Měla jsem tento týden zajímavý rozhovor.
Rozhovor o křižovatce, na které někdy stojíváme – jít dál po té cestě, která před nás klade ohromné výzvy, nebo si vybrat nějakou pohodlnější?
Kdo ví? Třeba to bude nad naše síly. Ale třeba také ne? Balancujeme nad propastí a říkáme si, zda zvládneme přejít tu zamlženou stezku. Jak dlouho takhle zamlžená zůstane?
Ale co když je na druhé straně cesty jasno? Co když cesta vede do úchvatných míst?? Co má pro mě větší cenu – bezpečí chaty, nebo radost z překonání vlastního strachu? Radost z vědomí, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela? (Ale zvládnu??)
V životě nejde o přežití
Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z Dhahabu (Dhahab aneb jak se dostat z Egypta bez peněz). Je to pro mě už cca 20 let přelomový zážitek. Onen pocit klidu uprostřed bouře. Pocit ochrany uprostřed životně ohrožující situace (hlad, žízeň…). Od té doby vím, že v životě nejde o přežití. Minimálně v mém životě ne :-) Vždy se najde někdo nebo něco, kdo mě podrží. Ty nejdrsnější okamžiky se nám často v životě objevují ne proto, aby nás ohrozily, někdy ani ne proto, aby nás posílily, ale prostě proto, aby nám ukázaly, že ve skutečnosti nejsme na nic sami, i když se nám to zdá….
Máme podporu. Neděje se nic, co by se dít nemělo. A cokoliv se děje, děje se proto, abychom v tom objevili lásku Života k nám. Dává nám to nejlepší. Ale my se dožadujeme svých vlastních jistot. Láska Života nám totiž bere to, co považujeme za důležité, a tlačí nás na ty cestičky nad propastí.
Měla jsem sen
Všichni máme nějaké sny, že? A teď je řeč o těch, které si my sami malujeme. A buď v ně věříme a jdeme za nimi, nebo v ně (nebo v sebe) nevěříme. Asi je nakonec jedno, po čem ve svých představách tak toužíme. Někdo po novém autě, někdo po Nintendu Switch, někdo po vhodném partnerovi. Člověk by řekl, že jsou to podmíněná přání, která nemají v Jiném nepodmíněném světě, o kterém je tento blog, co dělat :-)
Ale řekla bych, že člověka učí tomu, co v tom Jiném světě bude nutně potřebovat – víře a sebedůvěře. Víře v to, že je to možné. A víře, že to dokážu.
Kdo si troufne manifestovat svá podmíněná přání s tím vším, co to často obnáší, troufne si pak pravděpodobněji i na ta nepodmíněná. Troufne si hodit za hlavu nová auta, hry a vhodné partnery, protože si uvědomí, že ani ty mu štěstí nepřinesou. Auto mu někdo objede korunou, nabourá a nakonec i čajzne. Hra ho přestane bavit. A u partnera, do kterého jsme se zamilovali protože a,b,c, najednou zjistíme, že a, b i c mají své temné stíny, které by nás byly nikdy nenapadly…
Nic a nikdo totiž není dokonalý a nikdy nebude
Znáte tu situaci, kdy Vám to, co jste na partnerovi předtím milovali, najednou začne vadit? Je milý a laskavý? No jo, jenže on je takový uťápnutý jakýsi, když si má dupnout! Umí vařit a kuchtí, co Vám na očích vidí? No jo, ale cokoliv Vy sami nakonec uvaříte, tak neocení. Nic není a nikdy nebude po jeho chuti. Atd. atd. Ano, platí to stále – nikdo není dokonalý :-)
Sníme přes den, ale sníme i v noci. Já si své sny obvykle nepamatuju. Ale tento, který se mi zdál dnes, byl zvláštní…
Byla jsem na jakési párty. Celodenní. Nevěděla jsem, co se tam bude dít. Nevěděla jsem, kdo tam bude, a na jak dlouho tam bude. Prostě jsem se tam ocitla. A v jistém okamžiku jsem už chtěla mít svůj klid. Jít domů. Bylo tam moc lidí. Neměla jsem tam žádné soukromí. Dění mého života někdo řídil – teď se bude jíst, teď se budeme bavit takhle, teď zas jinak. Měla jsem pocit, že absolutně ztrácím kontrolu nad svým životem. Chtěla jsem pryč.
Rozmlouvali mi to, ale nakonec mi zavolali auto a ať jedu.
Ani život nebude nikdy dle našich představ, i když se tak chvíli bude tvářit
Sedla jsem do auta a užívala nabyté svobody. Odpočívala. Nechávala se vést a nesledovala, kam jedeme. Předpokládala jsem, že konečně jedeme tam, kam jsem chtěla já sama. Ale byl to omyl.
Mé snahy přesvědčit řidiče odvést mě domů selhaly. Jediná možnost byla vrátit se zpět. Než jsem s tím souhlasila, ještě kdosi, kdo byl v tom autě, umřel. Probodnutý. Nevím proč, nevím kým. Záhada…
Mí hostitelé mi pak vysvětlovali, proč vlastně tak moc chtějí, abych zůstala s nimi. Proč na mě sehráli tu habaďůru, že jako plní mé představy. Že ještě není konec. A že prý o to nejlepší bych přišla. A pak jsem se probudila…
Někdy se nám to, co se děje, nelíbí.
Nejradši bychom se tomu vyhnuli. Je toho na nás moc. Někdy máme dokonce pocit, že nás to ohrožuje na životě. Ale kdo se vyhýbá svým lekcím, nic se nenaučí.
A tou nejvyšší lekcí je, že nemáme a nemůžeme od druhých nic očekávat! Neznamená to, že jsou to prevíti, kteří nám chtějí ublížit. Znamená to jen a pouze, že každý má své démony.
Nemusíme je kvůli tomu odmítat. A nemusíme jim ani pomáhat s nimi bojovat. Stačí, když k nim (a samozřejmě hlavně k sobě) přistupujeme se soucítěním a nebereme si nic osobně. Stačí, když jim takhle ukážete cestu, jak démona odzbrojit.
Každý se tak stává naším láskyplným učitelem a i my sami se tak každému stáváme láskyplným učitelem. A je jen na nás a na nich, jestli to pochopíme a místo bojů využijeme sílu lásky. Není to snadné. Ale všechno ostatní je ještě náročnější :-) A hlavně je to plýtvání energie :-)
Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu PROČ SE NEVYHÝBAT TOMU, CO NÁS TRÁPÍ v rámci elementu KOV. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní sílu, bdělost, odevzdanost a s ní spojenou spokojenost. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.