Když není nic tak, jak chcete…

Tak to je prostě smůla :-))

Ne, nebudu Vám tady sepisovat rady a ponaučení o tom, jak s námi naše Ego manipuluje a my se pak snažíme manipulovat svým okolím, abychom ho uspokojili. Tohle je prostě Jiný blog :-)

Neměl by sklouznout do toho dnes běžného radícího blogu (podobný nádech nakonec dostal můj původní blog  Žít je umění, kde dnes již najdete spoustu užitečných článků na nejrůznější témata), kterému se sice říká BLOG, ale v podstatě už dávno nemá s původním smyslem blogaření nic moc společného. Ale není ani tím běžným blogem o módě, knihách apod.

Ráda bych, aby tento blog zůstal blogem v tom pravém slova smyslu – sdílením příběhů a zážitků – ale tak trochu pod povrchem běžného dění.

Však víte (kdo víte), miluju symboliku, a když už si máme ten život užívat naplno, ať je to s opravdovou radostí a svobodou a ne s něčím, co se jen tak tváří :-) O takový život stojím a o takovém životě píšu. O tom, kudy si k němu prošlapávám cestičku, jaké překážky překonávám a jaké úžasné věci na cestě potkávám.

A tak mi dovolte jeden příběh ze života

Příběh tohoto týdne, který byl na zážitky extrémně bohatý.

Snad Vás zaujme a třeba i inspiruje….

Tématem tohoto týdne na mém blogu Žít je umění byly chyby. Chyby, které je potřeba dělat.

A jak už to tak bývá, téma týdne se v mém životě taky projevilo. Tentokrát ne dvakrát příjemně. Ale komu to vadí, že? Nepsala jsem snad po svém prvním desetidenním kurzu meditace vipassany, že Trápení je vždycky dar? 

Týden začal v ohromné nejistotě. V takovém tom vzduchoprázdnu, kdy víte, že jste udělali chybu a že za ni oprávněně platíte. I tak trochu neoprávněně (ale omluvy se nejspíš nedočkáte). Netroufáte si doufat v to, že se vše ještě spraví. Co kdybyste pak byli zklamaní. Ale ani si neříkáte, že se to určitě nespraví. Malovat čerty na zeď je opravdu hloupost. Jste prostě otevření všemu, co se může stát. A uděláte ten první krok.

A pak se stane něco, co jste tedy opravdu nečekali.

Tak to asi v tom Jiném světě neočekávaného chodí, tak čemu se vlastně divím, že?? Z nejistoty je jistota, ve kterou jste doufali. Jenže v podobě, o kterou jste nestáli :-) Ano, za chyby se platí. Ale je rozhodně lepší za ně platit tak, že se tím něco naučíte (varianta b), než tím, že jen trpíte (což by byla varianta a).

Nicméně v to gesto smíření jsem doufala celý měsíc a když přišlo, najednou jsem neměla radost.

Najednou jsem totiž pocítila ten závan podzimního kovu (víte, že v projektu 5 pokladů je už období KOVU?), který osekává to, co jsme měla osekat já sama už dávno, ale prostě jsem to neuměla. Mohla bych Vám tu stokrát klást na srdce, abyste ovládli své slabosti, protože až to Život udělá za Vás, bude to bolet mnohem víc, stejně byste mě neposlouchali. Stejně jako jsem neposlouchala já sama sebe. A ano, bolí to mnohem víc, když se musíte podřídit tlaku zvenčí, než když rozhodnutí přichází od Vás.

O odporu a bdělosti už v podzimní části projektu 5 pokladů byla řeč. Ono podzimní osekávání má v sobě jisté kouzlo. Kouzlo toho, že si člověk, pokud je dostatečně bdělý, začne všímat zaběhaných zvyků, které má a které mu nepřinášejí nic moc dobrého.

Když jsme moudří, osekáme je sami. Obvykle se ale bráníme tomu něco s takovými zvyky dělat. Zvyk je zvyk. A tak někdy prostě přijde přísný průklest. Když tedy máme to štěstí a Život nás nechce nechat zarůst. Hm, o vděčnosti vůči tomu sychravému a deštivému podzimu již také byla řeč :-)

V té chvíli není nic tak, jak si přejeme, a musíme si dávat pozor na každý krůček, každé hnutí mysli (i jazyka). Ego se cuká, ale dobře mu tak :-) 

 

Nic se neděje jen tak a bez souvislostí

Hned v úterý se ale stala další zajímavá věc. Jedno zajímavé shledání. Kamarádka, které jsem o něm vyprávěla, tvrdila, že bych celý ten příběh měla napsat. Prý hotová červená knihovna. Ano, je to příběh o jednom dvacetiletém vztahu. O lásce, která trvá tak dlouho, ale nikdy nebyla naplněna. Tedy v tom běžném slova smyslu.

Pro mě osobně došla právě v úterý naprostého uzavření. Před 4 lety, kdy jsme se viděli naposledy (a já o tom na blogu tenkrát psala v článku Kiss of Life), mě svým polibkem zaskočil. Kdy jsem ho od něj vůbec dostala naposledy?? Nyní jsem cítila, jak klidná jsem a nezaskočí mě už ničím. Zůstala už jen ta hluboká vděčnost za vztah, který mě otevřel zázrakům, které teď často prožívám.

Ale ten kluk (tenkrát to byl kluk) si pořád myslí, že by stačilo málo a naplněna by stále ještě být mohla. Jak je vidět, nezná mě, což je za těch 20 let dost divné. Ale zároveň mě zná natolik, aby mi řekl pár věcí, které jsem právě teď potřebovala slyšet. A to právě od něj, který toho se mnou na dálku trpělivě zažíval celých 20 let tolik.

A tak jsem si z toho dvouhodinového setkání odnesla pár důležitých poznání:

  • Opět, stejně jako před těmi 4 lety (Nejlepší opilecká píseň…), se přede mnou zhmotnil příklad toho, jak někdy děláme chyby a pak za ně platíme.  A někdy už není cesty zpět, jak je napravit. Že bych opravdu dostala poslední šanci a je na mě, abych svou lekci brala opravdu vážně??
  • Že si někdy mylně myslíme, že můžeme svobodně projevovat sami sebe a své potřeby, zatímco je vlastně jen vnucujeme druhým a očekáváme, že je musí naplnit. Nemusí a nemohou. Jsou to naše potřeby a ty naplníme pouze sami v sobě…

Co zajímavého přinesl tento týden Vám?? Nějakou zajímavou lekci? Nějaké zajímavé setkání? Odpuštění? 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *