pocit, že jím jsme. Pokud se ale naučíme jít ve chvíli negativních emocí dovnitř a zkoumat, kdo je tu vlastně zraněný, místo abychom řešili druhé lidi nebo situaci, postupně dovolíme těmto emočním reakcím našeho těla, aby se z organismu uvolnily. A pak stále méně často reagujeme ve jménu tohoto Já.
Reagujeme stále, nestaneme se necitlivými, naopak. Ale reagujeme z pozice Vědomí. Z pozice lásky. Ne z pozice onoho fiktivního zraněného Já…
Nesnažme se tímto zkoumáním našeho utrpení zbavit
To by byla velká chyba. Kontraproduktivní. Toto všechno, co se v rámci neduality můžete naučit, neslouží jako další ze způsobů, jak se utrpení zbavit. Jak se mu vyhnout. Pokud se na tuto cestu vydáme s tímto záměrem, nikdy nemůžeme uspět.
Příčinou utrpení je totiž vzdor. Pamatujete? Ona myšlenka „tohle nechci”. Nikdy nedovolíte utrpení se rozplynout, když budete chtít, aby se rozplynulo. To nejde. Takhle to nefunguje…
Spíš k tomu celému přistupujte jinak. Nechtějte se utrpení zbavit. Chtějte mu porozumět.
Začněte ho zkoumat jako zkoumáte vzácného motýla (jak říká Rupert Spira v dalším videu ZDE). Mějte radost, že se opět objevil :-) Pozorujte ho. Kam letí, čím se živí, na co usedá. Pokud na základě tohoto pozorování zjistíte, že je to všechno jen iluze, utrpení zmizí jako vedlejší produkt tohoto poznání :-)
Je to podobné jako když jdete blíž k fatě morgáně. Zmizí teprve ve chvíli, kdy poznáte, že je to jen iluze.
Nechtějte se utrpení zbavit. Utrpení je pro mysl totéž co bolest pro tělo – přináší poselství dej ruku z ohně (v tomto případě – ztratil jsi kontakt s podstatou svého bytí). Nechce Vás trápit, naopak Vám chce pomoci žít šťastnější život.
Nesnažte zbavit těch nepříjemných pocitů, které v sobě cítíte (viz další video ZDE). Nesnažte se uniknout do myšlenek. Nesnažte se ani nějak zkrotit svou mysl. To všechno bychom měli dělat z jednoho jediného prostého důvodu – z lásky k pravdě.
A co si mám počít, když kolem sebe vnímám negativní emoce?
Tak často slyšíme, že máme vyhledávat lidi, se kterými se cítíme dobře. Pozitivně naladěné lidi. Aby nás nestahovali dolů. Ale kdo nás bude vytahovat nahoru, až se my sami budeme cítit špatně, kdyby se touto radou řídili všichni??
Ano, někdy potřebujeme podporu druhých. Když máme kolem sebe pozitivně naladěné lidi, mnohem lépe se nám udržuje naše vlastní pozitivní naladění. Ale ve své podstatě nejsme vůbec závislí na tom, jací jsou ostatní.
V dalším z videí (ZDE) mluví Rupert Spira se ženou, která se necítí příjemně ve své rodině. Cítí, že pod povrchem se skrývá spousta nevyjádřených emocí. Cítí smutek. Svůj i ten ostatních. Něco, co ostatní zametají pod koberec, aby to nevnímali, ale ona to vnímá. Co s tím? Má snad jít a začít lidem vykládat o tom, že mají být upřímní. A že mají vyjadřovat své emoce? Chtít o tom všem otevřeně mluvit??
A vidíte – neduální přístup nespočívá v tom, že se bude snažit této společnosti vyhýbat, že si bude namlouvat, že je vše v pořádku, nebo že se bude snažit na ostatní tlačit, ať se změní. Spočívá v jedné jediné věci – v citlivosti. V uvědomění, jak se věci mají. A v otevřenosti VŠEM EMOCÍM. I těm nepříjemným. Bez snahy je změnit.
Člověk nemusí říkat vůbec nic. Postoj otevřenosti a nebojácnosti bude mluvit sám za sebe. A nějakým způsobem celou společnost ovlivní. Stačí jen vnímat, co se bude dít. A jít s tím proudem a citlivě ho případně směřovat mírně jinam. Bez úsilí a bez vzdoru. Otevřít druhým jiné obzory, toť vše.
Rupert Spira mluví dokonce i o Bohu a utrpení. To je příliš složité téma, abych ho tady zpracovávala. Ale pokud Vás zajímá RS výklad, najdete ho ZDE. Stačí mu na to cca 8 minut :-)
A co bude dál?? Uvidíte. Ale nejspíš se tentokrát dotkneme tématu mezilidských vztahů z neduálního úhlu pohledu…