Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích…

… protože objevit, kde je ta naše hranice, za kterou už nemáme jít v rámci pudu sebezáchovy dál (nebo za ni pustit druhé), je důležité naprosto pro každého. Mít správně nastavené hranice je otázka psychické pohody, osobní svobody, vnitřní síly a rovnováhy. Kdo s sebou nechá manipulovat, nebo se snaží o něco v daném okamžiku nemožného, obvykle skončí s dost pošramoceným pocitem sebedůvěry… 

Hypersenzitivní lidé (HSP – viz článek Jste hypersenzitivní?) mívají potřebu mít kolem sebe mnohem užší hranice než většina. Zatímco ona většina  (v populaci je prý cca 20 % hypersenzitivních lidí) nemívá problém obklopit se spoustou lidí, vymetat hlučné party apod., hypersenzitivní lidé s tím problém mívají. Ten počet lidí, které zvládnou vpustit do svého osobního prostoru naráz, nebývá velký.

Kdysi jsem četla zajímavé přirovnání – mozek většiny lidí je jako síto s velkými dírami. Těmi dírami propadnou jen velké kuličky (okolní vjemy). Mozek pak tyto kuličky nějak zpracovává a vyhodnocuje. Mozek HSP lidí je ale jako síto s mnoha malými dírkami. Těch kuliček, které jimi propadnou je výrazně víc. (Člověk je citlivější, vnímavější.) Mozek na zpracování takového množství kuliček pak ale logicky spotřebuje mnohem víc energie.

Není divu, že hypersenzitivní lidé bývají na konci dne výrazně unavenější než většina, pokud se nenaučili pár fíglů, jak se tomu odlivu energie ubránit. 

Právě tento týden byla otázka mých vlastních osobních hranic na pořadu dne :-)

 

Kde je ta hranice toho, co zvládnu…

Zdráhám se udělat krok za tu svou osobní hranici (překročit takříkajíc svou komfortní zónu), protože mi má intuice napovídá, že to dělat nemám? Že si nemám hrát na něco, co nejsem? Hypersenzitivní lidé se tak rádi přepínají, aby splynuli s davem… aby nevypadali, že něco nezvládnou… že jsou slabí… na odpis…

Nebo mám prostě jen strach? Protože jsem si ze své hypersenzitivity udělala obranný val? Výmluvu, proč si netroufám udělat krok vpřed a naučit se mnohem líp pracovat se svou energií??

Dostala jsem totiž nabídku instruktorovat dočasně víkendový kurz (s mistrem) čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě. A mně se to kupodivu ale vůbec nechtělo vzít :-) Problém nejsou zkušenosti. Orlí čchi kung už učím na různých úrovních mnoho let. Problém nejsou ani počty studentů. Mám za sebou stovku turistů v Karnaku na silvestrovském pobytu. Problém není ani angličtina (je třeba někdy mistrovi z Velké Británie tlumočit). Jsem lektorka angličtiny :-)

Problém je, že ten nápor během celého víkendu je na mě moc.

Když jsem pracovala jako průvodkyně, vždycky jsem měla pokoj sama pro sebe, kam jsem se mohla uchýlit a načerpat síly (to je jeden z fíglů, který se HSP dříve nebo později v zájmu sebezáchovy naučí). Na orlím kurzu bydlí instruktoři spolu.

 

… když není možné si říct, že to prostě nějak dopadne??

Hypersenzitivní lidé mají navíc tak trochu výhodu/nevýhodu, že se snaží, aby jejich práce byla co nejlepší. Umí se vcítit do druhých a emoce druhých se často stávají emocemi jejich. Já osobně si prostě nedokážu říct: „No, ono to nějak dopadne.“ Nebo „No, tak to nebude dokonalý, však co?” Pro mě je zásadní, abych u jakékoliv práce, kterou přijmu, dokázala říct: „Jo, to bude dobré.“ Pokud se druzí pak nebudou cítit dobře, protože jim něco nebude vyhovovat, dokážu se od jejich emocí odříznout, protože vím, že já jsem udělala vše, co bylo v mých silách. Jejich emoce mě neničí.

Na druhou stranu jde o kurz čchi kungu :-) A čchi kung není přece nic jiného než práce s energií!  Co jiného se celé roky učím, než jak s energií šetřit a jak energii získávat? Ano, můžu si ráno před kurzem zajít na jednu meditaci extra a na jednu ranní procházku lesem. (To stejně už asi rok dělávám :-)) Meditace nejen uklidňuje (není to jen relaxace), ale učí i pracovat s myslí trochu jinak. A les je přímo zásobárna energie, jen ji vědomě využívat!

A i tak je to málo. Takový krok mimo mé obvyklé hranice, abych byla jako instruktorka čchi kungu plná energie a ne vysátá (blbý, ne?? :-)), vyžaduje mnohem víc, než to, o jsem se zatím naučila o uvolnění, zklidnění mysli, uzemnění, čerpání energie a šetření energie.

 

Jak se otevřít a přitom se nerozpadnout na kousíčky??

Každý máme nějaké své hranice. Hranice své komfortní zóny, kterou občas otevřeme a vydáme se na průzkum tam ven do neznáma. Netušíme, co nás tam čeká a jestli nás to nepřemůže. Takový krok vyžaduje odvahu.

A máme také hranice, které si udržujeme vůči „vetřelcům” zvenčí. Dáváme jim tím jasně najevo, kam si mohou dovolit zajít, a kam už ne. I tyto hranice se hýbou. Někdy je musíme přitvrzovat, protože jsme si ve snaze, aby nás naše okolí milovalo nebo alespoň přijímalo, nechali své hranice pošlapat. Báli jsme se postavit se na odpor. Jít do konfliktu.

Nebo je naopak musíme otevírat. To ve chvíli, kdy si uvědomíme, že druzí nemohou za to, jak se cítíme. Nebo že se nás něco, co se nás předtím dotýkalo, už nedotýká. A že dokážeme toho, koho jsme předtím odháněli od svých bran a nejrůznějšími pravidly vykazovali za hranice svého území, najednou soucitně obejmout.

Jenže i v tomto případě nesmíme zapomínat na to, abychom se bezbřehým otevřením nerozpadli na kousíčky. HSP lidem se obvykle radí, aby se stáhli dovnitř. Aby si dopřávali své chvíle osamotě. Aby vyhledávali místa, kde je jim dobře. Kde je klid. Kde není příliš stresu. Z pohledu čchi kungu je ale možné na to jít ještě fikaněji – stáhnout dovnitř svou pozornost, i kdyby se venku dělo cokoliv. Jenže to není jen tak.

Jak jsem o tom před lety psala – jak vyjít do bouře (a ještě dobrovolně) a zůstat v ní stát pevně a vyrovnaně??

 

Tam, kde není VENKU, ani UVNITŘ

Mně pomáhá chápat, oč jde, neduální vnímání. Obě videa v rámci projetu POHODA VE STRESU (neduální videozkušenost) Vám mohou pomoci objevit, co to přesně znamená „obrátit pozornost dovnitř” v neduálním pojetí. Ale je samozřejmě mnohem snazší si takový druh vnímání trénovat v autě, nebo na něčem takovém jako je ptačí zpěv (viz obsah videí), než uprostřed lidí plných očekávání :-)  A už vůbec ne, pokud byla ta očekávání z nějakého důvodu zklamána.

Ale beru to tak, že toto je cesta, na kterou mě má intuice volá. A proto jsem nakonec tu nabídku instruktorovat na víkendovém semináři přijala :-)

A kam volala Vaše intuice tento týden Vás? A dokázali jste rozlišit tu uzoučkou hranici mezi hláskem intuice a hlasem svého Ega? Co je intuice a co jen strach?


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu VNITŘNÍ VYROVNANOST v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní vyrovnanost, harmonii a klid. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *