Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Pokračovat ve čtení…

Když se Vám splní sen..

… máte možnost si uvědomit, že ze snů se nakonec vždycky probouzíme do reality. Když svým snům ale začnete věnovat pozornost, pomalu Vám začnou do reality vstupovat. 

lapač snů, senNaše sny s námi hrají velmi zajímavou hru. Ať už jde o ty noční, když spíme, nebo o ty denní, kdy sníme :-)

Na jednu stranu nám pomáhají vnímat, jak neuchopitelné všechny sny jsou. Jsou jako film, který nás natolik vtáhl do svého děje, že máme pocit, že jsme u toho.

Cítíme napětí, když se děje něco napínavého. Cítíme úlevu, když hrdina přežije. Cítíme radost, když se na plátně děje něco vtipného.

Už jste někdy seděli v kině (nebo doma u TV), celí napjatí, doslova ponoření do děje – a najednou jste si uvědomili, že jste jen v kině?? (Může se to snadno stát, když si někdo vedle Vás začne chroupat do popcornu :-))

Ve spánku je to podobné – prožíváme zrovna nějaký svůj krásný (nebo naopak nepříjemný) sen a najednou jsme vzhůru. Všechno, čemu jsme předtím věřili, že je reálné, je fuč. Možná jsme smutní a nejradši bychom dál snili (má dcera někdy právě kvůli tomu nechce vstávat). A někdy jsme zase rádi, že to byla jen noční můra a ne realita.

A na druhou stranu nám ale sny pomáhají vnímat, že i naše realita může nabrat snovou kvalitu :-) To když se svým snům začneme věnovat. Když uvěříme, že nějaký svůj sen, své přání, můžeme prožít i v realitě.

 

Prolínání snů a reality

Zažila jsem to mnohokrát. Takový ten zvláštní pocit, kdy si uvědomíte, že to, co jste považovali za skutečné, se Vám vlastně jen zdálo. Zažili jste to také někdy? Tu nejistotu, jestli byl něco sen, nebo jestli jste to skutečně prožili??

Pokračovat ve čtení…

Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.

A to nejen k lidem kolem nás. I když se někdy mračí, odsekávají, jsou na nás nepříjemní, nebo nás křivě obviňují z kde čeho. Buďme laskaví sami k sobě. A hlavně ve výše popsaných situacích. V těchto chvílích to totiž my i ti druzí potřebujeme nejvíc. V těchto chvílích totiž trpíme my i oni. Vždyť kdo by se mračil, byl nepříjemný a obviňoval, kdyby netrpěl??

Ale právě v těchto chvílích je to zatraceně těžké, co?? Jako by ta negativní vlna přeskočila na nás a už se vezem. A máme přece to svaté právo se do toho druhého člověka pustit, že? Tohle by neměl. A tamto by neměl. Začne to v nás vřít a pak už je jen otázka, kdo z Vás bouchne dřív, jak silný ten výbuch bude, co všechno z toho vulkánu vyletí a kde všude způsobí zranění. Zranění, která se hodně blbě léčí.

Nestačí totiž na ně jen nemyslet… a naopak si myslet, že když byť jen myšlenku na to vše budeme dostatečně dlouho zahánět, tak se to všechno nějak samo rozplyne. Nerozplyne. Zůstane to jako ta rána někde hluboko v nás, kterou místo abychom začali včas léčit, tak ji zavážeme obinadly a tváříme se, že tím se všechno vyřeší. Nevyřeší. Tu ránu je třeba vyléčit. Myšlenka na to, co se stalo, nás už nesmí bolet. Vítejme tedy každou myšlenku s nadějí jako tu, která už bolet nebude.

Samozřejmě to nehorší, co můžeme s myšlenkami dělat, je nimrat se v nich :-) Přiživovat je. Opakovat si, jak moc trpíme a jak je ten druhý děsný, že nám tohle způsobil. Nepotlačovat neznamená žít v bolesti. Znamená to dovolit si bolest cítit a léčit ji. Soucítěním a laskavostí.

Síla laskavosti a soucítění je kouzelná

Jednou jedinkrát se mi v podobném okamžiku podařilo naladit na vlnu soucítění a laskavosti. A přestože se mi nakonec nepodařilo nenechat se tím vším zasáhnout, ten prvotní okamžik soucítění a laskavosti byl prostě úžasný. Vzpomínám, jak jsem seděla ve vlaku, četla ten příliv smsek, jedna horší než druhá, jedna křivda za druhou se závěrečným šlehem, který dodnes bolí jako rána bičem… a já se usmívala! Šokem, že mi to v té chvíli vůbec nevadí!

Bylo to pár dní poté, co jsem poprvé absolvovala desetidenní kurz vipassany, takže jsem na tu sílu soucítění v bolesti byla naladěná :-) Když sedíte 10,5 hodiny denně v meditaci a 3x denně byste se neměli během hodiny pohnout, vybudujete si postupně hodně silnou soucitnou reakci. K bolesti své i druhých. To byl asi jeden z nejsilnějších prožitků mého prvního kurzu.

 

Tento týden, poslední týden elementu OHEŇ, byl právě o laskavosti

A o tom, jak ji poznáme.

Ona totiž nespočívá v tom, jak moc pro někoho děláme (partnera, děti, zaměstnavatele, kolegy atd.), ale v tom, jaký je stav naší energie. To je totiž ta pravá láska. Když se vyšťavíme a když i kvůli tomu začneme vyzařovat napjatou, podrážděnou energii, jak moc prospějeme těm, pro koho chceme něco z laskavosti svého srdce udělat??

Vyzkoušeli jste si tento týden, jak moc dokážete být laskaví – k sobě a tím i k druhým??

Někdy i víme, že bychom se k sobě měli chovat laskavě, ale zapomínáme na to. Pokud jste součástí projektu STROM ŠTĚSTÍ, měli jste stejně jako já tento týden příležitost si prakticky zjistit, jak na tom jste. A pak se podle toho zařídit. Co jste zjistili?? :-)

Pokračovat ve čtení…

8 lekcí o štěstí od Depeche Mode

Takové ty extatické zážitky plné blaženosti jsem v životě zažila několikrát. Nepotřebovala jsem k tomu nic. Často se to stalo prostě při meditaci.

Ale kdybych měla mluvit o vnějších pozitivních okolnostech, které ve mně tu extázi vyvolaly, pak by to byl desetidenní kurz meditace vipassana. A koncerty Depeche Mode :-)

Ta atmosféra tam je prostě magická.  Když do toho koktejlu ještě přidáte hudbu a texty a výkon kapely, protřepete a promícháte, dostanete manu nebeskou :-)

Na blogu jsem o tom, jak moc mě v životě DM ovlivnily, psala už nespočtukrát. Kromě spousty článků s odkazy na koncerty, nebo písně (i s texty), tam najdete osmidílný (!) seriál o tom, Kde hledat průvodce na naší cestě? Může to být překvapivé. Jo, řeč je o Depeche Mode :-) A najdete tam i článek o tom, jak moc ke mně promlouval loňský květnový koncert (A květen kladl otázku – miluješ opravdu?).

Depeche Mode, štěstí

A loni v září mě Depeche Mode drželi nad vodou.

Přesněji řečeno jejich 3 písně – Enjoy the Silence, Behind the Wheel a Halo. Jinak bych asi neunesla všechny ty emoce – ohromný smutek, strach, pocit křivdy, nepochopení, hněv, lítost.

Tenkrát se to ve mně tak mlelo. Prožívala jsem noční můru svého života. A přece se na to všechno dnes z mnoha důvodů dívám jako na to nejlepší období svého života, které přineslo tolik vhledů, prozření a pozitivních změn. I díky Depeche Mode, kteří mi pomohli nenapáchat ještě víc škod a ještě víc si neublížit. I o tom jsem napsala článek :-) (Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce.)

Pokračovat ve čtení…

Desetidenní kurz meditace vipassana (Goenka) – blbé návyky a jejich rozpouštění :-)

Co se s Vámi na takovém kurzu vlastně děje? Po té vnitřní stránce…

Pokud chcete vědět, jak to na kurzu vypadá po té vnější stránce (pravidla, zkušenosti, pozitivní i negativní, mé i jiných), nachystala jsem pro Vás speciální článek – rozcestník. Tam to všechno najdete. Můžete si udělat představu, co Vás čeká, a možná nahlédnete i do toho, co se tam vlastně s Vámi uvnitř může dít… jaké návyky se tam učíte odbourávat a jaké návyky Vám mohou stát v cestě si kurz naplno užít se vším, co Vám může nabídnout.

Meditace Vipassana (Goenka) – na co se tak člověk může těšit?

 

Vipassana a čchi kung stylu Orel v hnízdě

Goenka často mluví o tom, že na kurzu probíhá operace mysli (bez anestezie, chachá) :-) Ale co to vlastně znamená a jak to probíhá? V tomto článku popíšu můj osobní pohled daný mým praktikováním čchi kungu (styl Orel v hnízdě).  Je to jen jeden z mnoha úhlů pohledů a zcela jistě ne úplný. Ale mně právě orlí čchi kung hodně pomáhal si uvědomovat smysl toho, co tam děláme. 

Je to vtipné, protože když jsem jela na první kurz, musela jsem slíbit, že na kurzu čchi kung dělat nebudu. (Během kurzu se má člověk věnovat jen dané technice, aby její benefity vnímal nepromíchané s ničím jiným.) Jaké ale bylo mé překvapení, když samotná technika nebyla nic jiného než to, co někdy během hodin čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě děláme :-)

divoký kůň, návyky

Čištění mysli I – zkrocení divokého koně mysli

První 3 dny kurzu jsou velmi důležité! Ale také velmi náročné! Berte to v potaz, když si budete první 3 dny říkat, kde že jste se to ocitli a co to vlastně děláte?? Co je to za divný sadomasochismus? :-)

První 3 dny (a půlku čtvrtého) praktikujete meditaci anapána (tedy ne vipassanu samotnou). Sledujete dech. Zcela přirozený dech. A další dny přidáváte pocity na nosu a pod nosem.

Postupně se tak dostáváte do kontaktu sami se sebou. Překonáváte své první běžné návyky – odbíhat k vnějším objektům v snaze najít v nich štěstí nebo ochranu.

Dech je něco tak prostého! Něco, co právě z tohoto důvodu často tak přehlížíme! Jenže to je jako přehlížet drahokam v kupě kamení…

  • Dech je pro Vás kotvou, na které se můžete udržet, když Vás budou chtít proudy myšlenek odvést od přístavu, ve kterém jste.
  • Dech je pro Vás nástrojem k vědomému uvolnění.
  • Dech je hlavně něco, co máte neustále s sebou.

První 3 dny tu nejsou pro to, abyste si říkali, jak strašní meditující jste, že Vám se na ten dech nejste schopní soustředit déle než pár nádechů. Ty první 3 dny jsou tu od toho, abyste začali svého divokého koně mysli krotit. Někdo má koně divočejšího a jde to holt hůř. No a co?? Nejste to Vy, je to jen kůň a návyky, které je možné změnit. Je tedy kontraproduktivní se stresovat. Budete se jen cítit jako lúzři. Radši si s tím trochu pohrajte.

Pokračovat ve čtení…

Meditace vipassana (Goenka) – kritika (2. díl)

V prvním díle (najdete ho zde) jste se mohli dočíst o tom, co všechno může být na desetidenním kurzu vipassany problematické. Proč je třeba si velmi dobře rozmyslet, jestli na kurz chcete jet nebo ne. Pojďme se v tomto článku podívat blíž na některé z důvodů, proč se lidem kurz nelíbil.

Využiju jedno video (a článek, který video shrnuje) ženy, která na kurzu byla, ale nedokončila ho. Celé jí to přišlo takové nějaké divné. A ve videu (článku) uvedla spoustu důvodů. Vše je bohužel pouze v angličtině.

Článek k videu najdete zde: Why Vipassana might be a negative experience

Mezi důvody, proč se jí kurz nelíbil, uvedla tyto:

  • přišel jí depresivní. To je velmi relevantní postřeh! A na Vašem vlastním kurzu Vám může hodně pomoci, když budete s něčím takovým počítat. Na 10 dní budete mít zakázaný jakýkoliv běžný způsob, kterým si obvykle dodáváme dobrou náladu – konverzace s ostatními lidmi. Objetí. Nebo alespoň oční kontakt a úsměv. Zpěv, tanec, poslouchání hudby. Dokážete se bez všech těchto berliček obejít a najít tu vnitřní radost??? Je to jen na těchto 10 dní! Nikdo Vám nezakazuje přestat spontánně projevovat svou radost, až kurz skončí. Není pochyb o tom, že toto všechno je krásný způsob, jak žít šťastně. Ale co když jednou zůstanete sami? Nebudete se moci hýbat, abyste si za někým došli, a nikdo za Vámi moc chodit nebude? Ohluchnete nebo oslepnete? Končí tím Váš radostný život??

Celý kurz Vám hodně přijde vhod, až budete staří, nebo až budete umírat. Po loňském kurzu jsem volala svému otci, který v té době byl právě po druhé mrtvici v nemocnici. Ano, taková zkušenost by se mu byla v té chvíli sakra hodila…

Pokračovat ve čtení…

Meditace Vipassana (Goenka) – kritika (1. díl)

meditace vipassana GoenkaDosud jsem sepsala spoustu článků na téma Jak je desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky naprosto jedinečný, úžasný a užitečný. Asi je čas i na ten druhý úhel pohledu :-) Všechny ty pozitivní články (a ostatně nejen můj) jsem shrnula do jednoho speciálního příspěvku, který slouží jako takový rozcestník (ZDE). Najdete v něm odkazy na články o zkušenostech na mém prvním i druhém kurzu. Pár praktických rad, jak kurz co nejlépe zvládnout a odnést si z něj maximum. I odkazy na články dvou mých kamarádek – jedna absolvovala kurzy v Austrálii (jsou všude stejné) a druhá, indoložka a religionistka, mimo jiné v Indii. A napsala o Goenkově vipassaně celou disertační práci. Odkaz na disertačku v článku taky najdete.  

Není ale všechno zlato, co se třpytí

V záplavě všech těch nadšených článků bych určitě neměla zapomenout na kritický pohled na tyto desetidenní kurzy. Na netu najdete videa a články a diskuze nejen těch, pro které byl kurz nezapomenutelnou pozitivní zkušeností, ale i těch, které kurz z nejrůznějších důvodů kritizují. Než na kurz pojedete, doporučuju tyhle ohlasy nepřehlížet. Mohou Vám výrazně pomoci vyvarovat se toho, aby pro Vás byl kurz spíš utrpením než něčím užitečným. A kdo ví, možná pro Vás kurz PRÁVĚ TEĎ prostě není. Je to jako u všeho – nemá smysl se někam hnát, abyste si vyzkoušeli nějakou další techniku, která by Vám snad mohla pomoct.

Než na kurz odjedete, doporučuju si hodně dobře ujasnit, že víte, do čeho lezete a proč a že to fakt chcete :-))

V čem může být desetidenní kurz meditace vipassana podle Goenky problematický??

V prvé řadě – je extrémně náročný. Fyzicky i psychicky. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že někdy je ta fyzická stránka to nejmenší. Když Vás něco bolí, tak se prostě pohnete. Změníte pozici. Vstanete a jdete se projít. Meditujete u sebe na pokoji, opřete se o zeď, lehnete si. I při těch povinných hodinovkách v hale, kdy byste se neměli pohnout, Vám nikdo nezakazuje se hýbat! Berte to v potaz. V instrukcích je jasně dáno, že to nemá být mučení! Účelem oněch hodinovek bez pohnutí je vnímat tendence mysli utíkat před nepohodlím. A pokoušet se je postupně rozpouštět. Ne se utrápit k smrti, protože nějaký Goenka řekl, že se teď se nemám hýbat! Ne si říkat, že když se pohnu, je to důkaz, že jsem naprosto neschopné nemehlo, které ani nedokáže udržet na chvíli onu slavnou (na kurzu) vyrovnanost mysli :-)

 

Možná se o sobě dozvíte to, co nechcete vědět

Největším problémem jsou podle mě myšlenky a emoce, které na kurzu v tom prostoru ticha a pozornosti začnou vyplouvat na povrch. Všechny ty myšlenky a emoce jen odrážejí to, co máme uvnitř. Jak to tak na netu poslouchám a čtu, často se lidi sami o sobě dovídají (ale zdá se, že to moc nereflektují), jak moc jsou ovlivnění snahou po úspěchu. Když jim nejde první tři dny zklidnit mysl a dobrat se k vnímání nějakých tělesných pocitů, propadají malomyslnosti. Navzdory všem instrukcím, ať nad tím jen s úsměvem mávnou rukou a trpělivě se vracejí ke snaze tu opičí mysl dostat pod kontrolu. Nebo jak moc jsou ovlivněni tím věčným srovnáváním sebe s druhými – „chtěla bych si byla promluvit s ostatními o svých zkušenostech.” A přitom, v jednom okamžiku na právě skončeném kurzu jsem si říkala, jak je dobře, že právě tohle nemůžeme dělat. Bylo to ke konci čtvrtého dne, po té povinné trojhodinovce (plus mínus) v hale a následné první povinné hodinovce bez pohybu po svačině. Ve skupině to tak zahučelo. Cítila jsem takové to vzedmutí emocí „Bože, tohle je děsný, to už znova nedám!” Kdybychom mohly mluvit, hodiny bychom se bavily o tom, jak je to strašný. Ničemu by to moc nepomohlo… jen bychom si to udělaly ještě těžší. Dokonale umíme přiživovat vlastní utrpení. Ale vůbec ho neumíme umenšovat…   

Potlačené nechtěné emoce

A ano, emoce – můžete se dostat hodně hluboko a nemusí to být příjemné. Pro někoho to může být až moc. Můžete prožívat smutek nebo strach. Mohou se Vám vynořovat nejrůznější příběhy a vyvolávat ve Vás nechtěné emoce. Ano, přesně ty emoce, které jste tak doufali, že už je nikdy cítit nebudete. Přesně ty emoce, které jste se v sobě snažili potlačit všemi těmi vnějšími potlačovadly. Jenže tady je najednou nemáte…

Pokud jste na kurz přijeli s vědomím, že se to může stát, a že jste tam, protože se je chcete naučit zvládnout, bude to pro Vás mnohem snazší, věřte mi.

V příštím článku odkážu na asi dva nejpodrobnější zdroje kritiky, které jsem na netu našla. A společně si je s Vámi projdu. Buď Vám pomohou si cestu na kurz rozmyslet. Nebo si díky nim ušetříte spoustu zbytečných pochyb, kde že to vlastně jste, k čemu Vám to jako má být dobré. Bude Vám tam mnohem líp a s největší pravděpodobností si s kurzu odnesete něco pozitivního… Pokračování najdete ZDE.

Máte ráno radost??

Já vím, možná trochu provokuju. Obzvlášť, pokud se k tomuto článku dostanete v pondělí. Nebo jakýkoliv jiný den v pracovním týdnu. Ale já to myslím naprosto vážně. Jaký je to život, když ráno nemáte radost? A máte také tu zkušenost, že jaké ráno, takový obvykle i celý den??

radost, spánekPravda, ne vždy to takhle funguje. Někdy se člověk ráno probudí a má pocit, že je to snad za trest. Nechce se mu vstávat (a do práce už vůbec). Nejradši by si ještě zalezl do peřin.

Má dcera ráno obvykle vstává tak, že nejdřív vystrčí jednu nohu z postele, pak druhou, pak se pomalu sesouvá, až se sesune úplně. Čím déle člověk dokáže předstírat, že vlastně leží, tím asi líp :-)

Tak nějak napůl spící se člověk dostane ke snídani (jestli na ni má vůbec čas). A celý den se tak nějak vleče. Chtěli bychom být úplně někde jinde. (Nejradši v posteli.)

Ale pak se něco stane. Potkáme kámoše. Dáme se do řeči a napadají nás jen samé vtípky. Nebo zaslechneme v rádiu oblíbenou písničku, kterou jsme už dlouho neslyšeli. A hned je nám do zpěvu. Nebo nám někdo řekne něco hezkého. Nebo my potkáme někoho, kdo nás na první pohled zaujme. A vše se změní. Den je najednou moc krátký a do postele se nám už nechce :-)

Máte také takovou zkušenost??

 

Jak na ranní radost?

Pokračovat ve čtení…

Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…