Někdy jsou pocity viny dokonale skryté…

… a my žijeme v dojmu, že se nám něco takového vůbec ale vůbec netýká. Možná do té doby, dokud si za téma týdne nezvolíte vnitřního soudce a ty pocity viny nevyplují na povrch :-) 

Ano, někdy je potřeba si dávat pozor na to, abychom si něco nenechali vsugerovat. Někdy ale teprve ve chvíli, kdy se tím či oním směrem rozhodnete zadívat, vyloupne se zpoza stínů něco, na co jste už dávno zapomněli. S čím jste vůbec nepočítali. Něco, co se Vás rozhodně netýkalo. Dosud.

Já si tento týden vzpomněla na koně. Koně byly vždycky mou velkou láskou. Zvířata pro mě vždycky byla útočištěm. Hladila jsem je, povídala si s nimi, bylo mi s nimi dobře. Na základce jsem se dostala do jezdeckého kroužku a cítila jsem se tam úžasně. A nejsou to jen růžově zabarvené vzpomínky. Stále mám doma deník z té doby – s obrázkem koně, s popisem sedla apod. A s hodně upřímnými zápisky. Ano, u koní jsem hledávala útočiště. Bylo to první místo, kde jsem se cítila doma. I díky tomu, že mezi ostatními dětmi z klubu se konečně neřešilo, kdo je ten jedničkář a kdo trojkař. Řešilo se jen to, co máme společného. Lásku ke koním. Konečně jsem byla stejná jako ostatní…

Ale asi po dvou letech jsem o tohle své útočiště přišla…

Proč? Že by mi někdo něco zakázal? Rodiče, někdo v klubu?

No, bylo to horší. Zakázala jsem si to sama…. 

Někdy na sebe klademe příliš velké požadavky a pocity viny jsou pak nevyhnutelné

Kupodivu máme neustále pocit, že svět musí být dokonalý. Že všechno musí hezky přesně klapat. Že druzí musí nejlépe vyčíst naše potřeby z našich očí. A ještě se podle nich řídit. Ať jim to vyhovuje nebo ne. Protože není přece správné, když nemáme to, co potřebujeme, ne?? Jenže život je dokonale nedokonalý. A lidi jsou jen lidi. Mají své slabosti, své strachy, své bolesti. Své způsoby, jak se chránit. I kdyby to měl být někdy preventivní útok. Někdy i ze zálohy. Pro jistotu.

Ale my klademe na Život i na druhé vysoké nároky. Máme svá očekávání a ta musí nutně dříve nebo později tvrdě narazit na zeď reality. A ty nároky klademe i sami na sebe. Někteří víc, někteří míň. Já hodně. Což bude nejspíš jeden z rysů mého Kozoroha, který si jako naschvál vybral spíš tento projev než nějaký užitečnější :-)

 

Pro jsem tenkrát o ty koně – o to své útočiště – přišla?? 

Proč jsem si koně tenkrát, když mi bylo cca 14 let, zakázala??

Rodiče se rozhodli jet na dovolenou zrovna v době, kdy jsem byla nahlášená na sobotní výpomoc – úklid, krmení a tak. Nemohla jsem jim říct, že nemůžu. Nemohla jsem tenkrát nikam telefonovat a něco zařizovat (doma jsme telefon neměli). Nevěděla jsem, co s tím. Tak jsem s tím neudělala nic. V sobotu jsem tam nešla.

A pak už vůbec nikdy…

Zmocnil se mě tenkrát ohromný pocit viny. Že jsem nesplnila svůj slib. Že jsem nepřišla. Nevěděla jsem, jak se jim tam ještě někdy podívat do očí. Jo, takové dítě jsem byla...

A tak tam zůstala i jezdecká čapka, kterou jsem si tenkrát objednala. Nikdo si ji už nevyzvedl. Zůstali tam moji kamarádi. I koně, o které jsem se tam starala a jezdila na nich. Zůstala tam jedna má část – ta spokojená, přijímaná část mně samotné. A hodně dlouho jsem si to nesla jako takové tiché trauma, o kterém nikdo nevěděl. Ani doma se, pokud vím, nikdy neřešilo, proč už na koně nejezdím. A pokud ano, nejspíš jsem řekla, že už nechci, a rodiče to nechali tak…

Vždycky respektovali mou svobodu. Věděli, že je na mě spolehnutí….

 

Tuhle bolest jsem si s sebou nesla přibližně 10 let

Už mnoho let vím, že ve stejné době jsem začala mít problémy. Ve stejné době jsem ve škole běžela patnáctistovku a zase mohla vyhrát. Už pokolikáté. A najednou jsem zastavila. Ve stejné době jsem se přestala ve škole hlásit. Jedině náš učitel na fyziku si toho všiml a nezdálo se mu to. Ale já už jsem nechtěla být ta premiantka. Radila jsem ostatním, ale sama jsem nedávala najevo, co vím. A ve stejné době začaly mé zdravotní problémy a obcházení lékařů.

Dodnes jsem si to nespojila s tím, že jsem přestala jezdit na koně. Ale teď mi to dává smysl.

Teprve na studijní stáži v Egyptě jsem tohle své prokletí prorazila. Vzpomínám, jak ohromný problém pro mě byl o tom i mluvit. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila – až tam. A zase jsem se tam ke koním vrátila. Jezdívaly jsme s kamarádkou k pyramidám do jedné ze stájí, kde měli koně a velbloudy. A proháněly se tryskem po poušti u pyramid….

A teprve v Egyptě jsem zase byla šťastná. V mém životě to byl ohromný zlom, o kterém jsem na svých blozích už tolikrát psala…

Jsou lidé, kteří neustále obviňují druhé. Ono je snazší obviňovat druhé, než si přiznat pravdu, že za to, jak se v životě cítíme, si můžeme sami. Je těžké si takovou pravdu přiznat, protože i to s sebou nese otevření se případným pocitům viny, které neumíme zpracovat. A pak jsou lidé, kteří druhé obvykle neobviňují.

Ale někde ta vina ležet musí. A to do té doby, dokud si neuvědomíme, že nic není nikdy špatně a že tedy nikdo žádnou vinu na ničem nenese.

Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu VNITŘNÍ SOUDCEv rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se