Když dítě pláče

Kdysi dávno jsem četla krásný příběh. Příběh o tom, že ve skutečnosti netoužíme po tom, kvůli čemu se tak trápíme. Není snad nic absurdnějšího než se trápit kvůli něčemu, oč vlastně nestojíme. Nemyslíte??

Co OPRAVDU chceš?? 

To je otázka, kterou bychom si měli klást. Nejen jednou ročně jako třeba v nějaké DEVATENÁCTCE, ale jednou denně, nebo klidně i jednou za hodinu. OPRAVDU chceš právě tohle?? Nečtěte jen slovo za slovem, knihu za knihou. Zastavte se a fakt si položte si tuto otázku…. právě teď…

Nevíte proč??

Třeba i Vás inspiruje příběh o jednom malém dítěti:

Stálo v kuchyni u své matky a dožadovalo se koláče. Plakalo, jak už to malé děti někdy vzdorovitě dokáží. „Já ho chci, já ho chci, teď hned!” Jeho matka mu marně vysvětlovala, že ten koláč dostane po obědě. Že teď není ten správný čas. Celý rozhovor se nakonec smrskl na pláč a přesvědčování. Nikdo nakonec nebyl spokojený.

Dítě, kdyby umělo číst a psát, stěžovalo by si v nějaké Facebook skupince pro malé děti, jak jsou ti rodiče děsní, že mu nechtějí dát koláč. Prosilo by o radu, co je s tou matkou špatně, a o nějaký návod, jak ji příště přesvědčit. A matka? No, matky už v těch svých FB skupinkách sedí…

A přitom to bylo tak jednoduché a ten pláč a to přesvědčování bylo tak zbytečné!

Stačilo si uvědomit, že tady vůbec nešlo o ten koláč!

To dítě pouze potřebovalo vnímat, že se mu matka věnuje. Že je pro ni důležitý. Že ho má ráda. Nechtělo koláč, chtělo prostě jen lásku a pozornost…

Kdo z nás netouží po lásce a pozornosti??

Máme spoustu cílů. V běhu dne prožíváme spoustu stresů a frustrací, kdy nám to, co jsme si tak přáli, nevychází a nevychází. A právě to jsou ty okamžiky, kdy je fajn se zastavit a položit si tu otázku výše:  „Co OPRAVDU chceš??”

Už nejsme malé děti, a tak máme schopnost uvědomovat si mnohem hlouběji, co se v nás odehrává. Stejně jako to malé dítě ne vždy dostaneme to, po čem tak prahneme. Vztekat se kvůli tomu už se v našem věku moc nenosí, co? (I když kdo si v hloubi duše nějaký ten vztek na někoho nebo na něco, co nám sebralo radost, nenosí?). Už víme, že lásku a pozornost si od druhých nevydupeme a nevypláčeme. Už jsme to zažili tolikrát…

Obvykle uslyšíte radu: „Nehledejte lásku a pozornost venku, ale uvnitř. Dejte ji sami sobě!“ A můžete si přečíst spoustu návodů, jak na sebe být milejší, jak se sami sobě věnovat, jak si každý den dělat radost.

Jako by to dokázali ti, kteří lásku a pozornost pořádně nezažili, a netuší, jak chutná. Vysvětlujte slepci, jak vypadá bílá barva. A chtějte po něm, aby po ní sáhl.

Jako by to dokázalo přehlušit ten pocit, že lásku a pozornost chceme i zvenčí. I stromy v lese nejsou solitéry a vzájemně si pomáhají, sdílejí živiny, vodu a informace o nebezpečném hmyzu.

Ano. I k tomu se v našem absurdistickém seriálu dostaneme. Ale pro dnešek stačí si uvědomit, jak často nestojíme o ty koláče, kvůli kterým se tak trápíme, ale o něco mnohem hlubšího. Víte, po čem prahne ta Vaše duše??


Právě jste dočetli sedmou část série DEVATENÁCTKA (kniha našeho života), o 50 absurdních způsobech, jak si šlapeme po štěstí. Tentokrát na téma SÁZÍ NAŠE EGO, NEBO MY? elementu DŘEVO. Série, která vychází z ročního online projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ, bude mít celkem 50 dílů.  

> Úvod a předchozí absurdní hříčky si stáhněte ZDARMA zde <<

(další absurdity Vám pak přijdou automaticky)

Pokud jste o něčem z článku ještě neslyšeli, tady máte první nálož inspirace:

Tajemný život stromů– Tajemství stromů mě fascinuje čím dál víc

Těším se na další online setkání příští týden!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *