Jít tam, kam mě srdce táhne (aneb o těch skutečných vánočních darech a vděčnosti)

Jít tam. kam mě srdce táhne, někdy není snadné.

Miluju ona slova z pohádky O Princi a Večernici:

Ani jednou se neohlédni a neuhni stranou ani o krok. Nezastavuj se, ani kdybys měl duši na jazyku.

Pohádky jsou vůbec nádherná inspirace, že? Člověk nemusí číst knihy o životě v Přítomnosti, stačí, když si bude pamatovat, že se nemá ohlížet zpět. Do minulosti. Neuhýbat ze strachu (vzpomínáte na toho několikrát zvětšeného chameleona v té pohádce??), ani nezůstat stát. Jak říkal Zátopek: „Když nemůžeš, přidej!

Ostatně zdá se, že vánočním obdobím už žiju (ostatně jako reklamy v TV):

  • Nedávno jsem se ohlížela za uplynulými měsíci pomalu končícího roku a několikadílný článek jsem nazvala Než vypukne vánoční šílenství (aneb půjdete do toho se mnou?). Ten první díl si rozhodně stojí za to přečíst – nakonec jsem totiž během jeho psaní vymyslela nový projekt na rok 2018 – Strom štěstí :-) Už se mi v hlavě rodí nejrůznější nápady, jak si ho spolu s Vámi co nejlépe užít. V článku najdete odkaz k přihlášení :-)
  • A dnes jsem se na youtube proklikala k vánoční mši jakéhosi amerického černošského pastora :-). A poslechla jsem si oba její díly. Bylo to zvláštní. Obvykle nemám ráda podobné americké křesťanské šarády v těch ohromných halách. Emočně vypjaté, burcující. Věřící pokyvující hlavami, či dokonce vstávající, tleskající atd. Unešení kázáním. Ale tentokrát jsem se na to vydržela dívat téměř hodinu a často si říkala: „On je fakt dobrej.“

 

A tak teď máte možnost vidět jednu zajímavou věc – inspirace se neřídí náboženstvím, ale pravdou.

Pohádky v sobě nesou silné archetypy a často se mi zdá, že naše ateistická společnost měla možnost nasávat mnoho moudrosti právě z pohádek.

V uplynulých měsících jsem tady (a nejen tady) hodně psala o Pemě Chodron, jejích knížkách a tom, jak učí o daru beznaděje.  Pema Chodron je buddhistická mniška.

Velmi nedávno jsem se opět musela vrátit k podstatě. K tomu, jaká je podstata toho, co prožíváme, a toho, kdo jsme. Bylo to v návaznosti na poslední víkendový orlí seminář čchi kungu, na kterém jsme my pokročilejší studenti opět zkoušeli analytickou meditaci. Vyvolala totiž ve mně pár otazníků :-) Pár záhad, které jsem si chtěla ujasnit. A k tomu jsem opět zamířila za Rupertem Spirou, který to, co OPRAVDU prožíváme, umí tak krásně prakticky přiblížit. Ukázat tak přesně, že to člověk najednou vidí. No jo :-)  Rupert Spira patří k proudu západního neudálního učení vycházejícího z hinduistické advaity.

A nyní přišel křesťanský pastor s příběhem Ježíšova narození. Upřímně? Já už na Štědrý den ani do kostela nechodím, ač bydlíme hned za ním. Nějak nám to do těch příprav nezapadá. A půlnoční? No, to už spíme :-) Ani na žádné mše v TV se nedívám. Ten vánoční příběh jsem slyšela tolikrát a v mnoha obměnách. A už mě to po té několikaměsíční předvánoční masáži moc nebaví…

Ale způsob, jak ho podal tento americký černošský pastor (a promiňte, že to tedy zmiňuji, ale černošský přístup ke křesťanské zvěsti je prostě jiný) byl – no, taky jiný :-) 

Jak vidíte, ateista, buddhista, hinduista nebo křesťan. Když člověk zaměří pozornost místo na formu (jazyk, církve apod.) na obsah, může čerpat, odkud chce, když potřebuje. Dnes je velmi v módě rozlišovat náboženství a spiritualitu. Chápu to. Ono je to užitečné. V rámci svých studií religionistiky jsem měla v ruce pár tlustých bichlí na toto téma :-)

A přece každé z náboženství je prostě jen takový jazyk. Způsob, jak uchopit svět kolem nás. Jak si ho pojmenovat, udělat si v něm nějaký řád a nějak se domluvit. Najít něco společného.

Každé náboženství v sobě nese spirituální pramen, ze kterého se sytí. Tragédie je, když si ti, co z tohoto pramene pijí, myslí, že jen tento pramen je ten pramen živé vody. (Vzpomínáte na článek Když do sebe puzzlíky zapadnou? O tom, že jen jediný dílek neposkytuje celý obraz?) Ale kdokoliv chce, může každý z těch pramenů využít podle toho, jak potřebuje.

Já jsem se tento víkend vrátila ke křesťanské zvěsti, která je pro mě také důležitá (viz můj příběh o cestě do Jeruzaléma a Izraele – Advent (příchod) Ježíška do mého života). To kázání bylo o tom, že se člověk nemá bát daru, který dává Bůh. Připomínal větu, kterou Bůh podle Bible řekl Josefovi: „Neboj se.” Jedním ze strachů, které pastor zmiňoval, byl takový ten typický strach:

Co tomu lidi řeknou??

Však to znáte. Ten strach, který nás občas drží zpátky, protože – no – co by tomu řekli lidi? Josef mohl „zbouchnutou” Marii odmítnout. Neudělal to.

 

Zmiňoval jich (těch strachů) více, ale mě na celém kázání zaujala jiná věc

Ten popis toho, jak přišel Josef s těhotnou Marií do Betléma a neměli kde se ubytovat. Jak před nimi všude zavírali dveře, jak je všude odmítali. V tom okamžiku jim ani peníze nepomohli. Jejich jediné místo bylo tam ve chlévě. Kolikrát se bojíme odmítnutí druhých lidí? Kolikrát si myslíme, že když budeme mít dost peněz, budeme konečně šťastní? Kolikrát se bojíme, abychom ve chvílích naší největší potřeby neskončili odsunutí někde do chléva.

A přece právě tam v tom podřadném chlévě mělo dojít k tomu zázraku narození malého Ježíška. 

Jak neustále opakoval onen pastor: „Nebojte se darů, které dává Bůh.“ Do ateistického jazyka je možné to přeložit: „Nemějte strach v žádné situaci, kterou před Vás život postaví.” Při zpětném pohledu byla spousta těch situací zjevným darem, který nám do života přistál.

  • Vzpomínám, jak jsem byla nešťastná, když jsme se rozešli s mou první velikánskou ohromnou láskou (a to ještě na můj vlastní popud). Dnes vím, že s ním bych nikdy nebyla tak šťastná, jak jsem dnes s mým manželem, s mou dcerou, s mou prací tady a s tím vším, co jsem mohla prožít jen bez něj.
  • Vzpomínám, jak jsem byla vyděšená, když jsem se ocitla v egyptském Dhahabu bez peněz na cestu zpět do jordánského Ammánu, kde jsem v té době studovala na univerzitě. A přece to, co se v Dhahabu dělo, bylo předzvěstí toho nejúžasnějšího prožitku, který jsem pak měla na trajektu z Nuwaiby do Aqaby. Pomoc, ochrana, vnitřní jistota a klid. I moře bylo rovné jako zrcadlo. (Nuwaiba, kde jsem 2x v životě měla zásadní spirituální prožitek a poznání, je prý místo, kde přešel Mojžíš Rudé Moře…)
  • Vzpomínám, jak jsem byla nešťastná, že jsem dlouho nemohla najít v Brně práci. Ale našla ji pak opět v Nymburce a ukázala mi, co chci OPRAVDU dělat. A já to pak po mateřské dělat začala v Brně.
  • Vzpomínám, jak jsem byla nešťastná, že jazykovka, ve které jsem před lety pracovala, krachuje, a mně končí doktorandské na univerzitě. Nevěděla jsem, co si počnu. Nakonec to byl jen začátek toho nejužitečnějšího období v mém životě. Začátek i mého blogování :-)

Jistě při pohledu zpět zjistíte podobně jako já, kolikrát nám Život (či Bůh či jak chcete) dává dar a my ho pod tím otrhaným temným balením nepoznáváme.

Bojíme se ho. Nechceme ho přijmout. Vede nás někam, kde to ještě neznáme. Klade na nás nároky, které nám připadají nezvládnutelné. A my, místo abychom za ty dary, byli vděční, reptáme. Dožadujeme se těch svých jistot. Té lidské slávy (polní trávy) a uznání, které nám ale stojí v cestě vnitřnímu naplnění…

A tak buďme vděční za všechny ty uzavřené dveře. Čekají na nás jiné otevřené.

Buďme vděční za to, že nás odmítají. Směřují nás jinam.

Buďme vděční za všechno to, co nás zranilo. Ta bolest má sílu v nás probudit soucítění a lásku.

Buďme vděční za to, že nic nemáme. Objevíme v sobě, co všechno máme. A že nejsme na nic sami.

A pokud jste obdrželi v životě dary, které nevyužíváte, nebo pokud v sobě vnímáte nějaký dar, který se bojíte projevit, aby Vás druzí neodmítli nebo nezranili, zamysleme se: není nevděčné odmítat dary?? Proč nejdete tam, kam Vás srdce táhne?

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *