Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka. 

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a  cítila jsem se úžasně :-) 

Je to zcela jiná naděje. Ne v to, že vše dopadne dle Vašeho přání a Vašich představ, ale že ať se stane cokoliv, bude to tak dobře a Vy to ustojíte! Umíte si takovou naději představit?? Konejšíte sami sebe nadějemi, ve které možná sami opravdu ani nevěříte (a proto se také s největší pravděpodobností nenaplní), nebo sami sebe děsíte strachy??

Je to zcela jiný přístup k životu, než jaký nás kdo učil.

Ať už doma nebo ve školách. Nebo třeba v kurzech osobního rozvoje apod. To je ten Jiný svět, o kterém tady na blogu píšu. Svět, ve kterém se nesnažíme něčeho dosáhnout, ať už přizpůsobit se a být nejlepší, nebo vyniknout a vytvořit si ten svůj svět podle sebe a svých představ a snů. Jiný svět je svět, ve kterém se cítíme šťastní a spokojení, i když se zrovna netočí podle našich představ, protože svou spokojenost nehledáme venku, ale čerpáme ji z toho soucitného prostoru uvnitř plného nejrůznějších možností zdaleka přesahujících naše omezené představy a sny.

Kolikrát jste zažili, že to, co Vám Život přichystal, bylo mnohem úžasnější než Vaše nejbláznivější sny?? A chcete ty své sny, nebo Jeho?? 

Pokud máte zálusk na ty absolutní sny a ne na ty své vlastní, s prominutím přizdisráčcké, chytněte si čepice a začněte třeba knížkami Pemy Chodron. Velká škoda, že právě tam jsem nezačala já sama. Mohla jsem si ušetřit spoustu, velikou spoustu zbytečných otázek a snah o pochopení toho, co mám dělat, abych si z trápení opravdu odnesla ten dar.

Pema Chodron učí o daru beznaděje

Učí o tom, k čemu všemu v sobě otevíráme dveře, když se přestaneme vystrašeně schovávat před tím, co nás trápí a bolí, a utíkat k navyklému způsobu řešení svých problémů. Když se vzdáme naděje, že se to nějak spraví. Že my to nějak spravíme. Není lehké zůstat stát uprostřed vlastní bolesti a nejistoty. Nesnažit se zaházet tu ohromnou jámu, o které jsem kdysi na blogu psala, a nenechat rozhýbat to kyvadlo strachu a touhy, které by nás jen rozsápalo…

Teprve v tom otevřeném prostoru bez naděje i strachu, v té nejistotě, se naladíme na vnitřní moudrost a na vnitřní sílu, která nám umožní zareagovat v dané situaci opravdu moudře. Ne jen vyděšeně.

O Pemě Chodron, americké buddhistické mnišce jsem na svém původním blogu psala již několikrát. Nadšeně. Psala jsem o tom, jak v jedné ze svých knih říká, že život je neustálé vypadávání z hnízda. Jen tak se totiž naučíme létat.

Není to krásné přirovnání k tomu, jak nalézt opravdovou svobodu?? Co to opravdu znamená roztáhnout křídla?

Spousta lidí se k tomu nikdy neodhodlá, protože je svazuje strach. A spousta jiných pout. Další lidé se k tomu odhodlají, ale smetou při tom spoustu ostatních ptáků. Další vzlétnou, aniž by tím ublížili ostatním, ale protože létat pořádně neumí, stačí větší poryv větru a zřítí se dolů. Jen málokdo si ten let opravdu užívá. Let samotný. Ne jen to, kam doletí, pokud tedy mají to štěstí…

Psala jsem o tom, co dělat, když ztrácíme půdu pod nohama. O té touze TO vyřešit. Nejlépe hned. Utéct před tím, nebo bojovat s tím. Ona klasická reakce útěk/útok. Strach/touha. A o slovech Pemy Chodron, že stateční jsou ti, kteří mají odvahu zůstat stát v prázdnotě. V nejistotě. A o tom, kde vzít tu sílu to udělat (Co dělat, když se cítíme pod psa?? A je to tááák pritimitivní, Bože..)

To se můžete naučit v mém online kurzu Mimoňská cesta do Jiného světa, který si můžete projít třeba tisíckrát, budete-li chtít. A zdarma :-) Tato technika práce s negativními emocemi je jeho důležitou součástí.

K jejím knížkám jsem se vrátila i v posledních pár dnech

A jsem z nich ještě nadšenější než předtím. Dokonce jsem si koupila oba díly jejího online kurzu Freedom to Choose Something Different (Svoboda zvolit si něco jiného). Tak dlouho se mi objevoval na Facebooku a nakonec dokonce s více jak 90 % slevou, že tenhle dárek se opravdu nedal odmítnout.

A stálo to za to. Jako bych najednou mnohem hlouběji chápala, o čem vlastně píše a učí. Konečně se mi odkrylo, proč jsem se někdy tak zbytečně trápila, i když jsem v tom trápení vnímala dar. Neviděla jsem totiž, jak velký je. Ani jak to utrpení výrazně snížit :-) Jak moc jsem se v mýlila v tom, když jsem bránila myšlení jako něco, co je mi k něčemu užitečné. Není.

Myšlení je opravdu jen bohapustý zvyk

Snaha uniknout před tím, co je. Chytnout se něčeho, co by mi mohlo pomoci to všechno zvládnout. Upnout svou mysl k naději, že všechno bude lepší než je. Hledat způsoby, jak toho dosáhnout. Hledat chyby, které za všechno mohou. To všechno mi pomáhalo, ano. Lepší se chytnout a držet hlavu nad hladinou, než se začít topit. Nebo než se utopit.

  • Ale je ještě další možnost, o které jsem již také před lety psala – položit se s důvěrou na vodu a nechat se jí nadnášet a vést. Přestat se chytat větví a snažit se vyškrábat na břeh, kde má člověk pocit pevnější půdy pod nohama.
  • A je jen jedna jediná chyba a tou je vzdor vůči tomu, co je. Tady všechno utrpení začíná…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *