Buďme k sobě laskaví. Teď a tady. Vždy.

A to nejen k lidem kolem nás. I když se někdy mračí, odsekávají, jsou na nás nepříjemní, nebo nás křivě obviňují z kde čeho. Buďme laskaví sami k sobě. A hlavně ve výše popsaných situacích. V těchto chvílích to totiž my i ti druzí potřebujeme nejvíc. V těchto chvílích totiž trpíme my i oni. Vždyť kdo by se mračil, byl nepříjemný a obviňoval, kdyby netrpěl??

Ale právě v těchto chvílích je to zatraceně těžké, co?? Jako by ta negativní vlna přeskočila na nás a už se vezem. A máme přece to svaté právo se do toho druhého člověka pustit, že? Tohle by neměl. A tamto by neměl. Začne to v nás vřít a pak už je jen otázka, kdo z Vás bouchne dřív, jak silný ten výbuch bude, co všechno z toho vulkánu vyletí a kde všude způsobí zranění. Zranění, která se hodně blbě léčí.

Nestačí totiž na ně jen nemyslet… a naopak si myslet, že když byť jen myšlenku na to vše budeme dostatečně dlouho zahánět, tak se to všechno nějak samo rozplyne. Nerozplyne. Zůstane to jako ta rána někde hluboko v nás, kterou místo abychom začali včas léčit, tak ji zavážeme obinadly a tváříme se, že tím se všechno vyřeší. Nevyřeší. Tu ránu je třeba vyléčit. Myšlenka na to, co se stalo, nás už nesmí bolet. Vítejme tedy každou myšlenku s nadějí jako tu, která už bolet nebude.

Samozřejmě to nehorší, co můžeme s myšlenkami dělat, je nimrat se v nich :-) Přiživovat je. Opakovat si, jak moc trpíme a jak je ten druhý děsný, že nám tohle způsobil. Nepotlačovat neznamená žít v bolesti. Znamená to dovolit si bolest cítit a léčit ji. Soucítěním a laskavostí.

Síla laskavosti a soucítění je kouzelná

Jednou jedinkrát se mi v podobném okamžiku podařilo naladit na vlnu soucítění a laskavosti. A přestože se mi nakonec nepodařilo nenechat se tím vším zasáhnout, ten prvotní okamžik soucítění a laskavosti byl prostě úžasný. Vzpomínám, jak jsem seděla ve vlaku, četla ten příliv smsek, jedna horší než druhá, jedna křivda za druhou se závěrečným šlehem, který dodnes bolí jako rána bičem… a já se usmívala! Šokem, že mi to v té chvíli vůbec nevadí!

Bylo to pár dní poté, co jsem poprvé absolvovala desetidenní kurz vipassany, takže jsem na tu sílu soucítění v bolesti byla naladěná :-) Když sedíte 10,5 hodiny denně v meditaci a 3x denně byste se neměli během hodiny pohnout, vybudujete si postupně hodně silnou soucitnou reakci. K bolesti své i druhých. To byl asi jeden z nejsilnějších prožitků mého prvního kurzu.

 

Tento týden, poslední týden elementu OHEŇ, byl právě o laskavosti

A o tom, jak ji poznáme.

Ona totiž nespočívá v tom, jak moc pro někoho děláme (partnera, děti, zaměstnavatele, kolegy atd.), ale v tom, jaký je stav naší energie. To je totiž ta pravá láska. Když se vyšťavíme a když i kvůli tomu začneme vyzařovat napjatou, podrážděnou energii, jak moc prospějeme těm, pro koho chceme něco z laskavosti svého srdce udělat??

Vyzkoušeli jste si tento týden, jak moc dokážete být laskaví – k sobě a tím i k druhým??

Někdy i víme, že bychom se k sobě měli chovat laskavě, ale zapomínáme na to. Pokud jste součástí projektu STROM ŠTĚSTÍ, měli jste stejně jako já tento týden příležitost si prakticky zjistit, jak na tom jste. A pak se podle toho zařídit. Co jste zjistili?? :-)

Pokračovat ve čtení…

8 lekcí o štěstí od Depeche Mode

Takové ty extatické zážitky plné blaženosti jsem v životě zažila několikrát. Nepotřebovala jsem k tomu nic. Často se to stalo prostě při meditaci.

Ale kdybych měla mluvit o vnějších pozitivních okolnostech, které ve mně tu extázi vyvolaly, pak by to byl desetidenní kurz meditace vipassana. A koncerty Depeche Mode :-)

Ta atmosféra tam je prostě magická.  Když do toho koktejlu ještě přidáte hudbu a texty a výkon kapely, protřepete a promícháte, dostanete manu nebeskou :-)

Na blogu jsem o tom, jak moc mě v životě DM ovlivnily, psala už nespočtukrát. Kromě spousty článků s odkazy na koncerty, nebo písně (i s texty), tam najdete osmidílný (!) seriál o tom, Kde hledat průvodce na naší cestě? Může to být překvapivé. Jo, řeč je o Depeche Mode :-) A najdete tam i článek o tom, jak moc ke mně promlouval loňský květnový koncert (A květen kladl otázku – miluješ opravdu?).

Depeche Mode, štěstí

A loni v září mě Depeche Mode drželi nad vodou.

Přesněji řečeno jejich 3 písně – Enjoy the Silence, Behind the Wheel a Halo. Jinak bych asi neunesla všechny ty emoce – ohromný smutek, strach, pocit křivdy, nepochopení, hněv, lítost.

Tenkrát se to ve mně tak mlelo. Prožívala jsem noční můru svého života. A přece se na to všechno dnes z mnoha důvodů dívám jako na to nejlepší období svého života, které přineslo tolik vhledů, prozření a pozitivních změn. I díky Depeche Mode, kteří mi pomohli nenapáchat ještě víc škod a ještě víc si neublížit. I o tom jsem napsala článek :-) (Depešácký víkend, aneb jak zklidnit emoce.)

Pokračovat ve čtení…

Máte ráno radost??

Já vím, možná trochu provokuju. Obzvlášť, pokud se k tomuto článku dostanete v pondělí. Nebo jakýkoliv jiný den v pracovním týdnu. Ale já to myslím naprosto vážně. Jaký je to život, když ráno nemáte radost? A máte také tu zkušenost, že jaké ráno, takový obvykle i celý den??

radost, spánekPravda, ne vždy to takhle funguje. Někdy se člověk ráno probudí a má pocit, že je to snad za trest. Nechce se mu vstávat (a do práce už vůbec). Nejradši by si ještě zalezl do peřin.

Má dcera ráno obvykle vstává tak, že nejdřív vystrčí jednu nohu z postele, pak druhou, pak se pomalu sesouvá, až se sesune úplně. Čím déle člověk dokáže předstírat, že vlastně leží, tím asi líp :-)

Tak nějak napůl spící se člověk dostane ke snídani (jestli na ni má vůbec čas). A celý den se tak nějak vleče. Chtěli bychom být úplně někde jinde. (Nejradši v posteli.)

Ale pak se něco stane. Potkáme kámoše. Dáme se do řeči a napadají nás jen samé vtípky. Nebo zaslechneme v rádiu oblíbenou písničku, kterou jsme už dlouho neslyšeli. A hned je nám do zpěvu. Nebo nám někdo řekne něco hezkého. Nebo my potkáme někoho, kdo nás na první pohled zaujme. A vše se změní. Den je najednou moc krátký a do postele se nám už nechce :-)

Máte také takovou zkušenost??

 

Jak na ranní radost?

Pokračovat ve čtení…

Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Být jen sám se sebou – jak těžké to pro Vás je??

Pro někoho je to noční můra. Nuda. Opuštění. Nutnost čelit tomu, co se děje uvnitř. Pro někoho je to způsob, jak si odpočinout. Od nároků druhých. Od svých rolí a masek. Já předminulý offline týden strávila zcela sama se sebou – na desetidenním meditačním kurzu. A byla to, už podruhé, zase síla. Příští rok jedu zas :-)

Desetidenní kurz meditace Vipassana (podle barmského učitele Goenky) je dokonalý způsob, jak strávit čas zcela sám se sebou. Máte zakázáno s kýmkoliv komunikovat. Ani gesty, psaním, pohledy. Můžete mluvit pouze s učitelem nebo s organizátory ohledně praktických záležitostí jako jsou problémy s ubytováním, jídlem apod. Máte zakázané všechno, na čem můžete uletět sami od sebe – tj. čtení, mobilní telefony, maily, internety.

A abyste jste se z toho nezbláznili, na oplátku dostanete pořádnou dávku meditace :-) (10,5 hodiny denně!) Co Vy na to??? Zní to děsivě, nebo lákavě???? :-) 

Spousta lidí chtěla o vipassanském kurzu slyšet. Už jsem ho loni jednou absolvovala. Většinou jsem pak slyšela něco takového jako: „To jsi statečná. Obdivuju, že to dáš.” „Jsi dobrá. Já bych to nedala.” A přitom jsou to všechno lidi s meditační zkušeností. Co pak asi říkají ti, kteří na kurz přijedou meditací zcela nepolíbení! A první den s děsem zjišťují, jak divokou mysl mají, že ji zaboha nejde uklidnit. A jak meditace bolí…

 

Jo, meditace není jen relaxační zábava

Poslední dobou se snad roztrhl pytel s vedenými meditacemi. Příjemná hudba, příjemný hlas, příjemné vize a představy. Nic proti tomu. Všichni potřebujeme jako sůl vnitřní pohlazení a naději, že naše sny život nezadupává pod návalem povinností.

Nicméně mi to spíš připomíná dávné relaxační nahrávky, které jsme si s kamarádkou pouštívaly za komoušů u ní doma z kazeťáku (jestli tedy víte, co to bylo). Je to úžasná věc. Ale je to jen relaxace. Prostor, kde se mysl může zklidnit a uvolnit. Odpočinout si. Načerpat sil. Případně získat vhledy, které by té rozdivočené mysli jinak zůstaly skryté.

Ale dokud se budeme spoléhat na vedené meditace, ztrácíme možnost naučit se to, co meditace učí – ovládnout mysl. Sami. Bez toho, abychom nejdřív museli někde štrachat po něčím vedení. A příjemné hudbě. Však si to představte – zrovna jste v tom až po uši a řeknete druhým: „Hele, sorry, já si potřebuju dáchnout. Vytáhnete nějakou tu nahrávku, sednete si a pokoušíte se zklidnit.

 

Meditace bolí a to je na ní úžasné

Pokračovat ve čtení…

Není nad to dát si na pár dní offline prázdniny!

Vřele doporučuju dát si offline oraz!! Už jste si to někdy vyzkoušeli? Nebo i na dovolené pořád brouzdáte ve wifi lesích? :-)

Vzhledem k tomu, že nejsem vybavena super special smartphonem (zatím se mu úspěšně bráním), ale obyčejnou tlačítkovou Nokií bez wifi, na dovolené bývám odkázána jen na data. A ta využívám během toho týdne u moře jen velmi sporadicky. Takže většinu dovolené si jen tak hovím v nevirtuálním světě. A vždycky si právě díky tomu krásně odpočinu. Už několik let si na dovolené ani nečtu (kromě pár časopisů). Ona i knížka je vlastně takový virtuální svět tvořený tak trochu předpotopní technikou :-) (Takže bych těm dětem zas tak nevyčítala, že si vybraly online svět před tím papírovým).

Pořád se říká, že máme žít v přítomnosti. TEĎ A TADY. Ale bohužel ani na té dovolené si to nejjednodušší bytí teď a tady moc nedopřáváme. Nemluvě o tom hlubším ponoření se do ono teď a tady, které si můžete vyzkoušet v onom video projektu (zdarma) DARUJTE (SI) POHODU :-)

Já na léto plánuji několik offline týdnů :-)

Pokračovat ve čtení…

Když se snažíte odpustit to, co Vás hluboce zranilo…

… není to vůbec snadné, že?? Už jen ten první krok – pocítit, jak moc to bolí, je někdy náročný natolik, že to celé potlačíme tak hluboko, jak jen je možné. Jen abychom se tím nemuseli zabývat. Naše ego-obranné mechanismy pracují velmi dobře a buďme jim za to vděční. Jenže jednou možná přijde čas, kdy bude potřeba to chráněné zraněné místo konečně vyléčit a ne ho jen chránit.

odpustit Nebeský stromTento týden byl i pro mě o odpuštění. Snažila jsem se odpustit něco, co mě hluboce zasáhlo a s čímž se peru vlastně od narození. Vím, bude se to zdát divné, ale je to karma. A věřte, neutečete úkolu napravovat to, co jste kdy pokazili. V jednom ze svých prvních blogových článků před 5 lety jsem si z reinkarnace dělala tak trochu legraci (Jak jsem zachránila svou prapraprababičku). Dneska už se nesměju.

Přišlo to samo. A doporučuju – nepátrejte jen tak ze zvědavosti po svých minulých životech. Až přijde čas a bude opravdu potřeba, dozvíte se určitě to, co je nutné. A pak se s tím budete muset smířit. A odpustit. Sobě, nebo někomu druhému. A ani jedno není dvakrát snadné. A navíc – to, co jsme raději hluboko potlačili, obvykle nebývá nic příjemného…

Já nebyla u žádných terapeutů. Jak je znát z mého článku, nepřišlo mi to zajímavé. Můj minulý život se mi začal odkrývat postupně. A trvalo několik let, než jsem fakt uvěřila tomu, že to, co se mi odkrývá, bych měla brát fakt vážně.

 

Jsou minulé životy vůbec reálné??

Ano, pořád mám tu představu, že ten život možná nebyl opravdu reálný. Že je to jen vize, symbol, který mě má vést. Ale vzhledem k tomu, že i současný život je podle některých jen nereálný sen, není nakonec jedno, jestli se na minulé životy koukáme jako na něco reálného, nebo snového a symbolického? Podle mě je důležitá ta naléhavost toho poselství, které k Vám přichází s příběhem tak konkrétním, jako byste ho prožili Vy sami někdy jindy a někde jinde. Ale je to Váš příběh a hluboce se Vás dotýká. A právě tím Vás proměňuje…

Jednou z prvních vlaštovek, kdy mi bleskla hlavou představa mého minulého života, byla vize, která se mi pak propojila s jedním příběhem z jedné knížky, kterou jsem jako mladá milovala. Málokdy si pamatuju příběh knížek. U téhle jsem si ho pamatovala. Kniha se jmenovala Nebeský strom. (Mimochodem, nebylo to poprvé, co se můj život propojil z příběhem knihy. Tenkrát to byla kniha, kterou jsem překládala.)

Pokračovat ve čtení…

Nevytvářejte si domněnky, aneb vím, že nic nevím…

… to mi naštěstí docela jde. Ale je fajn si to vyzkoušet. Dát si na to ten jeden týden a fakt to sledovat. Jak moc mám tendenci si domněnky vytvářet? Hodnotit druhé lidi? Jejich chování a jejich záměry? Přisuzuju chybu spíš člověku, nebo situaci? Jo, to jsou ty otázky z plánovače, vzpomínáte (vy, co ho máte)?? Co jste o sobě zjistili Vy? 

nevytvářejte si domněnkyAno, přiznávám, ono to bude nejspíš dáno právě tou situací. Tím, že jsem se tento týden nedostala do nějakých velkých konfliktů.

Dcera minulý týden zabojovala na pololetkách z češtiny a matiky a v neděli a v pondělí jsme se dozvěděli známky. A tím i známky na vysvědčení. Je dobrá, trojku z matiky vytáhla na posledních chvíli na dvojku! Pololetka souhrnně za jedna! Takže jaképak konflikty, že?? :-) Těch jsme si užili dost ve chvílích, kdy se měla jít učit a ona se kroutila jak užovka. Radši by upustila ocásek, než by se nechala chytit :-)

V jejím případě je úspěch (jak jistě vidíte) dán její úžasnou osobností. A ne písemkou, která třeba byla lehčí než čtvrtletka, ze které dostala pětku :-) No, abych jí nekřivdila – pravda je, že od té doby hlavně zamakala na násobilce, kterou počítala vždycky strašlivě pomalu, takže tentokrát stihla spočítat všechny příklady :-))

Ano, nebylo vlastně snadné si ty domněnky nevytvářet. Já měla jednu velkou domněnku, že to určitě dá!  Přála jsem si, aby to dala. Ideální by bylo na to prostě nemyslet a s naprostou otevřeností čekat, jak to dopadne… protože upřímně řečeno, školní známky je v životě ta nejméně důležitá věc… nebo Vás se někdy někdo ptal, co jste měli v páté třídě za pololetní písemky?? :-))))

 

Vím, že nic nevím

Ale abychom nezamluvili hlavní téma tohoto týdne. Nastavit se do módu „vím, že nic nevím” je nesmírně užitečné! V té chvíli odpadají rvačky o to, kdo má PRAVDU. Odpadají ony slavné domněnky. Automaticky. Funguje to všechno ale jen za jedné podmínky – jste smířeni s tím, že nikdy nebudete vědět (ale písemek z matiky se to samozřejmě netýká :-)). Že svět je jako velký otevřený tajemný prostor, který nikdy nepoznáte natolik, abyste v něm našli nějakou jistotu, které se můžete držet. Nějaké „jo, já vím!” Vaše jediná jistota je právě ono „nevím a vědět nebudu.” Dokážete se v takové jistotě opravdu cítit jistě? :-)

Pokračovat ve čtení…

Těžko se radovat ze života, když je všechno úplně špatně…

… když lidi kolem Vás dělají všechno úplně špatně. Když politici jsou úplně špatní. Když Bůh sám je spíš Satan sám. Jo, na to všechno jsem různě na netu narazila :-) Těžko se pak radovat ze života, že?

Hlavní myšlenkou celého ebooku věnovaného elementu OHEŇ Najděte v životě tu opravdovou radost, který si teď v letním období týden za týdnem pročítám, je: „jak se můžeme radovat ze života, když pořád všechno a všechny hodnotíme, kritizujeme a soudíme??“  

Dokážeme se radovat z něčeho, co se nám nelíbí? Co bychom nejraději změnili? Co neodpovídá našim představám? Našim očekáváním? Našim hodnotám?

Je možné se z toho všeho radovat, ale jen za jedné podmínky: přestaneme to kriticky hodnotit a snažit se to změnit. A to je něco, nad čím obvykle (zcela logicky) jen kroutíme hlavou. Se snad zbláznila?? Nebojte, i já nad něčím takovým kroutím hlavou vždycky, když narazím na něco, co mám sto chutí vzít a celé předělat :-)

Dokud jsou ti špatní jenom politici (a vždycky si nějaké, na které si můžeme zanadávat, najdeme), je to ještě celkem v pohodě. Dokud nás nenahání do koncentráků nebo do kotelen, ještě není tak zle. Ale nejčastěji máme sto chutí vzít a celé předělat bližní své, co? Rodiče, děti. Partnery, partnerky. Sousedy, spolupracovníky :-)

 

Žít je opravdu umění milovat. Nepodmíněně.

Já jsem tento týden vzala ten tlustý štos vytištěných emailů, který mi za dlouhá léta poslal člověk, který mi od 90. let hodně hluboce zasahoval do života a proměňoval ho. Ano, byl to právě on, díky kterému v 90. letech vzniklo jádro mé první e-knihy Žít je umění milovat. Právě díky němu vznikaly totiž texty, které bych mohla nazvat mystickou lyrikou.

Byly to texty nesené hlubokou láskou, která ale byla tak trochu zvláštní :-) A právě proto vznikaly takové texty, jaké vznikaly. Proto s tím vztahem přicházely takové prapodivné zážitky, jako přicházely. Třeba na tom trajektu z egyptského Dhahabu do Jordánska. No, jak říkám, mystická lyrika…

Všechny maily, které mi psal, a mnoho z těch, které jsem psala já jemu (často ještě ty neupravené verze), jsem si kdysi tiskla a schovávala v šuplíku u své postele. Byly tam dosud. Přes 20 let.

Teprve dnes jsem je všechny vzala a vyhodila… 

Proč?? Řekla jsem si, že už se tím nechci zabývat. (A ten vztah není zaprášený a uložený jen v mailech – ještě před pár měsíci jsme se opět viděli. Zrovna měl cestu kolem z Austrálie… no fakt :-))

Nejde ani tak o to, že bych se tímhle dlouuuuuuhým vztahem ještě nějak zabývala. Jde spíš o ten styl, jakým jsem ten vztah vedla. V dobré víře. Svobodně, ale se snahou dobrat se pravdy o tom vztahu, sama o sobě i o něm. Neutíkat před tím, co se uzavíralo. A nenechat se vtáhnout do toho, co se otevíralo. Možná jsem byla trochu posedlá :-) Ale ne jím, jak mě podezíral (a mě to tak rozčilovalo). Ale láskou samotnou. Tím vším, co se skrze ni člověk mohl naučit. Kdo to pochopí?? Že ve vztazích často nejde o ty dva, ale o lásku samotnou?? O lásku, skrz kterou se díváte na svět?

Ale udělala jsem jednu zásadní chybu

Myslela jsem si, že se mám dobrat té pravdy vztahu s ním. Měla jsem snahu napravovat to, co se mi zdálo, že je potřeba napravit, ujasnit to, co se mi zdálo, že je třeba ujasnit, vysvětlit to, co se mi zdálo, že je třeba vysvětlit.

Jak jinak, pokud si dva lidé mají opravdu rozumět? Možná to znáte – tu urputnou snahu řešit neřešitelné :-) Strávila jsem tím dlouhé roky. Dlouhé hodiny sepisování mailů – aby konečně pochopil. Roky rozporů a usmiřování. Roky setkávání a zklamávání. Buď na mé straně, nebo na té jeho.

Ale jako bych se tento týden rozhodla, že tyhle stohy mailů už doma nechci. Že to byla marná snaha. Že skutečná láska není o vysvětlování a chápání, ale o milování. O přijímání toho druhého takového, jaký je. A buď je v takovém vztahu člověk šťastný a zůstává. Nebo není a odchází z něj. Se vší tou láskou v srdci.

Jako bych se rozhodla, že nic takového už nechci opakovat. I když mám tu silnou touhu po tom, aby se lidé chápali, rozuměli si a vycházeli si vstříc.

Ano, to je jeden z projevů lásky – vycházet si vstříc. Ale je ještě jeden. Prostě milovat, aniž chápeme. Aniž souhlasíme. Aniž se bojíme, že nám ten druhý ublíží tím, že nerozumí tomu, co potřebujeme, a nevychází nám vstříc…

 

Není možné se radovat ze života, když ho nepřijímáme se vším všudy

Ale je to někdy sakra těžké, že? Nedávno jsem o přijímání měla celý seminář, po něm jsem sepsala celé PDF o přijímání, ve kterém jsem shrnula všechna svá proč a jak a který nosívám i spolu s ohňovým ebookem skoro pořád  u sebe. Ale stejně mi to nejde, jak bych si představovala :-)) Někdy je prostě těžké odhodlat se k tomu přijmout to, co považujete za nesprávné a za nespravedlivé, i když znáte všechna svá proč a jak (ale díky alespoň za to) :-)

Zrovna tento týden jsme měli v čajovně velmi zajímavou debatu o spravedlnosti. Se soudcem na Nejvyšším soudě :-) A zároveň s naším hlavním orlím čchi kungovým instruktorem. Soudit druhé, zdá se, není nikdy snadné. Nese to s sebou spoustu otazníků, které je nutné zvažovat. A někdy je otázka, co je vlastně spravedlivé a podle jakých kritérií.

Co Vy? Vy máte jasno na základě jakých kritérií posuzujete to, zda je něco správné či nesprávné, a kritizujete druhé nebo sami sebe?? Já a Ty je totiž hluboce propojené – pokud ublížíte druhému, ubližujete i sami sobě. A pokud vidíte druhé jako ty špatné, zraňujete tím i sami sebe.  Berete si radost ze života…


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu JÁ, NEBO TY v rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se