Nepodmíněná svoboda, láska, radost, klid a štěstí v Jiném světě

Jarní detoxikace po všech stránkách…

… nejen té tělesné. Detoxikace přece neznamená nic jiného než zbavit se toho s prominutím bordelu nastřádaného během roku. Nebo během mnoha let. Přinést úlevu nejen svému tělu, ale i své mysli, svému srdci, své duši, chcete-li. Konečně se osvobodit od toho toxického, co nás zevnitř rozežírá a bere nám radost ze života. 

jarní detoxikaceV křesťanské tradici je zvykem držet 40 dní před Velikonocemi (kdy má dojít k onomu „znovuzrození”) půst. Pořád ještě máme zakořeněný onen zvyk jarního úklidu. Bohužel, podobně jako na Vánoce, jsme si z toho všeho vzali jen tu otravnou materiální stránku  – uklízet, nakupovat, péct. Prošlehat pár žen. Opít se.

Škoda. Připravujeme se tak o prožití toho oživujícího zázraku, který se na jaře slaví, tradice netradice. 

Tématem tohoto týdne bylo v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ Vzdejme se toho, co nám stojí v cestě za štěstím. Tak jsem se vzdala toho, co mě poslední dobou trápilo nejvíc – toho strašného stravovacího stylu, kterého se ne a ne v posledních pár měsících vzdát. A detoxikace je součástí toho nového. Řeknu Vám, právě tohle jsou ty chvíle, kdy jsem svým ročním projektům s jejich tématy týdne byla vždycky vděčná. Za ten impulz udělat něco, do čeho se Vám obvykle moc nechce :-)

Za ten skrytý význam: „Teď je ten správný čas.”

Jestli máte stejný problém jako já, to jest, že víte, že se ke svému tělu chováte jak zlá macecha, která mu nic dobrého nedopřeje (a sušenka se fakt nepočítá :-)), možná Vám pomůže si uvědomit, proč to tak děláte?

Víte, proč sami sobě ubližujete?

Pokračovat ve čtení…

Chcete vědět, proč vůbec cvičit čchi kung? Zeptejte se někoho, kdo ho už 20 let cvičí :-)

Proč to vlastně dělá? Tak dlouho? Co mu to do  života přineslo a přináší? Jaké knížky o čchi kungu si podle jeho dlouholetých zkušeností stojí za to přečíst? A není třeba čchi kung nebezpečný? 

čchi kung Orel v hnízdě - víkendový seminář Svratka
photo: www.bodhidharma.cz

Po mnoha peripetiích se mi konečně podařilo připravit pro Vás rozhovor s člověkem, který takové dlouhodobé a hmatatelné zkušenosti s čchi kungem má. Je to Pavel Simon, hlavní instruktor moderního stylu čchi kungu Orel v hnízdě, díky kterému se tento styl dostal před 20 lety z Velké Británie do České republiky. 

Orel v hnízdě se ve Velké Británii zrodil díky mistrovi Ješe Gyatso (ten menší a tmavší na fotce vlevo :-)) a možná by se nerozšířil za hranice tohoto ostrova, kdyby před 20 lety do Cardiffu neodjel na stáž mladý student práv Pavel Simon (ten vyšší a vousatější na fotce vpravo :-). Styl ho natolik zaujal, že když se po 3 měsících musel vrátit domů, přesvědčil mistra, aby svůj styl začal učit i v České republice.

Říká se, že učitel se objeví ve chvíli, když je žák připravený. Spousta lidí za svými učiteli jezdí. Jsou ovšem i výjimky, za kterými jezdí jejich mistr :-) Když mu vytvoříte ty správné podmínky…

V říjnu 1997 se začínalo nedělním odpoledním kurzem v Plzni. Po 20 letech v říjnu 2017 proběhl další z mnoha víkendových seminářů ve Svratce. Přičemž v té době se již čchi kung Orel v hnízdě díky svým instruktorům pravidelně cvičil na mnoha místech České republiky. Už nejen v Plzni, ale i v Praze, Brně, Olomouci, Strakonicích, Mariánských Lázních, Rýmařově nebo Milovicích.

Je to už rok, co Pavlovi brněnští studenti sepsali své otázky

Zajímala nás jeho osobní zkušenost. Co jemu osobně Orel za ta dlouhá léta všechno dal nebo jak mu změnil jeho život.

A na konec rozhovoru jsem Vám přidala menší bonus – jedno starší video, ve kterém Pavel Simon mluví o tom, jaké to je, když člověk zažívá stav čchi kung na úrovni těla, energie i mysli.

Pokud byste někdy něco takového také chtěli prožívat a to ne jako nějaký zvláštní zážitek, ale jako něco, co je Vám otevřené kdykoliv, stačí jen chtít, nechte se inspirovat… 

Pokračovat ve čtení…

Dar, který neočekáváte, udělá největší radost

Dnes je takovým trendem vizualizovat si své sny a snažit se je naplnit. Zní to úchvatně. A možná je teď pro spoustu lidí právě to období, kdy si konečně vůbec troufnou věřit v to, že mají právo žít si ty své sny. A cítit díky tomu radost ze života. Ale je možné jít i dál a otevřít se i tomu, co byste si nikdy ani netroufli vysnít. Jak to pak může vypadat se dočtete dál :-)

radostTéma tohoto týdne (Sází naše Ego, nebo my?) jako by se tentokrát projevilo trochu jinak, než bych očekávala třeba já. Neobjevila se žádná má silná touha nebo strach mého Ega (toho vyděšeného dítěte v nás), která by se dožadovala pozornosti. Jako by na chvíli trochu vyklidilo pole a já mohla pocítit, jaké to je, když nesází právě ono!

Po tom, co se stalo minulý týden (a v co jsem tajně doufala, že se stane, a měla jsem strach, že se nestane – klasický přístup Ega), jsem cítila ohromný klid. To už tak chodí, když dojdete vnitřního i vnějšího smíření. Viz shrnutí minulého týdne Odpuštění a smíření aneb nemůže za to, jak se cítím.

A i další týden se nesl v duchu tohoto klidu a radosti.
A mnohem víc!

Pokračovat ve čtení…

Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to, jak se cítím…

… to by měla být nejspíš má nová mantra :-) Je to už pár let, kdy jsem publikovala dvojdílný článek Co zcela jistě nemá smysl. Stručně – vinit druhé a vinit sebe. Byl to tenkrát můj objev. Logicky vydedukovaný a inspirací umocněný. Ale ta neduální praxe, která z něj vyplývá, je tedy záhul. Odpuštění není vůbec snadná věc! A díky tomu byl záhul i první týden desetitýdenního období DŘEVO…

odpuštění

Tento týden jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ho odepíšu jako strašný, nebo úžasný.

Bylo to jako na hóóódně velké houpačce. Jeden den tak, druhý den onak. Už je to pár měsíců, co jsem chodila po lese a zpívala si depešáckou Enjoy the Silence, abych zklidnila myšlenky. Vklouzla do ticha. Neřešila. Hlavně neřešila. Najít si ty správné písně, které Vás uklidní, je někdy zásadní.

Když jsem mohla řešit, zase jsem radši nic neřešila. Chodila jsem kolem jako kolem té hodně horké kaše. Nechtěla jsem nikoho vinit. Ani sebe. Toužila jsem po odpuštění, ale sama jsem ho nebyla schopná OPRAVDU dát a ten jediný způsob, který jsem znala, jak se dobrat pochopení a odpuštění, jsem měla v té chvíli uzavřený. A tak se ta kaše pěkně dál ohřívala a já měla celé měsíce pocit, že o nějaké svobodě se u mě fakt nedá mluvit.

No a kdy jindy svobodu najít než v týdnu, kdy začíná svobodný element DŘEVA, že jo?? :-) A odpuštění s ní.

V pondělí mně pomohl jeden ze sloganů křesťanského Kurzu zázraků (God is the Love in which I forgive you, tj. Bůh je Láska, skrze kterou Ti odpouštím). Je to krásný slogan a celý kurz se mi moc líbí.

Je to také roční projekt, ale každodenní. Přiznávám, ne každý den stíhám, ale alespoň potom doháním. Toto byl jeden z těch okamžiků. Pokud se chce člověk naučit myslet neduálně a má svůj zdroj v křesťanství (a je otevřený křesťan, protože něco o Bohu, který odsuzuje druhé, tam nenajdete), vřele tento přístup doporučuju.

Ten den jsem dala smysl celému tématu týdne – rozhodla jsem se, že chci odpustit. Pustit to, co mě v hloubi srdce trápilo. A řekla bych, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odpustit já, otevřela jsem prostor k tomu, abych konečně i já měla pocit, že mi bylo odpuštěno. A po tolika měsících došla konečně nějakého smíření. 

Pokračovat ve čtení…

Plout s proudem přece neznamená, že si člověk nejde tou svou cestou…

… plout s proudem znamená, že člověk tu svou cestu našel, přijal ji a je ochotný se po ní vydat. A to i když proud řeky zurčí přes kameny nebo se blíží k vodopádu. Skočím? Neskočím?? Plout s proudem není pro slabochy. Plout s proudem vyžaduje nesmírnou odvahu a důvěru. 

řeka, plout s proudemKdyž jsem v lednu 2014 přišla s tím „chytrým” nápadem, že budu zkoumat těch 50 způsobů, kterými si sami šlapeme po štěstí, a vyjádřila jsem to přání najít vnitřní štěstí, nezávislé na nikom a na ničem, naskočila jsem do jedné takové řeky.

Párkrát mě omlátila o nějaké ty kameny, párkrát vedla pod zemí a mně se tam do toho úzkého temného prostoru fakt nechtělo a párkrát přišlo pár vodopádů.

Když jsem se snažila ten proud řeky nějak zastavit nebo z ní vyskočit, myslela jsem si, že „jdu tou svou cestou”. No nešla jsem. Jen jsem se tvrdohlavě bránila tomu, co jsem si už kdysi dávno jako malá holka vybrala. Tam v té první třídě, kdy jsem si představovala, že chodím do úplně jiné školy. Zábavnější, náročnější (fakt mě to tam tenkrát nudilo). Do školy, kde se budu učit o zákonech života…

Pokračovat ve čtení…

Nebeská sebejistota aneb jsem dost dobrá…

… ale jen tomu uvěřit :-) Tedy ne že bych byla ten typický kandidát na knížky o sebelásce. Měli jste je někdy v ruce? Jsou většinou o tom, jak sám sobě neříkat, že jste k ničemu, jak si nic hezkého nezasloužíte a podobné příšernosti. Mívala jsem jiný problém. Nudilo mě pořád poslouchat, jak jsem šikovná v tom či onom. Prostě si nevyberete no, pořád je nač si stěžovat :-) A přece jsou chvíle, kdy jakákoliv sebejistota bere za své… 

vnitřní síla a sebejistotaJak reagujete na to, když Vám dává někdo najevo, že „to tedy mohlo být lepší??”  A Vy víte, že chce moc? Šéfové tohle mívají někdy ve zvyku. Mají pocit, že tu horu práce by každý jiný než Vy dokázal udělat za polovinu času. Probouzejí ve Vás pocit, že jste neschopní. Že nejste dost dobří. Že na to nemáte. Nebo že se od Vás čeká víc a ono to prostě nejde. Sebejistota jde do kopru…

Jako dítě jsem to nikdy nezažila. Ani od učitelů ani od rodičů. Ale začínám chápat ty, kteří to zažili, a v dospělosti se potýkají s nedostatkem sebejistoty. Nevěří, že jsou dost dobří. A v okamžiku, kdy Vám chybí víra, jste na tom dost blbě…

Ale jak říkám, jsou chvíle, kdy jakákoliv sebejistota bere za své.

Kdy každý narazí na to své slabé místečko. Neznám nikoho, kdo ho nemá. To pak stojíte na okraji něčeho, co Vám připadá jako hluboká propast, ale zezadu jako by ji nikdo neviděl. Tu propast ve Vaší hlavě, nebo Vašem srdci. Tu propast ve Vaší odvaze a Vaší sebejistotě a sebedůvěře. Nebo propast ve Vašich schopnostech.

Strkají do Vás a nutí Vás jít dál. Očekávají to či ono. A nad hlavou se Vám rozkmitá to pověstné kyvadlo, o kterém jsem kdysi psala v článku Jáma, kyvadlo a moře. Byla to pro mě tenkrát hodně silná symbolika.

Právě tento doping sebejistoty byl tento týden tématem projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018

Jak se Vám dařilo? Pomáhalo Vám si připomínat právě tu větičku, že jste dost dobří?? Já si po minulých týdnech věnovaných různým podobám strachu říkala, jaká to bude pohodička. No, nepronásledovaly mě tentokrát divné sny, to je pravda (viz Kde hledat zdroj vnitřní síly?). Ale zas taková pohodička to nebyla.

Nicméně právě ta výše uvedená větička mi dost pomáhala…

Je dobré zvykat si reagovat na podobné šéfovské manýry (ať to na Vás zkouší kdokoliv či cokoliv) jinak. Začít třeba jedním týdnem v roce. A postupně třeba 52 týdny v roce :-)) Celý projekt Stromu štěstí má právě tuhle výhodu – zjistíte díky němu, kde jsou ty vaše největší slabiny. Která témata jsou pro Vás největší oříšek. A máte možnost se jim věnovat…

A co mi tento týden dělalo největší radost??

Červenohorské sedloJednoznačně celé jarní prázdniny :-) Vrátila jsem se z Jeseníků z krásné chajdy, kterou jsme sdíleli s kamarády.

S dcerou jsme vymetaly nejdelší moravskou tříkilometrovou sjezdovku v Koutech nad Desnou. Nejvíc jsme si to užívaly v pátek ráno. Dcera dostala geniální nápad, že ty zahřívající náplasti na nohy jí mám dát do rukavic tak, aby kdykoliv stiskne hůlky, cítila to teploučko. Cestou na lanovce si tentokrát nestěžovala, že je jí zima na ruce :-)

Navíc jsme musely vyrazit už ráno (manžel řidič šel s kamarády na běžky a nás na sjezdovku vezla kamarádka) a sjezdovky ještě byly krásně upravené. Vzhledem k tomu, že se mi pomalu otupovaly lyže, jsem přivítala fakt, že jsme s lyžováním končily v době, kdy ještě sjezdovka nebyla jedna vyrytá ledová plotna…

Když jsme nebrázdily sjezdovky, šlapali jsme skupinově na běžkách z Červenohorského sedla na Švýcárnu (hlavně ten sjezd zpět byl krásný). Ten den nám počasí přálo a cestou nahoru vznikla například fotka výše. (Cestou dolů pro změnu sněžilo.) Řekla bych, že se nám šiklo, že jsme mezi svátky vyrazili na běžky do Harrachova a vyzkoušeli si, že i ty prudší sjezdy na běžkách dáme (v tomhle totiž moje sebejistota zrovna vysoko nikdy nesahala :-)). Ale když to člověk zkusí a získá tu zkušenost, troufne si i na to, před čím druzí vyděšeně odjíždějí v půlce kopce radši zpátky…

Odpočinkové dny jsou nejsladší náplast :-)

Nejradši mívám v Jeseníkách odpočinkové dny. Zvládly jsme tentokrát mou milovanou Karlovu studánku a místní bazén s teplou vodou, vířivkami a saunami. (Jsem dost dobrá, dokázala jsem na sebe zas vychrstnout ten džber ledové vody – fakt nebeská sebejistota, že to dám :-)) Není to tedy žádný moderní areál, ale do termálu ve Velkých Losinách, které jsme měli nejblíž, už nechci. Byl tam minule hluk a nuda.

Zato jsme ve Velkých Losinách navštívily ruční papírnu, jedinou původní v České republice, ve které se stále vyrábí. Vřele doporučuju. Je to hodně zajímavé. Já třeba netušila, že se papír vyráběl ze starých hadrů!

Řekla bych, že odpočinkové dny (nebo hodiny) by si měl člověk ordinovat často. Zastavit se, užívat si, cákat se a případně se něco nového dozvědět. A završit to zákuskem v nejbližší kavárně :-) Třeba…

Jaký byl ten Váš týden? Narazili jste na nějakou lekci z ranku sebejistoty? Hodila se Vám větička „Jsem dost dobrá/ý, zvládnu to”? Co Vám tento týden dělalo největší radost? A užívali jste si tento týden té nejsladší náplasti?? Jaké?


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu JSTE DOST DOBŘÍ v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní rovnováhu a klid. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.  

 

 

Kde hledat zdroj vnitřní síly??

… s tím bych ani neměla problém. Vím, kde ho hledat. Vím, jaké to tam je. Vím, jak se tam dostat. Ale proč já vlastně nechci?? 

Hledání zdroje vnitřní síly a důvěry je v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 téma tohoto týdne. Ano, ještě neskončil, ale v sobotu odjíždíme na lyžovačku a poslední, co budu chtít (a moci) v neděli dělat, je sedět u počítače :-) Uzavřeme tedy tak trochu předčasně tento týden už nyní. I tak je o čem psát…

Třeba o tom, že mi začaly lézt do vědomí sny

Vzpomínám na předloňský několikadenní retreat (něco jako vipassana), který byl spojený s jógou snu. Zajímavé. Pro ostatní asi tím, co všechno se jim zdálo. Pro mě hlavně hlavně tím, že jsem to většinou prospala. A budík pro celou místnost, ve které jsem spala, mohl vyzvánět, jak chtěl. Já totiž spánek miluju a sny si nepamatuju.

Tentokrát se mi ovšem do snů začaly vkrádat prapodivné vize. 

Jako třeba ta představa, že bych měla sednout do auta a cosi komusi kamsi odvést. To je toho, řekněte si možná. No, ale proberme to spolu: řidičák sice mám, ale je to už spoustu let, co jsem řídila. Řidičák jsem dostala až napotřetí. Poprvé jsem si nevšimla předjíždějícího náklaďáku (nepozornost vybičovaná nerudným policajtem na zadním sedadle). Podruhé jsem si nevšimla náklaďáku na hlavní silnici (pozornost byla tentokrát vybičovaná na plné pecky, ale i tak jsem ho kupodivu neviděla). A jet jsem měla v Káhiře (umíte si to vůbec představit?? tu dopravní situaci tam??).

Pro mě je taková vize symbolem toho, že se po mně chce, abych spáchala sebevraždu a ještě vzala pár lidí s sebou. Neboli tlak na to, abych dělala něco, v čem si absolutně nevěřím (možná proto tedy to téma na příští týden, které já už znám, ale Vy ještě ne?? :-)).

O druhém snu Vám ani vyprávět nebudu. Týkal se mé dcery a byl dost nehezký. Ještě že mě napadlo se k němu navzdory nechuti vrátit a dát mu zázračný pozitivní konec…

Pokračovat ve čtení…

Bojím se. Ale ze všeho nejvíc si přeji vidět jinak…

… když má totiž člověk chuť se vším praštit, může být právě tohle ten jediný způsob, jak z toho ven.

Slogan uvedený v nadpisu článku mě provázel druhý týden projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Byl to jeden z mnoha, které na tento týden připadly v rámci Kurzu zázraků. A byla jsem za ně vděčná. Protože téma týdne bylo „Je Váš strach oprávněný?” A s čistým svědomím tedy můžu říct, že za celé 4 roky, co tohle dělám, se tenhle týden zařadil na roveň těm nejnáročnějším. Ufff. Jsem ráda, že je za mnou… a zdá se, že opět úspěšně… dvojité uff…

Pokud jste se do projektu přidali, jak se strach projevil v tom Vašem životě?? Zjistili jste, čeho se nejvíc bojíte a proč? Zjistili jste, jestli je ten zakopaný pes spíš v tom, že máte ve zvyku malovat čerty na zeď, nebo spíš v tom, že se prostě jen musíte naučit plavat, když chcete lézt do vody??

 

Čeho se bojíš?? Bojím?? Bojíme??

Já vlastně celý týden nebyla pořádně schopná identifikovat, čeho se bojím. Neměla jsem ani pocit, že se něčeho bojím. Jen jsem měla silný pocit, že „s tímhle se prostě nemůžu zaboha smířit!” Ani jsem nebyla naštvaná. Spíš smutná. Zahnaná do kouta. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Měla jsem jen dvě alternativy – buď se vším praštit, protože na to nemám, nebo se utrápit k smrti. Díky Kurzu zázraků a zábleskům jasnosti mysli se objevovala i ta třetí alternativa – prostě zjistit, že na to mám. Nedělat ukvapené závěry a najít v tom houští onu skrytou cestičku, jak se přestat trápit. Osvobodit se. Tak nějak se tomu říká, ne? :-)

Tu cestičku jsem hledala různě. První záblesk se objevil už minulý týden (vzpomínáte na ten příběh o zázračně uzdraveném Clemensu Kuby, který skončil na vozíku s poraněnou míchou a navzdory doktorům chodí??). Mental Healing je úžasná knížka, ale já tento týden zjistila, že musím jít ještě dál a propsat se k uvolnění jinak. Tak, jak jsem zvyklá. Tak, jak to roky dělávám ve svých denících nebo i tady na blogu, nebo kdysi před 20 lety ve svých básních (ty jsou dnes v té e-knize Žít je umění milovat).

Takové propsání se k vyřešení svého problému může být úžasné – když ho doplníte pojídáním pořádného ovocného dortíku v Rebiu :-) 

Cestičku z problému ven jsem hledala i jinde a jinak…

Pokračovat ve čtení…

Na plnění předsevzetí a na opravdové změny vůle nestačí…

… nebo možná někomu ano. Ale ta moje vůle má nohy nahoře a čeká, až přijde ta správná vlna. Vždycky nakonec přijde :-) To je to ostatně to jediné předsevzetí, které jsem si do letošního roku dala! Nechat se vést proudem Života…

roční projekt - element voda - vytrvalost a předsevzetíPrvním tématem letošního ročního projektu (Strom štěstí 2018) byla VYTRVALOST. Prý „Čím začínám svůj den?” „Umím být vytrvalá ve svém předsevzetí?“ Co Vy – umíte? Kde jsou teď  Vaše novoroční předsevzetí?? :-)

Tedy já už za ty 4 roky, co těmito ročními projekty procházím, vím své. Ale tento týden mě opět nezklamal. Byla to síla. Ale začněme postupně…

 

Čím začínáte svůj den?? Máte nebo měli jste někdy nějaké své předsevzetí??

No, a?? Podělte se. Ať v tom nejsem sama :-))

Bývaly doby, kdy já jsem ten svůj den začínala různě vymakanými ranními rituály (Dokonalý ranní rituál). Má to velkou výhodu v tom, že se nemusíte nutit k tomu či onomu – uděláte ten první krok a zbytek je jak ta vlna. Veze Vás.

Některé z oněch rituálů dělám pravda dodnes. Shin Jin Jyutsu je bomba. Člověk ani nemusí vstávat a přitom pro sebe něco dělá :-) Komu by se to nelíbilo, no řekněte? Jak jsem zjistila, velmi příjemná a uklidňující není jen ta ranní rutina, jejíž video najdete na odkaze výše. Vřele doporučuji koupit si o Shin Jin Jyutsu celou knížku (i s kartami k jednotlivým hmatům), nebo si stáhnout Kindle verzi do počítače, jak jsem to kdysi udělala já. K takovému předsevzetí tak velkou vůli nepotřebujete :-)

Nejlepší ranní rituál ale byl ten po desetidenním kurzu Vipassany – hodinová meditace, protahovačka, čchi kungové jangové pohyby atd. Po ránu jsem se nikdy necítila tak dobře jako v dobách, kdy TOHLE pro mě byl začátek dne. A to jsem, lidi, začala meditovat v 5.30! :-) Já, která kdysi mívala problémy vylézt před osmou z postele a dovést dceru před devátou do školky téměř za rohem…

Bylo mi líto, že jsem tohle plus mínus vypustila. I když ranní polehávání – jen takové to líné, kdy se nikam neženete – má také své kouzlo :-)

 

Tenhle týden byl ovšem síla 

Tenhle týden jsem v pondělí do ranních meditací a cvičení zase naskočila!! A po delší době jsem se zase vrátila ke cvičení 5 Tibeťanů a dokonce jsem si dala párkrát v týdnu trochu toho domácího tance.

Pokračovat ve čtení…

Je Váš partner pes, anebo kočka??

Tak nepředpokládám, že jste si do postele nastěhovali zvíře :-)

Otázka spíš zní, jestli víte, co je Váš partner (nebo přítel, kamarád, sestra, bratr, otec, matka apod.) zač.  A jestli mu dáváte prostor být takovým, jakým je…

 

 

 

 

 

 

 

Pes, nebo kočka?

  • psi jsou věrní společníci. Znáte to. Přijdete domů a uradují se k smrti. Hází po Vás „psíma” očima a čekají, že jim oplatíte stejnou věrností a přítulností. Chtějí si hrát. Chtějí Vás doprovázet. Chtějí být s Vámi.
  • kočka je vznešená bytost. Vstane a začne se Vám točit kolem nohy obvykle v okamžiku, kdy chce nažrat. Nebo když to na ní přijde. Na procházku chodí nejraději sama. Kdy chce a kam chce. Nejraději spí a nevšímá si Vás. Není šťastná jako pes, kdykoliv ji přijdete pohladit. Spíš je šťastnější, když jí dáte pokoj…

 

Lidé jsou jako ta zvířata. Tentokrát myšleno v dobrém slova smyslu :-) 

Někteří lidé jsou spíš jako psi. Mají rádi společnost. A někteří jsou zase jako kočky. Mají rádi hlavně svůj klid. Budete vyčítat psovi, že je pes, a kočce, že je kočka?? Budete se snažit kočku donutit, aby kolem Vás skákala radostí, kdykoliv Vás uvidí? A budete psa učit, aby si Vás pokud možno fakt nevšímal???

Tragédie nastane, když člověk, který má rád psy, narazí na kočku… a nesmíří se s tím. 

Podobně je na tom člověk, který má rád kočky, a narazí na psa. 

Člověku, který má rád psy, se zdá kočka neuvěřitelně odtažitá. Má dojem, že ho přehlíží. Že pro něj možná není dost dobrá. A člověku, který má rád kočky, se zdá pes dost otravný. Dělá mu to snad naschvál?? 

 

A jak mě tato hlubokomyslná myšlenka napadla??

Dcerka by velmi ráda nějaké domácí zvíře – chvíli je to pes (nejlépe Akita inu), chvíli je ochotná se smířit s kočičkou. Zjišťuju, že pes je mi prostě odjakživa bližší. U rodičů už máme druhého jezevčíka ve vyšším věku a několikerou kočku. S kočkami prostě není pro mě ta správná zábava. Ale zas dávají člověku mnohem větší svobodu než pes. Právě svou vlastní svobodomyslností. A tu já taky moc ráda :-)  Zjišťuju, že v naší rodině mají psi extrémní svobodu (možná proto, že jsou to menší jezevčíci), kterou nezneužívají. V mé rodině je vůbec svoboda svatá.

A tak se divím, že má extrémní ochota nabízet i druhým lidem svobodu, nějak není pro některé dost echt. Vždyť většina lidí, jak se zdá, by přivítala spíš kratší vodítko :-) Vždyť jsem se celé roky učila jim to kratší vodítko dávat (nastavovat ty hranice, že), ač mi to jde proti srsti. Ale ještě víc mi jde proti srsti, když mezi lidmi není klid a pohoda. A pak mi to dojde. Jasně že pro některé ani taková svoboda není dost echt.

Jakkoliv extrémní psí svoboda bude pro kočku vždycky otravným vězením :-)