Rupert Spira a neduální pohled na to, proč se vlastně tak trápíme (2. část)

Rupert Spira, neduální učeníV první části (najdete ji ZDE), jsem Vám řekla něco málo o Rupertu Spirovi, který je považován za jednoho z nejlepších a nejjasněji srozumitelných západních neduálních učitelů. Bohužel v České republice moc znám není. Žádná z jeho knih ještě nebyla přeložena do češtiny. A na youtube najdete jen pár videí s českými titulky.

Během let jsem si pořídila pár jeho knih (kindle verze můžete mít ve čtečce nebo počítači hned). Dokonce jsem měla to štěstí, že jsem cca před 5 lety byla na jeho jednodenním semináři v Londýně. A během uplynulých pár dnů jsem procházela spoustu jeho videí na youtube a řekla jsem si, že i Vám přiblížím to, co na nich zaznělo.

V první části jsem nastínila 2 způsoby, jak zacházet s vlastním utrpením (delší video, ze kterého jsem vycházela, najdete ZDE). V této části si o neduálním pohledu na příčiny utrpení řekneme něco víc. A v dalších článcích se pak budeme věnovat i dalším tématům a implikacích neduálního učení na každodenní život :-) (Tím dalším tématem budou mezilidské vztahy…)

 

Rupert Spira a proč se vlastně trápíme

Ať už se trápíme čímkoliv, nějakou maličkostí (která pro nás ovšem maličkostí vůbec není, jinak by nás netrápila), nebo něčím opravdu vážným (deprese, negativní diagnóza, trauma apod.), ta příčina je jedna jediná. A je obsažena v jedné jediné myšlence.

Napadne Vás, o jakou myšlenku jde?? Čím SAMI SOBĚ nejvíce škodíme?

Tou myšlenkou je: „Tohle nechci zažívat.”

Příčinou našeho utrpení není to, co prožíváme, ale právě tato myšlenka. Náš odpor vůči tomu, co prožíváme.

Jestliže v prvním článku (a videu) Rupert Spira popsal dva způsoby, jak se k utrpení postavit, v druhém videu (ZDE) probírá s jedním z účastníků způsob, jak se postavit konkrétně strachu. A znovu uslyšíte, že ve chvíli, kdy se člověk obrátí tváří v tvář tomu, co cítí, a nesrovnává nic s minulostí, ale je TEĎ v tom, co prožívá, se vší intenzitou toho, co prožívá, najednou se utrpení vytratí.

Už není ten, kdo trpí, a to, čím člověk trpí. Vzdálenost mezi subjektem a objektem (dualistická zkušenost) se rozplyne a člověk vklouzne do té neduální zkušenosti. Najednou zde není sebemenší impulz z té zkušenosti samotné odejít. Protože není kdo (žádný subjekt, žádná trpící osoba) by z ní odcházel. A jak říká Rupert Spira: „Right at the heart of your fear, you’ll find happiness (Přímo v centru svého strachu najdete štěstí)”.

 

Energetická povaha našich emocí

Onen účastník hovoří o energetické povaze onoho strachu, který cítí. Ano, když přestaneme před svými emocemi utíkat a přestaneme chvíli horečně přemýšlet, jak z toho všeho ven, protože je to táááák nepříjemné, ale zastavíme se a otevřeme se tomu, co cítíme, můžeme objevit onu energii ve vlastním těle, kterou se každá emoce projevuje. Je to fyzické a je to hmatatelné.

Vzpomínám na dobu, kdy se ve mně silně střídal pocit velkého strachu a pocit velkého vzrušení. Jako byste stáli na vrcholku sjezdovky a nebyli si tak úplně jistí, jestli to dáte.

Když jsem přestala přemýšlet a otevřela jsem se tomu, co jsem vlastně cítila, najednou jsem si uvědomila, že energetická povaha strachu i vzrušení je naprosto stejná! Je tam jen tohle. Jen ty vnitřní vibrace. Nic víc, nic míň. A je to JEN NAŠE MYŠLENKA, která z té energie udělá strach nebo vzrušení. A tou myšlenkou je: „Mám na to“ vs. „Nemám na to”.

A z ní pak vyplyne další myšlenka: „To nechci, to je na mě moc”, nebo ”To se mi líbí, to by mohl být slušný adrenalin“ :-) 

Ano, někdy si můžeme myslet, že na to nemáme. Někdy máme blíž k tomu prožívat danou energii jako strach. Ale stačí si uvědomit, co obvykle stojí za našimi selháními (což je ona minulost, se kterou daný pocit srovnáváme, místo abychom byli TEĎ – je to právě ten strach. Nedůvěra v to, že najdeme něco, oč se opřít (pomoc). Ať již vnější, nebo vnitřní. Pak se nám může podařit rozbourat ten začarovaný kruh strachu.

 

Kde obvykle děláme tváří v tvář utrpení chybu

O některých běžných chybách byla řeč v prvním článku (únik, přemýšlení atd.). Pak je tu ale ještě chyba těch, kteří se vydali cestou neduálních učení. Ale špatně je chápou :-) 

V neduálních kruzích se občas utrpení odmávne tím, že „Není nikdo, kdo by trpěl. A utrpení je jen něco, co se objevilo v mém vědomí.” Ale to je podle Ruperta Spiry zase jen Ego (které nazývá Separate Self/Oddělené Já), které na sebe hodilo neduální háv a předstírá, že není. Je to v podstatě nedualita pouze na úrovni mysli. Nepronikla i do těla a emocí. A někteří lidé se na této úrovni zastaví a nejdou již dál…

Tím, že tvrdíme, že utrpení přijímáme, jen sami sebe balamutíme. Utrpení je hledání štěstí. Dokud trpíme, žije v nás oddělené Já. Utrpení samo je znakem toho, že oddělené Já v nás dál žije. Není možné tvrdit, že přijímáme utrpení, a zároveň žijeme v nedualitě.

Trpíme proto, že sami sebe NECÍTÍME jako onen otevřený prostor bez hranic, ale jako něco, co je oddělené. Pokud chceme opravdu něco udělat s naším utrpením, nemá smysl zabývat se tím odděleným Já (a nějak ho zlepšovat), nebo danou situací, která v nás utrpení zdánlivě vyvolala (a nějak ji měnit). To může na chvíli pomoci. Ale dříve nebo později se stejný problém objeví zas. Je třeba vidět podstatu našeho bytí. 

Podrobněji o tom Rupert Spira mluví ve videu Who is the Self at the Heart of Suffering (Kdo je ono Já ve středu utrpení)

V některém z dalších článků se na onu podstatu našeho bytí samozřejmě podíváme :-)) A Rupert Spira umí dokonale na tuto podstatu poukázat a dovést Vás k jejímu pochopení a prožití :-) V dalším článku bude řeč o tom, co dělat, když někdo řekl něco, co se nás dotklo… 

Kdo z Vás má takovou zkušenost??

>> Pokračování ZDE <<

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *