Jak se radovat ze života, když je život na nic??

Je to taková otázka, která člověku snadno zamotá hlavu, že? Když je život na nic, obvykle se z toho neradujeme, ale snažíme se s tím co nejrychleji něco udělat. Radujeme se jen ve chvílích, kdy jaksi život skáče, jak my pískáme :-)

jak se radovat ze životaUplynulý týden se věnoval tématu VZDOR. Původně jsem si tedy představovala, že to celé proběhne trochu jinak. Ale tak kdo tady neustále píše, že je lepší nic neočekávat a nechat prostor té kráse neočekávaného?? :-))

A neočekávané se přihodilo. A já jsem za to vděčná, i když to nebylo vůbec snadné… 

Pokračovat ve čtení…

Jak si užít zácpu…

… tedy tu dopravní :-) Před časem jsme o tom mluvili se známými u jedné rušné silnice. Čtyřproudovka. Mezi jednotlivými dvojpruhy rostly teď na jaře narcisy :-) Využijte zácpu. Vždyť to má spoustu výhod!

  • Konečně se můžete zastavit!
  • Můžete se na ni kdykoliv, když přijdete pozdě, vymluvit. A většina to se soucítěním pochopí :-)
  • Pusťte si v zácpě nějakou pěknou hudbu. Nebo audioknihu.
  • Nebo meditujte.
  • A až bude hotové to první video z projektu DARUJTE POHODU, můžete právě to, co na něm uvidíte, dělat právě v autě :-)

Myslím, že v tom současném západním kalupu byla jen otázka času, kdy se objeví něco, co nás donutí zastavit.

Pokračovat ve čtení…

Čchi kung nebo taiji?

… a co takhle obojí?? Čchi kung i taiji. Víte, že někdy je „obojí“ ta nejlepší odpověď na otázku A či B? V mém životě to tak rozhodně je. A to i když A a B jsou protiklady a na první pohled neexistuje způsob, jak je propojit. Já ale miluju louskání paradoxů :-)

taiji čchi kungParadox je totiž brána do neduálního světa. Do světa, kde protiklady nestojí proti sobě, ale různě se doplňují, prolínají, nebo dokonce splývají v jednotu. Jinudy než skrz paradox se tam logicky nejde dostat.

Poslední dobou ho nejčastěji ilustruji na našem celosvětovém problému – imigranti ano, nebo ne?

Sluníčkáři, nebo xenofobové? Naivní lidumilové, nebo střízliví pragmatici? Šílení globalisti, nebo rozumní zastánci vlastní kultury? Nebo co takhle lidé, chápající závažnost a složitost celého problému, soucítějící, ale ne naivní, otevření, ale hrdí a chránící si zákony vlastní hranice (vnější i vnitřní).

Někdy teprve v paradoxu můžeme objevit to správné řešení všech svých problémů. Ale kdo nás kdy učil o síle a pravdě paradoxů? A proto to na světě tak vypadá…

 

Taiji je můj splněný sen

Pokračovat ve čtení…

Motivace – taky na sobě pácháte techniku cukru a biče?

Když to na nás takhle zkouší druzí, nic příjemného takový druh motivace není, že? I když Vám nějakou dobu mažou ten med kolem huby, nakonec z toho má člověk takovou tu pachuť snahy vyhnout se tomu biči (kritice) a dosáhnout na pravidelný příjem onoho cukru (uznání). Ale podobně si umíme zavařit i sami sobě  – bičovat sami sebe touhou po tom, abychom se cítili dobře. No není to absurdní??

Tento týden byl v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018 ve znamení tématu VNITŘNÍ MOTIVACE, NEBO VNĚJŠÍ MOTIVACE.

Většinou kritizujeme tu vnější a snažíme se dobrat té vnitřní. Ale ono je to fuk.

Dokud neprohlédneme, že obojí motivace je hra na otroka s metodou cukr/bič, jen v tom druhém případě dupeme sami po sobě, moc si nepolepšíme (Celou jednu kapitolu o jiné motivaci najdete v mé druhé e-knize Vdechněte život poselstvím svého dětství).

Najít tu jinou motivaci ale není žádná sranda. Proto jsem tomu věnovala v té knížce tolik stránek a tolik odhalujících otázek, které sami sobě můžeme klást :-) Vyžaduje to vůbec pochopit, co sami na sobě pácháme. Vyžaduje to přestat být tak závislí na tom, co považujeme za „to žádoucí”, a odvahu čelit tomu, co považujeme za nepříjemné.

Přestat se tomu vyhýbat a nedovolit nikomu a ničemu, aby nad námi získal skrze náš strach a naši touhu, moc. Přestat utíkat před trápením a bolestí a toužit po pohodovém životě „našich splněných snů”.

A protože pravda je paradoxní, teprve když přestaneme toužit po pohodě a vyhýbat se nepohodě, konečně prožijeme tu opravdovou pohodu a naplnění našich snů :-)

Pokračovat ve čtení…

Proměnit svůj týden v něco mimořádného…

… se nám může podařit kdykoliv. Stačí se správně rozhodnout. Jedno jediné rozhodnutí může náš život proměnit. Můžeme se rozhodnout věnovat se víc tomu, co nás už nějakou dobu láká – začít cvičit, nebo jíst zdravěji, věnovat se cizímu jazyku, nebo si vybrat dovolenou svých snů. I kdybychom to zvládli udělat 1x týdně, o tenhle krůček jsme proměnili svůj týden, tj. svůj život v něco, co nám přináší do života o něco víc radosti. No není i to snad mimořádné? 

rozhodnout se změnit si životPro mě je tento týden mimořádný jedním mimořádným rozhodnutím. Motám se kolem něj už pár let. Vždycky říkám: „Jo, už to mám”… a pak zjistím, že to byl jen maličký krůček. Ale i za něj jsem vděčná.

Protože to jednotlivé krůčky, byť se třeba ve vodě a větru nakonec jako nedůležité rozplynou, vedou k tomu bezbřehému oceánu. Protože odloupávají ty jednotlivé vrstvy toho, co mi kdy bránilo se skutečně rozhodnout – máme v sobě tolik strachu. Tolik nepochopení. Tolik věcí, kterých se držíme zuby nehty, protože v sobě máme tolik strachu a tolik nepochopení!

Držíme se toho, co nám štěstí nepřináší, a odmítáme se mu otevřít. Chováme se někdy fakt hloupě :-) 

 

Musíš se rozhodnout

Tahle slova jsem slyšela za uplynulé 4 roky mnohokrát. Za uplynulé cca 2 týdny nespočtukrát (tématy týdne v projektu STROM ŠTĚSTÍ bylo minulý týden EGO a tento týden NĚCO, OČ SE MOHU OPŘÍT). Na každou mou námitku (výmluvu), proč to či ono nejde, protože se bojím toho či onoho, jsem slyšela „Prostě se musíš rozhodnout”. Věděla jsem, že jsou pravdivá – když se rozhodnete, že to nevzdáte, že sám sebe nezradíte, co Vám ještě může stát v cestě?? Ale co ti žraloci v tom oceánu???

Zajímavé je, že právě tento týden jsem si na žraloky vzpomněla. Pochopila jsem, proč jsem minulý víkend viděla dvakrát ten film Surfařka, podle skutečných událostí (o profi surfařce, která se vrátila na prkno a vyhrávala i poté, co přišla po útoku žraloka o ruku). Proč jsem se poprvé tak divně čílila, že ho nemůžu dokoukat. Ta její odpověď na otázku, jestli by chtěla, aby se ten úraz nestal, mě dojala. Prý ne, prý může s jednou rukou obejmout víc lidí, než by kdy dokázala s oběma…

  • Ano, říká se, že člověka nepotká větší překážka, než kterou zvládne.
  • Říká se, že neštěstí je větší učitel, než štěstí (a že trápení je dar, jak jsem ostatně zažila a napsala o tom celý ebook :-))
  • A já osobně vím, co od Života chci a co on chce proto po mně.

Pokračovat ve čtení…

Ego je vymakaný destruktivní mechanismus, který se tváří jak anděl…

… čímž bych tímto článkem chtěla mírně poupravit svou teorii o Egu, o které jsem dosud psala a kterou najdete hlavně v ebooku Ovládněte to, co Vás svádí z cesty (ano, právě tohle Ego dělá) a v knížce, jejíž součástí je – Vdechněte život poselstvím svého dětství).  

EgoMně osobně Ego do tohoto týdne promluvilo hodně výrazně. Celý se nesl právě ve znamení diskuzí o Egu a zkoumání, jak Ego funguje. Téma týdne OSVOBOZENÍ Z POUT VYDĚŠENÉHO EGA se opět projevilo v plné své kráse.

Začalo to už v pondělí velmi zajímavým videem o vztahu učitel – žák, který mi jeden známý poslal. A od něj se pak všechno rozvíjelo dál. A rozvíjí. Sama jsem zvědavá, kterým směrem se to ještě během následujících pár dní a během příštího týdne rozvine. Je to zatraceně napínavé.

Mám dojem, že stojím na velmi důležitém rozcestí – jak se nakonec rozhodnu???

Co to tedy to Ego vůbec je? A je dobré nebo špatné?

To je tedy otázka do pranice, že? Najdete skupiny lidí, kteří tvrdí, že Ego je potřeba zničit. Že nám stojí v cestě za štěstím. Vidí ho jako tu žraločí bestii na obrázku :-)

Pak jsou lidi, kteří tvrdí, že je to ezoterický blábol (případně náboženská manipulace). Že Ego člověk k životu potřebuje. Dává nám přece pocit identity. A hlavně – máme přece nárok na to, aby nás druzí respektovali a uznávali a bez Ega bychom po sobě prý nechali šlapat.

Ego je pro nás taková záhada, zdá se. Neumíme si dost dobře představit, jak někomu dovolit nás urážet, ponižovat apod. (aby v nás prolomil Ego). Někde hluboko v nás možná začne blikat výstražné světlo:

nemůžeme se nechat urážet, nikdo nemá právo nás urážet

nebudeme poslouchat, že jsme hříšníci, nenecháme se poutat strachem z pekla a manipulovat

S Egem je to složité. Jak jsem poznala za svých studií religionistiky a během přípravy disertačky o  spirituálním rozvoji osobnosti pod vedením pana profesora Smékala, Ego je termín, který je potřeba nejdřív velmi dobře definovat, než se o něm začneme hádat :-) A to psychologické pojetí se velmi liší od toho, o kterém se mluví v duchovních kruzích. A když trochu zapátráte (například anglicky TADY), zjistíte, že ani Buddhovo učení o Anattá (ne-Já), které je jedno ze zdrojů celé nauky o ničení Ega a ze které mnoho učitelů vychází, není až tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá.

Má osobní zkušenost zní, že Ego nemá s pocitem naší sebeúcty absolutně nic společného

To, co se brání ponižování, není naše Ego, ale vnitřní vědomí, že tam uvnitř jsme dokonalí. Nic nám neschází, nic nepotřebujeme. Ego tuhle naši vnitřní dokonalost naopak nevnímá, protože je napojené na to zraněné dítě v nás a nic jiného nezná a vnější útoky pro něj představují hrozbu.

Dokud nás vnější útoky ohrožují a my se jim snažíme vyhnout, nebo je oplatit a tím druhé zastrašit, vládne v nás Ego a ne vnitřní vědomí vlastní dokonalosti. Vládne nás jen strach, jehož je Ego synonymem. 

Okamžik, kdy nám vnější útoky a vnější ponižování nevadí (což neznamená, že nás nebolí) a nemáme tendenci se před nimi chránit, utíkat před nimi, nebo je oplácet, je okamžik, kdy jsme se od toho vyděšeného Ega osvobodili. A o to přece jde. Osvobodit se od Ega. Ne ho rozmlátit a zadupat jako strašlivou bestii.

Ego je nakonec přece jen iluze!

Proč ničit iluzi? Nechte ji prostě rozpustit. Rozplynout. Naše skutečná identita je jinde a ono je ve skutečnosti velmi snadné ji zahlédnout, když člověk přestane tu představu Ega jako něčeho užitečného ochraňovat. Existují nejrůznější způsoby, jak naši podstatu nahlédnout.

Křesťané mluví o lásce a jejím symbolem je Ježíš Kristus, který prohlásil: „Bože odpusť jim, nevědí, co činí.” Když ho člověk přijme do srdce a jde v jeho šlépějích, učí se vnímat sebe i druhé ze stejné dokonalé podstaty (člověk jako obraz Boží) jakou představuje Ježíš. Když křesťan neustrne u dogmat, ale jde k podstatě (a křesťanská spiritualita je plná postav, z jejichž zkušeností se může takový křesťan učit), tu podstatu tam najde :-) Nepodmíněná láska je ze své podstaty přece neduální :-)

V Indii mají trochu jiný přístup (ale i ten podobný křesťanství založený na lásce a oddanosti, ať jde o Boha, nebo Šivu, nebo Kršnu, tam najdete) a můžete jít právě tou cestou poznání. Abyste věděli, co činíte :-) Má asi nejoblíbenější je advaita. Na Západě ji krásně přibližuje právě můj oblíbenec Rupert Spira. Zdroje učení advaity tam najdete.  A v Indii se narodil i Buddha :-) I jeho neduální učení vede k podstatě. A nejrůznější buddhistické směry Vás k ní svými způsoby zavedou. Stačí si vybrat ten svůj způsob.

Mně osobně z buddhistických cest velmi vyhovuje dzogčhen (blíž info například TADY) a Goenkova vipassana (o desetidenním kurzu meditace vipassana jsem psala TADY). Ostatně obě jsou v podstatě nezávislé na jakémkoliv směru (Goenko sám tvrdí, že kurz vipassany není buddhistický.)

Celý svět má ty své cestičky k podstatě. Ale vždy je důležité zamířit k podstatě a nezůstávat na povrchu. Nezůstávat u toho, co hledá a zprostředkovává Ego. Poznáte ho po ovoci strachu, který ve Vás vyvolává, a touhy, která z  toho strachu roste. Strom, o který nestojíte, a plody, které fakt nechcete ke konci života pozřít… 

Nejenže Ego je jen iluze a když víte jak, můžete ji krásně rozpustit a zjistit, kdo skutečně jste a jak úžasnou máte sílu, když se do té podstaty ponoříte. Ego v nás vyvolává i iluzorní představu, že nás chrání…

Ego jsem brala jako malé vyděšené dítě, ale je to destruktivní program

Ano, Ego je vyděšené. Strach je jeho synonymum. To zraněné dítě je příčinou jeho programu. Ano, nic jiného dítě vymyslet neumí, ale dnes bych ho asi s dítětem už neztotožňovala. Nejenže to není úplná pravda, ale vede to k neplodné snaze, aby druzí toho chudáčka malého chápali a brali na něj ohled. Bere to člověku sílu se tomu destruktivnímu žraloku opravdu postavit.

Ale pozor, ne ho zabít. Podívejte se ještě jednou pořádně na průvodní obrázek!

Nikdo zvenčí Vám (tomu malému zraněnému dítěti ve Vás) to pochopení, lásku a objetí nedá. Když budete mít velké štěstí, najde se někdo, kdo se na Vás podívá a řekne, že to, co vidí uvnitř, má ohromnou hodnotu a líbí se mu to. Ale všechnu tu bolest a utržené rány dlouhých let za Vás nevyléčí. To musíte udělat sami. 

Vždy, v každé chvíli, kdy tu bolest cítíte. Neztrácejte čas dožadováním se, aby to ten druhý nedělal, protože Vás má přece respektovat a protože „to se přece nedělá” a tak. Neztrácejte čas nějakými útoky a hádkami. Neztrácejte čas útěkem a snahou se izolovat. Obejměte to své vnitřní dítě a buďte s ním. Dejte mu všechno to, co zrovna cítíte, že Vám schází a po čem tak moc toužíte. Tak se chovejte k tomu malému vyděšenému dítěti v sobě, které potřebuje vyléčit utržené rány.

Nenechte se zmást maskami, které Ego nosí

A to je zásadní. O maskách (a je jich hodně a jsou někdy dost neuvěřitelné) jsem se rozepsala v onom ebooku a knize, na které odkazuji v úvodu článku. Vřele doporučuju se s maskami Ega seznámit, jestli se tímhle otrokářem nechcete nechat dál manipulovat a zraňovat…

Tou nejzákeřnější maskou (a proto jsme na Egu tak závislí) je ta iluze o Egu, se kterou žijeme. Iluze, že nás Ego chrání.

Držíme se proto někdy Ega zuby nehty a nechceme se té jeho „úžasné” ochrany vzdát. Ale Ego není nic jiného než destruktivní program, na kterém jedeme. Má jen dva módy: zničit toho druhého, nebo zničit nás.

Velmi dobře se nad tím zamyslete. Ego umí jen 3 věci:

  1. ignorovat. Zkuste ale ignorovat ránu. Jak dlouho to vydržíte, než začne neuvěřitelně bolet a na infekci umřete?? Zkuste ignorovat oheň…
  2. útočit. Útok je dokonalý mechanismus. Vinu svede na toho druhého, zaútočí na něj, aby se držel dál. Když nechce, zaútočí znovu a oponenta zničí a zabije. Těch sporů, ozbrojených konfliktů, mrtvých a světových válek…
  3. útěk. Tak jistě. Když cítím, že nejsem dost silný a protivníka nevystraším ani neporazím, stáhnu se do sebe. Ta vina ale musí na někoho padnout. Tak padne na mě. Já jsem ten slaboch. Já jsem ten, který není dost dobrý. Jak dlouho vydržíte tu vnitřní ránu ještě víc rozdrásávat?? Dokonalý sebedestruktivní mechanismus. Spousta lidí se radši zabije, ať hned (sebevražda), nebo postupně (alkohol, drogy, poruchy stravy, obezita, adrenalinový život apod.)

Dokonalý útěk před bolestí zraněného vnitřního dítěte je tímto způsobem se zničit. Destruovat to Já, které za všechno může. Tenhle způsob destrukce Já (kterému obvykle říkáme Ego) bohužel k ničemu nevede. Protože sice zničíme sami sebe, ale neobjevíme svou dokonalou podstatu.

Opravdová svoboda spočívá v osvobození se od destruktivního mechanismu Ega

A není to vůbec snadné. Ta iluze, že nás tento mechanismus chrání, je naprosto dokonalá. I když někdy trpíme jak zvířata ve svém hněvu proti druhým nebo ve svém smutku z naší vlastní neschopnosti najít aspoň trošku štěstí, v tom utrpení zůstáváme dál.

Osvobodit se od toho destruktivního mechanismu totiž znamená pochopit, že je fakt destruktivní a že k ničemu dobrému nikdy nepovede. A s tímhle vědomím jako zdrojem vnitřní síly se pak postavit tváří v tvář tomu, co má Ego údajně chránit a o tu ochranu se postarat sami.

Ano, čelit vlastní bolesti pořád a pořád, dokud se opravdu nevyléčí, bolí. Ale tahle bolest a tohle utrpení má alespoň smysl. Utrpení, které pochází z Ega, smysl nemá.

Přeju hodně sil k tomu tu vnitřní sílu najít, k takové léčbě se odhodlat a objevit ten svůj způsob a ty své učitele, kteří Vás naučí to, co Vás měli naučit už ve škole :-) Dávejte pozor, aby Vás nevedli po cestě Ega (a jeho strachů a tužeb před bolestí utéct), ale šli do podstaty věci…


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu OSVOBOZENÍ Z POUT VYDĚŠENÉHO EGA v rámci elementu DŘEVO. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní svobodu a díky ní tvořivost a schopnost se správně rozhodovat. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.  

Jarní detoxikace po všech stránkách…

… nejen té tělesné. Detoxikace přece neznamená nic jiného než zbavit se toho s prominutím bordelu nastřádaného během roku. Nebo během mnoha let. Přinést úlevu nejen svému tělu, ale i své mysli, svému srdci, své duši, chcete-li. Konečně se osvobodit od toho toxického, co nás zevnitř rozežírá a bere nám radost ze života. 

jarní detoxikaceV křesťanské tradici je zvykem držet 40 dní před Velikonocemi (kdy má dojít k onomu „znovuzrození”) půst. Pořád ještě máme zakořeněný onen zvyk jarního úklidu. Bohužel, podobně jako na Vánoce, jsme si z toho všeho vzali jen tu otravnou materiální stránku  – uklízet, nakupovat, péct. Prošlehat pár žen. Opít se.

Škoda. Připravujeme se tak o prožití toho oživujícího zázraku, který se na jaře slaví, tradice netradice. 

Tématem tohoto týdne bylo v rámci ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ Vzdejme se toho, co nám stojí v cestě za štěstím. Tak jsem se vzdala toho, co mě poslední dobou trápilo nejvíc – toho strašného stravovacího stylu, kterého se ne a ne v posledních pár měsících vzdát. A detoxikace je součástí toho nového. Řeknu Vám, právě tohle jsou ty chvíle, kdy jsem svým ročním projektům s jejich tématy týdne byla vždycky vděčná. Za ten impulz udělat něco, do čeho se Vám obvykle moc nechce :-)

Za ten skrytý význam: „Teď je ten správný čas.”

Jestli máte stejný problém jako já, to jest, že víte, že se ke svému tělu chováte jak zlá macecha, která mu nic dobrého nedopřeje (a sušenka se fakt nepočítá :-)), možná Vám pomůže si uvědomit, proč to tak děláte?

Víte, proč sami sobě ubližujete?

Pokračovat ve čtení…

Dar, který neočekáváte, udělá největší radost

Dnes je takovým trendem vizualizovat si své sny a snažit se je naplnit. Zní to úchvatně. A možná je teď pro spoustu lidí právě to období, kdy si konečně vůbec troufnou věřit v to, že mají právo žít si ty své sny. A cítit díky tomu radost ze života. Ale je možné jít i dál a otevřít se i tomu, co byste si nikdy ani netroufli vysnít. Jak to pak může vypadat se dočtete dál :-)

radostTéma tohoto týdne (Sází naše Ego, nebo my?) jako by se tentokrát projevilo trochu jinak, než bych očekávala třeba já. Neobjevila se žádná má silná touha nebo strach mého Ega (toho vyděšeného dítěte v nás), která by se dožadovala pozornosti. Jako by na chvíli trochu vyklidilo pole a já mohla pocítit, jaké to je, když nesází právě ono!

Po tom, co se stalo minulý týden (a v co jsem tajně doufala, že se stane, a měla jsem strach, že se nestane – klasický přístup Ega), jsem cítila ohromný klid. To už tak chodí, když dojdete vnitřního i vnějšího smíření. Viz shrnutí minulého týdne Odpuštění a smíření aneb nemůže za to, jak se cítím.

A i další týden se nesl v duchu tohoto klidu a radosti.
A mnohem víc!

Pokračovat ve čtení…

Odpuštění a smíření, aneb nemůže za to, jak se cítím, nemůže za to, jak se cítím…

… to by měla být nejspíš má nová mantra :-) Je to už pár let, kdy jsem publikovala dvojdílný článek Co zcela jistě nemá smysl. Stručně – vinit druhé a vinit sebe. Byl to tenkrát můj objev. Logicky vydedukovaný a inspirací umocněný. Ale ta neduální praxe, která z něj vyplývá, je tedy záhul. Odpuštění není vůbec snadná věc! A díky tomu byl záhul i první týden desetitýdenního období DŘEVO…

odpuštění

Tento týden jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli ho odepíšu jako strašný, nebo úžasný.

Bylo to jako na hóóódně velké houpačce. Jeden den tak, druhý den onak. Už je to pár měsíců, co jsem chodila po lese a zpívala si depešáckou Enjoy the Silence, abych zklidnila myšlenky. Vklouzla do ticha. Neřešila. Hlavně neřešila. Najít si ty správné písně, které Vás uklidní, je někdy zásadní.

Když jsem mohla řešit, zase jsem radši nic neřešila. Chodila jsem kolem jako kolem té hodně horké kaše. Nechtěla jsem nikoho vinit. Ani sebe. Toužila jsem po odpuštění, ale sama jsem ho nebyla schopná OPRAVDU dát a ten jediný způsob, který jsem znala, jak se dobrat pochopení a odpuštění, jsem měla v té chvíli uzavřený. A tak se ta kaše pěkně dál ohřívala a já měla celé měsíce pocit, že o nějaké svobodě se u mě fakt nedá mluvit.

No a kdy jindy svobodu najít než v týdnu, kdy začíná svobodný element DŘEVA, že jo?? :-) A odpuštění s ní.

V pondělí mně pomohl jeden ze sloganů křesťanského Kurzu zázraků (God is the Love in which I forgive you, tj. Bůh je Láska, skrze kterou Ti odpouštím). Je to krásný slogan a celý kurz se mi moc líbí.

Je to také roční projekt, ale každodenní. Přiznávám, ne každý den stíhám, ale alespoň potom doháním. Toto byl jeden z těch okamžiků. Pokud se chce člověk naučit myslet neduálně a má svůj zdroj v křesťanství (a je otevřený křesťan, protože něco o Bohu, který odsuzuje druhé, tam nenajdete), vřele tento přístup doporučuju.

Ten den jsem dala smysl celému tématu týdne – rozhodla jsem se, že chci odpustit. Pustit to, co mě v hloubi srdce trápilo. A řekla bych, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odpustit já, otevřela jsem prostor k tomu, abych konečně i já měla pocit, že mi bylo odpuštěno. A po tolika měsících došla konečně nějakého smíření. 

Pokračovat ve čtení…