Jít tam, kam mě srdce táhne (aneb o těch skutečných vánočních darech a vděčnosti)

Jít tam. kam mě srdce táhne, někdy není snadné.

Miluju ona slova z pohádky O Princi a Večernici:

Ani jednou se neohlédni a neuhni stranou ani o krok. Nezastavuj se, ani kdybys měl duši na jazyku.

Pohádky jsou vůbec nádherná inspirace, že? Člověk nemusí číst knihy o životě v Přítomnosti, stačí, když si bude pamatovat, že se nemá ohlížet zpět. Do minulosti. Neuhýbat ze strachu (vzpomínáte na toho několikrát zvětšeného chameleona v té pohádce??), ani nezůstat stát. Jak říkal Zátopek: „Když nemůžeš, přidej!

Ostatně zdá se, že vánočním obdobím už žiju (ostatně jako reklamy v TV):

  • Nedávno jsem se ohlížela za uplynulými měsíci pomalu končícího roku a několikadílný článek jsem nazvala Než vypukne vánoční šílenství (aneb půjdete do toho se mnou?). Ten první díl si rozhodně stojí za to přečíst – nakonec jsem totiž během jeho psaní vymyslela nový projekt na rok 2018 – Strom štěstí :-) Už se mi v hlavě rodí nejrůznější nápady, jak si ho spolu s Vámi co nejlépe užít. V článku najdete odkaz k přihlášení :-)
  • A dnes jsem se na youtube proklikala k vánoční mši jakéhosi amerického černošského pastora :-). A poslechla jsem si oba její díly. Bylo to zvláštní. Obvykle nemám ráda podobné americké křesťanské šarády v těch ohromných halách. Emočně vypjaté, burcující. Věřící pokyvující hlavami, či dokonce vstávající, tleskající atd. Unešení kázáním. Ale tentokrát jsem se na to vydržela dívat téměř hodinu a často si říkala: „On je fakt dobrej.“

 

A tak teď máte možnost vidět jednu zajímavou věc – inspirace se neřídí náboženstvím, ale pravdou.

Pokračovat ve čtení…

Jaké to bylo na desetidenním kurzu meditace Vipassana?

Stručně a jasně – podle mě by měl být kurz meditace Vipassana povinný pro každého (podobně jako prý v některých částech Indie).

Je to poklad, díky kterému člověk konečně najde praktický i teoretický přístup k vnitřnímu štěstí. Bolí to, ale nakonec pročistí uvnitř i vně nejrůznější škodlivé nánosy. A nakonec, když na bolest nereaguje, pronikne tam, kde cítí jen štěstí a soucítění. Zažere se to do mozku tak dokonale, že to zažíváte nejen na kurzu ale i poté. I v těch bouřích, kterých byste se předtím děsili :-) Alespoň taková je má osobní zkušenost.

Jsem už týden po skončení kurzu v úžasu!

Pokračovat ve čtení…

Vipassana a puzzlíky aneb vzhůru do hlubin (blaženosti?)

Pravda je, že blaženosti jsem při meditacích zažila spoustu. Už dávno se čas od času přelévá i do každodenního života. Stačí se zastavit. Ono to ve své podstatě není moc těžké. Věřím, že nakonec to může zvládnout každý. (Ostatně, co jsem tak slyšela, desetidenní vipassana dělá divy s kdekým a nemusí pršet blaženost, hlavně když kape, že?? :-))

To, co je těžké, je prodrat se skrz ty trny, které ten Jiný svět zakrývají. Ostny zklamání a nepříjemných zkušeností, které se kolem nás ovíjejí, a nechtějí nás pustit dál. Postavit se jim někdy bolí a ne vždy máme dost síly a hlavně dost důvěry v to, že to má vůbec smysl. Většinou se nakonec sebereme a odjedeme do té pomyslné vesnice pod zámkem spící Růženky. Místní hospoda, jídlo a pospolitost tam je totiž jistota :-)

I vipassana bolí. A stejně se tam těším! Ačkoliv znám, jaké to je sedět hodiny v meditaci, těším se.

  • Ano, člověku se chce spát (my jsme loni začínali v 5 ráno!). Dokud si nezvykne na jiný režim.
  • Ano, člověka bolí tu nohy, tu záda, tu za krkem. Dokud si nezvykne sedět.

meditace vipassana

Ano, zažila jsem loni jen mírnou kratší verzi. Mohli jsme si číst a psát. Mohli jsme mít i mobil. Méně jsme seděli a více chodili. Když jsem si chtěla zacvičit orlí čchi kung (styl Orel v hnízdě), mohla jsem. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, jen mluvit ne. A to mi vyhovovalo…

Za to všechno, co člověku taková intenzivní meditační praxe v přírodě dá, to stojí! O Jiném světě si totiž můžete stokrát číst a můžete mu i rozumět (což ovšem není žádná hračka), ale k čemu Vám ta znalost je, když ji nedokážete vnést do praktického života?? A to bez trpělivé práce s myslí (meditace), ale i s tělem prostě nejde! Můj manžel říká, že to není nic pro něj. Příroda? Super. Ale něco tam dělat. Někam jít, rozdělat oheň a postavit stan (kde je to možné). Až dojde na blackout (hope not), nebojím se. Manžel se o rodinu v lese postará a ještě si to bude ohromně užívat :-)

Pokračovat ve čtení…