… to by měla být nejspíš má nová mantra :-) Je to už pár let, kdy jsem publikovala dvojdílný článek Co zcela jistě nemá smysl. Stručně – vinit druhé a vinit sebe. Byl to tenkrát můj objev. Logicky vydedukovaný a inspirací umocněný. Ale ta neduální praxe, která z něj vyplývá, je tedy záhul. Odpuštění není vůbec snadná věc! A díky tomu byl záhul i první týden desetitýdenního období DŘEVO…
Tento týden jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ho odepíšu jako strašný, nebo úžasný.
Bylo to jako na hóóódně velké houpačce. Jeden den tak, druhý den onak. Už je to pár měsíců, co jsem chodila po lese a zpívala si depešáckou Enjoy the Silence, abych zklidnila myšlenky. Vklouzla do ticha. Neřešila. Hlavně neřešila. Najít si ty správné písně, které Vás uklidní, je někdy zásadní.
Když jsem mohla řešit, zase jsem radši nic neřešila. Chodila jsem kolem jako kolem té hodně horké kaše. Nechtěla jsem nikoho vinit. Ani sebe. Toužila jsem po odpuštění, ale sama jsem ho nebyla schopná OPRAVDU dát a ten jediný způsob, který jsem znala, jak se dobrat pochopení a odpuštění, jsem měla v té chvíli uzavřený. A tak se ta kaše pěkně dál ohřívala a já měla celé měsíce pocit, že o nějaké svobodě se u mě fakt nedá mluvit.
No a kdy jindy svobodu najít než v týdnu, kdy začíná svobodný element DŘEVA, že jo?? :-) A odpuštění s ní.
V pondělí mně pomohl jeden ze sloganů křesťanského Kurzu zázraků (God is the Love in which I forgive you, tj. Bůh je Láska, skrze kterou Ti odpouštím). Je to krásný slogan a celý kurz se mi moc líbí.
Je to také roční projekt, ale každodenní. Přiznávám, ne každý den stíhám, ale alespoň potom doháním. Toto byl jeden z těch okamžiků. Pokud se chce člověk naučit myslet neduálně a má svůj zdroj v křesťanství (a je otevřený křesťan, protože něco o Bohu, který odsuzuje druhé, tam nenajdete), vřele tento přístup doporučuju.
Ten den jsem dala smysl celému tématu týdne – rozhodla jsem se, že chci odpustit. Pustit to, co mě v hloubi srdce trápilo. A řekla bych, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odpustit já, otevřela jsem prostor k tomu, abych konečně i já měla pocit, že mi bylo odpuštěno. A po tolika měsících došla konečně nějakého smíření.
V úterý jsem se díky tomu cítila tak hezky. Tedy do té doby, než jsem vyrazila na masáž a na večerním čchi kungu jsem pak cítila, jak mě bolí celé tělo :-) Ve středu to na mě nějak padlo. Pohádka „Hrnečku vař“ se rozjela na plné obrátky a ta kaše mi nějak začala přerůstat přes hlavu. A v ní se začala rojit spousta otazníků. Dnem jsem se tak prošourala, i holčina na angličtině si všimla, že jsem nějaká přešlá mrazem a vyčerpaná.
Ve čtvrtek přišla první euforie s prvním úspěchem – s prvním uvolněným poutem :-) V pátek i v sobotu to ale vypadalo, že jsem v té kaši zas a ještě hlouběji než kdy předtím…
Jsem nesmírně vděčná za to, že sobota ale nakonec přinesla řešení a svobodu, po které jsem tak moc a tak dlouho toužila, a také pochopení, jaká by měla být ta má mantra :-)
Ano, druzí lidé nemohou za to, jak se cítíme. To naše potřeby a v posledku to, co ty potřeby vyvolává. Jenže jedna věc je to pochopit, druhá věc je to vědět a třetí věc je to cítit a podle toho žít…
Vina, obětní beránci a odpuštění
Obvykle reagujeme dvěma způsoby – buď obviníme toho druhého, nebo sebe. Někdo přece tu vinu nést musí…
Koho si vezmeme jako toho obětního beránka?? Křesťané mají Ježíše Krista, beránka Božího. Ať se ta představa, že někdo na sebe vezme viny lidstva, zdá jakkoliv šílená, v takových chvílích si člověk uvědomí její prapodivnou moudrost.
Buddhisté na to jdou trochu jinak – prostě nehodnotí a soucítí. Síla soucítění směřovaného k sobě, ale i k tomu druhému, má také ohromnou moc. Buddhistická mniška Pema Chodron krásně popisuje, že je potřeba se zastavit a neobviňovat.
Najít to pochopení a tu odvahu zareagovat jinak… i na desetidenní vipassaně nás učili, jaké to je. Náročné, ale mocné.
To byly ty dny, kdy jsem mohla říct, že člověk objevoval ráj při přijetí bolesti a nic než bolest pod radostnými maskami Ega… Kdy jsem měla příležitost poznat, že odpuštění může znamenat tu nejjednodušší a zároveň nejtěžší věc na světě – prostě neřešit, netrápit se a nasadit silnou dávku soucítění.
Kde není vina, není co odpouštět
Ti druzí nemohou za to, jak se cítíme, jakkoliv se nám to zdá praštěné. Ale když to přijmeme s tím, že vina neleží ani na nás, když se nám podaří prolomit tu dualitu Já – Ty, Já – ti druzí a skutečně pochopíme, že jsme úzce propojení a plujeme na stejné lodi, všichni s těmi svými zraněními, kterých se vzájemně dotýkáme, svět se promění…
Asi je na čase se rozhodnout, jaký svět chci OPRAVDU vnímat, a podle čeho žít.
Jestli ten reálný, nebo ten iluzorní? Ten otevřený rozechvěle ale s odvahou všemu, ať je to cokoliv, a proto svobodný, nebo ten uzavřený, vystrašený, a proto spoutaný? Ten který nic a nikoho neviní, nebo ten, který háže vinu na druhé nebo na sebe, podle toho, koho si míň váží. Ten neduální, který vinu nezná, protože nezná dobro a zlo, nebo ten duální, který zná vinu a tedy i viníky??
Pro jaký život jste se tento týden rozhodovali Vy??
Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu ROZHODNĚTE SE, JAKÝ ŽIVOT CHCETE ŽÍT v rámci elementu DŘEVO. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní svobodu a díky ní tvořivost a schopnost se správně rozhodovat. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také (je to tu pro Vás ZDARMA) a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) PROJEKT JEDE I V ROCE 2019. Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.