Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (4)

Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá (nebo blbej…)

No fakt, to si někteří lidi říkají!

Také jste to už u někoho slyšeli?? Možná i sami u sebe :-)

Někdy je zajímavé, co nám zničehonic vypadne z pusy. Kde se to v nás vlastně bere?? Stačí na ulici zakopnout – „Bože, já jsem blbá.” Nebo na něco zapomenout… a zaboha si nevzpomenout… a zase  – „Bože, já jsem blbej.” Slyšela jsem i jednu matku, jak se otočila na svého malého syna: „Seš snad blbej, nebo co??

Myslím, že to ani nemyslela nijak špatně. Prostě „blbej/blbá” je pro spoustu lidí slovo stejného rázu jako třeba mobil :-) Používáme ho tak často, že už si ani neuvědomujeme, co všechno nám vlastně bere…

Slyšela jsem ale ještě jeden příběh. A v té chvíli mi došlo, jak nebezpečně si s podobnými slovy zahráváme.

Byl to příběh jednoho páru. On v jedné chvíli svou partnerku vynášel do nebes. Člověk by pomalu věřil, že TOHLE bude ta největší romantika na světě. Jenže nebyla. V druhé chvíli častoval svou partnerkou slovy, které se mi tady ani psát nechtějí. „Seš blbá” je proti tomu kalibru dřevěná pistolka. A co myslíte? Nepřišlo jí to zvláštní. Vulgarity a urážky jsou přece běžnou součástí našeho slovníku.

I toho vašeho?? Jak pak poznáte, že TOHLE nemusíte poslouchat? Od nikoho? Ani od sebe? Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (3)

Jak se co nejlépe utopit

Představte si chlápka postávajícího na pláži. Zrovna dnes se moře docela slušně rozbouřilo. Zákaz vstupu do moře ale ještě vyhlášen nebyl. Pár plavců skáče přes vlny. Pár plavců překonalo i bariéru vlnobití a užívá si tam někde v dáli mořskou houpavou náladu. A plavčík hlídá. Běžná situace na celkem běžné dovolené. Opět skloníte zrak do rozečtené knížky.

Prudce jej ale zase zvednete, když uslyšíte hluk a rozčílené hlasy.

Na pláži najednou postává hlouček lidí a další a další zvědavci vstávají a jdou se podívat, co se to stalo.

Onen chlápek postávající na pláži teď leží na písku a plavčík se mu snaží zachránit život.

Když se mu to podaří a přivede toho nešťastníka k sobě, ptá se ho, co se stalo. A dozví se, že si to prostě chtěl vyzkoušet. Že se mu líbilo, jak mu druzí vyprávěli, jaké to v moři je. Že si chtěl také zaskákat v moři. Také si chtěl užívat houpavou mořskou náladu. Mělo to být přece super!

Nikdo mu ale neřekl, že než do té vody vleze, měl by se nejdřív naučit alespoň trochu plavat…

Stejně absurdní je zahrávat si s esoterikou, aniž by se člověk na její sílu snažil připravit.

A ještě absurdnější je se nenaučit, jak plavat ve vodách života. 

Kolik let že jsme to strávili ve škole??

Vybavila nás jistě mnoha užitečnými znalostmi, abychom se uživili.

Ale proč to někdy vypadá, že v moři života se plácá spousta lidí, kteří si umí obstarat vodu, jídlo a najít nějakou tu loď, na které by se dalo jakžtakž plout, ale jsou to vlastně neplavci?? Stejně jako ten týpek na pláži, který málem přišel o život? Kdyby přišla větší vlna a smetla je do moře, nemají sebemenší šanci, i kdyby jejich loď byla stejně luxusní jako Titanic.

Ještě absurdnější je ale naše snaha se té vodě vyhýbat.

Není možné se naučit plavat bez toho, aniž bychom do té vody nakonec nevstoupili. I když se můžeme čas od času nalokat té slané vody života a mít pocit, že se topíme.

Není možné zjistit, že ve vodě není možné se utopit, dokud nezkusíte, že Vás unese. I když to tak na první pohled nevypadá.

Ten nejrychlejší způsob, jak se utopit, je bát se vody a nenaučit se plavat.

Je to také ten nejlepší způsob, jak celý svůj život prožít ve strachu ze života. Smrtící síla Života totiž přijde jen jednou. S tsunami, s mrazivou vodou, s nějakým nebezpečným mořským tvorem. Do té doby si můžeme vlny Života užívat. Plavat v nich, surfovat na nich nebo na nich plout…


Právě jste dočetli třetí část série Devatenáctka (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma ZDROJ VNITŘNÍ SÍLY A DŮVĚRY. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Moře jako symbol života – Moře

Nebezpečí hraní s ezoterikouVdechněte život poselstvím svého dětství (svým nejhlubším snům)

 

Těším se na další online setkání příští týden!

Vedené meditace a nesnášenlivost…

Zúčastnila jsem se jako „pokusný králík” velmi zajímavého experimentu. Jako bývalá doktorandka na religionistice mi to prostě nedalo a musela jsem podpořit své kolegy v jejich výzkumu. Téma? Léčivý potenciál vedené meditace. Vliv vedené meditace na práh bolestivosti. A testovaly se i další záležitosti.

Jak se Vám osobně líbí vedené meditace? Praktikujete je? Jaké z nich máte pocity?? Vnímáte jejich případný léčebný potenciál?? 

Já jsem si díky tomuto experimentu potvrdila to, co jsem už tušila. Ale o tom o něco později…

 

Jak experiment probíhal?? 

Vyplnit pár papírů/dotazníků/testů. Kratší interview o zkušenostech během meditace. Samotná vedená meditace. Pak cvičení se zavázanýma očima. A hlavně jedna speciální věc – test na práh bolestivosti. Před meditací a po meditaci. A to byla pro mě hodně zajímavá zkušenost :-)

Jsem tedy zvědavá na data, která prý dostaneme.

Ale má osobní zkušenost mi říká, že před meditací jsem byla schopná a ochotná snášet celkem velký tlak, aniž bych měla pocit, že to musím utnout, protože by ta bolest byla příliš veliká. Ale po meditaci (která mě měla zjevně naladit na to, abych bolest tak necítila), jsem cítila dost slušnou podrážděnost, že mě někdo chce působit bolest a utla jsem to mnohem dřív. Bolest mi byla nepříjemná výrazně rychleji.

Tak nevím…

Co vlastně měla ta léčivá vedená meditace způsobit?? Snížit práh bolestivosti, nebo vyvolat neochotu bolest snášet??? :-)))

 

Nesnáším vedené meditace

Pokračovat ve čtení…

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (2)

Supermanem snadno a rychle

Je to fakt snadné. Stoupněte si tváří v tvář tsunami a vlastní silou ji zastavte!

Že je to blbost?

No, já bych řekla, že o nic menší než ta naše zarputilá představa, že „to všechno” zvládneme sami :-) Tu tsunami toho všeho, co musíme. Čtyřnásobně (minimálně!) navýšenou o to, co si my sami myslíme, že musíme. Protože prostě musíme. A visí to jen na nás… uff.

A pak jsme z toho na větvi, když nás ta tsunami smete. Podobně jako někteří přeživší na Srí Lance nebo v Thajsku při tsunami v roce 2004. Které jsem tenkrát naštěstí o fous utekla…

No nechováme se někdy praštěně?? :-)

Tak ano, byly i jiné děti než Superman, které se narodily s nadpřirozenými schopnostmi. Vyskočily z kolébky, mluvily, chodily a některým pod nožičkami rozkvétaly i lotosové květy! Možná jste byli jedním z nich?? (V tom případě mi napište, moc ráda bych Vás poznala osobně…).

My ostatní smrtelníci jsme ale byli odkázáni na pomoc a péči. Jinak byste teď nejen nežili, ale ani byste nerozuměli té změti čar na obrazovce, na kterou teď koukáte.

Je praštěné myslet si, že můžeme vládnout větru a dešti, zastavit koloběh života a bránit se tomu, co je.

Nikdo z nás není Superman. Ne, fakt ne :-)

A hlavně jím nemusíme být!

A je absurdní myslet si, že zima je v koloběhu života proti nám.

Ale o tom, co dělat, když se i v našem životě sešeří a ochladí, o tom zase příští týden…


Právě jste dočetli druhou část série Devatenáctka (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma NEJSME NA TO SAMI. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Srí Lanka (cestovatelský tip) – Kdo nebyl v Kandy, nebyl na Srí Lance

Buddha (buddhismus) – Buddhismus jako satanistické učení?

Těším se na další online setkání příští týden!

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (1)

Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-)

Jen si to představte…

Nemusíte vůbec nic…

Ale zato spoustu věcí můžete. Třeba přetáhnout si deku přes hlavu a zase usnout (to dělá moc ráda má dvanáctiletá dcera v 7 hodin ráno. I v 7.15 ráno). Nebo jen tak sladce polehávat. Nebo si vzít knížku. Nebo vytáhnout ze zásuvky Diář a podívat se na slogan Kurzu zázraků k danému dni. Nebo si udělat Léčebný kód (a u toho si třeba představovat, jak si hovíte na pláži a koupete se ve slunci). Nebo Jin Shin Jyutsu. Nebo to speciální cvičení, co mě ve čtvrtek naučila má studentka (ano, studenti jsou pro své učitele ti nejlepší učitelé…).

A pozor – to všechno pořád ještě v posteli! :-) Teplé měkké posteli…

Brát ten start do nového dne velmi pozvolna je pro mě prostě nutnost. Ranní meditace, ranní protažení, ranní cvičení poté, co člověk z té postele tak zvolna vyleze, je většinou signálem, že je vše Ok.

Ale když jen tak vypnu cinkání na mobilu, vylezu a doploužím se probudit dceru, není to Ok…

No a pak se objeví ten základní otazník.

V čem dokážu být vytrvalejší?

V tom ploužení se po bytě a touze zase zalézt do postele?

Nebo v té ranní pohodičce??

Vytrvalost je totiž zákeřná věc!

Většina z nás nejspíš dokáže být zatraceně vytrvalá. Copak?? Nevěříte, že jste přeborníci ve vytrvalosti?? A to jste pro to nemuseli udělat ale vůbec nic!

Ano. Vytrvale totiž děláme potisící to, co se devětstetkrátdevadesátdevětkrát ukázalo jako naprostá ztráta času. Vytrvale si druhý den po kocovině a zapřísáhávání, že už nikdy, otevíráme další flašku (tedy to se mě netýká, abyste si nemysleli :-)). Vytrvale zapomínáme na domácí úkoly (v tom je přebornice má dcera). Vytrvale…

… no, doplňte si sami. Určitě na něco přijdete. Jsme v tom totiž dokonalí.

No řekněte, nechováme se absurdně??

Ale buďme vděční i za tuhle vytrvalost. Ona je to totiž prostě setrvačnost. A se stejnou setrvačností můžeme být nakonec vytrvalí i v té ranní pohodičce. I té celodenní pohodičce. Třeba i celoživotní pohodičce, když budeme dost vytrvalí :-)

Zlaté stereotypy…

A prý na žádné změny nejsme sami, tvrdí mi téma dalšího týdne. Tak to jsem tedy zvědavá. Vy tomu věříte??


Právě jste dočetli první část série Devatenáctka (kniha našeho života), tentokrát na téma VYTRVALOST. Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Úvodní část Devatenáctky najdete ZDE. <<

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Kurz zázrakůBojím se, ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak

Léčebný kódSmutek v sobě skrývá lásku. Smrt skrývá radost

Jin Shin JyutsuDokonalý ranní rituál!

Diář Diář STROM ŠTĚSTÍ 2019

Těším se na další online setkání příští týden!

 

DEVATENÁCTKA – kniha našeho života (0)

Jaká bude devatenáctka?

Kdo ví?

Je to jako když otevíráte novou knížku. Netušíte, jaký příběh se v ní bude odvíjet. Jací lidé a jaké situace se v něm objeví a co do něj vnesou. Ani kam ten příběh hlavního hrdinu – vás – zanese.

Ano, devatenáctka je rok :-) A hrdiny této knihy jsme my všichni.

Tu knihu píše sám Život. Ale my s ním. Svými reakcemi. Svým úhlem pohledu.

Někdy to, co měla být jen komedie plná gagů, prožijeme jako drama. Někdy je to zase naopak.  Jakoby kouzlem proměníme tragický příběh v tragikomedii nebo v drama s katarzí a dobrým koncem. Nebo v hrdinský příběh. Nebo přímo v pohádku plnou překážek, díky kterým rosteme. Až nakonec na konci knihy porazíme draka, získáme skrytý poklad, osvobodíme princeznu, nebo prince.

Tak co myslíte, jaká bude devatenáctka??

Ta moje? Nebo ta vaše?

Já osobně mám nejradši pohádkové komedie :-)


Právě jste dočetli úvodní část série Devatenáctka (kniha našeho života). Série bude mít 50 dílů. Roční projekt STROM ŠTĚSTÍ, z jehož 50 týdenních témat série vychází, najdete ZDE. Můžete se kdykoliv přidat (je to zdarma) a tu svou knihu života si také aktivně psát. S tímto projektem to bylo již 5 let hodně zajímavé psaní a čtení :-) A víte, že tenkrát začal jako roční projekt ABSURDISTÁN? Pojďme se tedy bavit tím, jak absurdně se někdy chováme a jak absurdně si sami šlapeme po štěstí. 50x! :-)

>> Druhou část Devatenáctky – Jak nejlépe začít den? Nevstávat :-) najdete ZDE. <<

 

 

Rochníte se v myšlenkách a emocích??

Opečováváte si své myšlenky a své emoce? Říkáte si, že prostě musíte sdílet to, nač pomyslíte, a cítíte se špatně, když druzí nemají zájem sdílet se s Vámi stejným způsobem? Říkáte si, že lidi by měli brát Vaše emoce vážně? Říkáte si, že jen psychopat dokáže ignorovat emoce druhých? No, možná je to všechno jinak… 

Tento týden mě zaujal jeden příspěvek v jedné skupině na FB. Muž zvažoval, že se rozejde se svou novou přítelkyní. Po 14 dnech. Přišla mu málo otevřená. On se jí svěřoval se vším. Ona ne. Většina lidí ve skupině souhlasila s tím, aby se s ní rozešel. Mně celá ta situace přišla tak trochu přitažená za vlasy…

… po 14 dnech??? Kdo se vrhne novému partnerovi kolem krku a zcela se tak brzy otevře? Jak dlouho Vám osobně trvá, než se novému partnerovi otevřete? A vyžadujete to od druhého??

Ano, lidi jsou jistě různí a každý ve vztahu potřebuje něco jiného, aby se cítil spokojený a milovaný. Pokud někdo tak nutně vyžaduje otevřenost a „napojení” od začátku vztahu, nejspíš by si tedy asi měl najít někoho, kdo mu to dokáže dát. Žádný jiný partner ho nejspíš stejně neuspokojí. Co myslíte? Pokračovat ve čtení…

Nejste na to sami…

Někdy se nám to může zdát. Ve chvílích, kdy jako by se celý svět spikl proti nám.

Když se k nám příbuzní nechtějí znát. Když nám někdo blízký zemře a my přijdeme o oporu, kterou jsme v něm měli. Když se přestěhujeme za prací nebo za partnerem a nemůžeme najít nové přátele. Když se cítíme sami a jiní a s nikým si doopravdy nerozumíme. Když i tam, kde jsme si kdysi rozuměli, nenacházíme najednou společnou řeč. V těch chvílích se snadno cítíme tak opuštění…

Ale ani v těchto chvílích na to nejsme sami :-) 

 

3 cesty, kde hledat „parťáka

Těch cest je jistě více a možná Vás postupně budou napadat další a další. Pište je klidně dolů do komentářů, ať všichni víme, kde všude se dá takový „parťák“ hledat.  Pokračovat ve čtení…

Prověřuj, ale důvěřuj…

Tak zní název jedné z kapitol mé druhé e-knihy Vdechněte život poselstvím svého dětství. Ano, je to trochu otočené klasické přísloví. Klasická verze mi přijde příliš podezřívavá :-)  A důvěra, ale ta správně chápaná, byla i tématem tohoto týdne. 

Ona je totiž důvěra a důvěra. Někdy si ji pleteme s rezignací nebo s naivitou. Důvěra je totiž důvěrou jen ve chvíli, kdy jde ruku v ruce s moudrostí. A někdy to není úplně snadné vychytat…

Jak jste tento týden prožili Vy? Důvěřovali jste druhým? Důvěřovali jste sami sobě? Důvěřovali jste, že nějaká situace se vyvine tak, aby to bylo nakonec pro Vás dobré? (Všímáte si, že neříkám „Jak byste si přáli?”)

 

Jaké to je, když důvěra z našeho života vymizí?

Tento týden přinesl nakonec docela hezkou ukázku.

Jednu pětku z domácího úkolu...

Pokračovat ve čtení…

S tímhle už dál nemůžu žít…

Možná jednou ve Vašem životě nadejde okamžik, kdy si řeknete slova z nadpisu tohoto článku – „S tímhle už dál nemůžu žít.” Možná už někdy nadešel. K podobnému závěru můžeme dojít v životě i mnohokrát. A vždy je to dobrý závěr. Protože nás osvobozuje a léčí… 

Každý za sebou máme nějakou zkušenost, která nás bolestně ovlivnila. Většinou je jich navíc spousta…

Každý z nás na ni reaguje tak trochu jinak.

Někdo se stáhne. Snaží se být tou „hodnou holčičkou/chlapečkem”. Jen aby se nemusel konfrontovat s tím, co se ho dotklo, nebo s tím, kdo mu tu ránu zasadil. Jen aby to nemusel prožít znovu. Tu ránu uvnitř to ale nezahojí…

Někdo vyrazí do boje. Vydupe si to své. Brání se. Mstí se. Dává druhým lekce. Nemůže to přece tak nechat! Jinak by nedostal to, co mu patří. Jinak se něco podobného stane znovu. Tu ránu uvnitř ale ani toto nezahojí…

Naše obvyklá reakce je klasická automatická reakce útěk/únik/zamrznutí. Je to obranná reakce. Reakce našeho Ega, které se nás snaží chránit, ale nikdy se mu to nepodaří. Protože, jak už bylo tady na blogu kdysi řečeno, Ego je destruktivní mechanismus – útočí buď na nás nebo na druhé. A nevyléčí nic…  Pokračovat ve čtení…