LONDÝN A STRACH VSTOUPIT DO NEZNÁMA

Už jste někdy byli v Londýně? Já jsem velmi dlouho považovala Velkou Británii za tak trochu zprofanovanou zemi a vůbec mě nelákalo tam jet. Až jednou před asi 20 lety. Strávila jsem tehdy 3 týdny na jazykové škole ve Wimbledonu a od té doby jsem si Londýn zamilovala. Proč a jaké to bylo tentokrát v září 2022, i o tom bude tento článek. Ale pro mě bylo cestování vždy hodně vrstevnatá zkušenost. 

Brigádničila jsem tehdy při studiu na religionistice v Asianě, ve firmě, kterou znáte spíš jako tvůrce Letušky. Ale ona prodává i jazykové pobyty. (Ty mimochodem vřele doporučuju!) V rámci své pozice jsem mohla využít nabídky studovat v nějaké jazykové škole zdarma, pouze za cenu ubytování u hostitelské rodiny. Byla bych hloupá, kdybych ji nevyužila. :-) A vybrala jsem si tehdy právě Londýn.

Z toho pobytu ostatně čerpám doteď. Třeba jako lektorka, která připravuje studenty k CAE zkoušce z angličtiny. Nemluvě o mapě Londýnského metra a knižní mapy Londýna, kterou jsme tam vezli i tentokrát. (Mapa metra se šikla, i když letos vznikla ještě další trasa – Elizabeth line. Jak příhodně, zrovna letos.)

 

CO NA LONDÝNĚ MILUJU?

Znám lidi, které Londýn zklamal. (Možná jako mě při mé první návštěvě zklamal Tower Bridge – přišla jsem na něj ze špatné strany a viděla ho jen zdálky, nebyla jsem ani pod ním.) I mou dceru to táhne spíš víc na východ (Asie).

Ale já miluju ten londýnský vibe, jak říká dnešní mládež. :-) Tu celkovou atmosféru. Typickou architekturu domků mimo centrum, londýnské metro a londýnské parky. 

Během 3 týdnů v Londýně jsem toho viděla spoustu (a se školou jsem byla na výletě ve Stonehenge a Bath). Ale asi nejvíc času mimo školu jsem trávila po parcích. Včetně japonské zahrady. Proto jsem taky letos vybrala pro naši trojčlennou rodinku ubytování v Greenwich (Staycity Aparthotels). Chtěla jsem to mít blízko právě tam. Je to stále jen skok do centra (asi 20 minut místní MHD, stále ještě v 2. zóně), ale už je to v poklidné čtvrti nedaleko spousty zajímavostí! (Navíc apartmán byl i s vybavenou kuchyňkou a fakt vřele doporučuju.)

Observatoř s nultým poledníkem.

Park s nádherným výhledem na Londýn.

Cutty Sark, obrovská plachetnice v suchém doku.

Námořní muzeum.

Queen’s house.

 

HISTORICKÁ UDÁLOST – KRÁLOVNINA SMRT

V Greenwich je k vidění Královnin dům. Ne tedy Alžběty II. Ale to ničemu nevadí. Vůbec by mě původně nenapadlo tam jít, kdybych ho nenašla mezi památkami, které je možné navštívit zdarma. Proto tam také není tolik lidí jako v třeba známější Národní galerii, kam jsme také šli. Ale i v Královnině domě je spousta zajímavých obrazů a architektonicky je také úžasný. Však dcera si tam nakonec vyfotila mnohem víc obrazů, které ji zaujaly, než v galerii. :-)

Jak už to tak chodívá, cestování s sebou nese spoustu překvapení a nečekaných událostí. 

Možná proto spousta lidí jezdí opakovaně na to samé místo. Nepotřebují poznávat nic nového, potřebují si prostě jen odpočinout. Změnit prostředí. Jet někam, kde to už znají a nestresovat se. Jako strategie vyrovnávající náročné pracovní dny je to ideál.

Právě na cestování je ale krásně vidět, s jakým nadhledem člověk zvládá ony vstupy do neznáma.

První, co třeba mého manžela zarazilo, byla smrt královny. Bál se, že Londýn bude plný lidí. Že tam budou možná hrozit i nějaké teroristické útoky. Tu cestu už ale nebylo možné zrušit, bylo do toho třeba jít. Měli jsme totiž už asi měsíc koupené lístky na páteční koncert LOONY, K-pop skupiny. A ten koncert se kvůli úmrtí královny nerušil. (Jen měla být minuta ticha, ale to buď nějak mládež zazdila, nebo ani netušili, co tam hlásí.)

 

NOVÉ SVĚTY, NOVÝ JAZYK, NOVÉ ZVYKY – STRACH Z NEZNÁMA

Když cestuju sama, neuvědomuji si, jak zásadní problém může pro spoustu lidí být právě strach z neznáma. Ať už při cestování, tak při oněch cestách dovnitř sebe samých…

Já osobně miluju poznávání nových světů, miluju učení se novým jazykům a sledování, čím vším se kulturně lišíme od druhých národů. Určitě jsem za ta léta, co jsem objela evropské, africké i asijské země, udělala spoustu faux pas. O některých i vím. :-) Ale mám ve zvyku se nad tím společně s tím druhým prostě zasmát. Nehledím na to, zda působím nepatřičně či patřičně.

Ostatně dobré lidi poznáte právě podle toho, že se s vámi umí zasmát a neřešit hlouposti.

Ano, první krůčky nějakým směrem jsou vždycky prvními krůčky. Je to něco, co jste nikdy nezkoušeli, nevíte, jak na to. V Londýně třeba přibyla další linka metra. Nebo se začalo platit za jejich MHD podobně jako v Brně – platební kartou. Najednou se ocitnete v oněch pověstných neznámých vodách.

Právě při cestování můžete poznat, jak se v takových neznámých vodách cítíte:

  • znervózníte, nebo jste prostě jen zvědaví? (a)
  • chcete se dozvědět víc, nebo byste raději tam, kde to už znáte? (b)

 

UVOLNĚNĚ PLOUT ŽIVOTEM

Právě při cestování si to můžete zkoušet!

Kdysi jsem psala článek o různých turistech (mám za sebou průvodcovskou zkušenost). O tom, kolik si jich svým neustálým stěžováním umí skazit i dovolenou. A ano, někdy jsou ty stížnosti oprávněné. Ale tak často jsou to věci, nad kterými je možné sepsat reklamaci, udělat foto a pak mávnout rukou a jít si užít těch pár dní volna a zábavy.

I já jsem to kdysi jako turista zažila. Přesun do jiného hotelu. Vykulení recepční, kteří s námi nepočítali. Čekání a nejistota. Stěhování z pokoje do pokoje. Otrávilo mi to dovolenou? Ne, jen jsem měla pár dní pocit, že jsem zas spíš ten delegát, než turista. :-) Ale necítila jsem v sobě napětí, strach ani vztek. Nějak jsem počítala s tím, že vše bude Ok. :-)

V Londýně mě zaujalo toto místo: 

Objevili jsme ho na Tottenham Court Road po výstupu z metra. Londýn má tedy v ruchu velkoměsta místečko, kde si člověk může sednout a nechat na sebe působit uklidňující scenérii.

To mi přijde úžasné!

Ve městech jsme tak moc odpojení od přírody a klidu! Ten ruch je nepříjemný hlavně pro citlivější lidi (třeba HSP), ale on ovlivňuje i ty, kteří si to tolik neuvědomují a nepřipouštějí. Ostatně proto tolik lidí tíhne k tomu, brát si dovolenou někde u moře nebo u přírody. Takže jakákoliv zákoutí ve městech, kde se člověk může uvolnit, jsou k nezaplacení. I tato.

Při studijním pobytu v Káhiře mi extrémně chyběly parky. Nadechnout jsme se jezdívaly na Nil (na feluky) nebo na koně kolem pyramid. Kontakt s vodou, větrem, zvířaty. Ale zeleň je zeleň. Proto v Londýně tak miluji parky. Jsou dostatečně velké na to, abyste zapomněli, že jste uprostřed velkoměsta…

 

ŽÍT S NADHLEDEM

Nedávno jsem narazila na příspěvek o tom, že čím je člověk vědomější, tím hůř se mu žije. Do určité míry s ním mohu souznět, ale do určité míry si myslím, že je to velký omyl. Opravdu vědomý člověk není ten, který najednou procitl tomu, jak s ním společnost zacházela, kde všude přišel k nějakému traumatu a kde všude potlačoval sám sebe. To je jen takové první pootevření očka. :-) Naprosto zásadní a často velmi bolestivé i šokující. Spousta lidí právě z tohoto důvodu jde raději zase spát.

Jde nejen o strach z neznáma, ale i o strach z bolesti, kterou si v sobě neseme.

Ale tady to fakt nekončí, jen je důležité tuto část překonat. A to nemusí být snadné. Je důležité v sobě pěstovat ono cestovatelské nadšení – otevřenost novému, zvídavost, uvolněné plutí, pravidelné chvilky pro napojení na klid a určitý nadhled.

Kdykoliv pojedete na kratší či delší dovolenou, uvědomte si, že teď máte tu nejlepší příležitost se něco takového učit. A všímat si, jak na neznámá místa a výzvy reagujete. Čím uvolněji vám půjde se postavit k nečekaným událostem, tím blíž k opravdu vědomému životu jste. Protože ten je uvolněný, laskavý, klidný.


A jen závěrečné foto z koncertu, který by určitě vydal na celý další článek. :-)

Ale řeknu je – tancujte (dance) životem. :-)

Bílý květ na stromu štěstí…

Je mi moc líto, že jsem tenhle rok do značné míry nechala jen tak plynout a nesnažila jsem se zachytit jeho jednotlivé vlnky. Ten obraz by mohl být letos obzvlášť zajímavý. Rok 2020. Nejsilnější a nejvýznamější rok novodobé historie. Na celé naší Zemi. A mně takhle proplul mezi prsty…

Tak snad zachytím pár tahy (údery klávesnice) ještě ty poslední týdny. Jak se zdá, bude to stát za to. A rozhodně bude zajímavé si pak zpětně (jestli to tedy přežiju…) připomenout, jak to člověk vlastně prožíval. A co všechno za změny mu tenhle rok přinesl. A nemusí být přece jen negativní, co myslíte?

Přinesl i vám nějaké změny v tom, jak vnímáte sami sebe a svět kolem sebe? Jak se učíte zvládat šikovněji jeho nároky? (A že každý rok přináší výzvy a tenhle rok obzvlášť!). Určitě by bylo zajímavé, kdyby se dole v komentářích sešly i vaše příběhy…

 

Letošní rok je prostě něčím prazvláštní

Poprvé po tolika letech jako bych se i tady na blogu zastavila spolu s celým světem a nabídla v sobě prostor pro nějakou změnu v tom, co, kdy a jak píšu. Předtím jsem roky každý týden zaznamenávala, čím mě daný rok fascinoval a co mě učil. Každý rok dokonce dostal svůj symbol – rok daru, rok Freddyho Krugera (je asi jasné, jaký byl) nebo rok sněženky či Spiritu.

Continue reading „Bílý květ na stromu štěstí…“

Jaké to mimoňství také může být??

Být mimoň může být docela drsný…

Možná to znáte (jinak byste tenhle článek asi ani neodklikli) – cítíte se takoví nějací jiní než ostatní. Neřešíte to, co většina kolem vás. Nezajímá vás to, co většinu kolem vás. Nemůžete si najít kamarády, přátele, partnery, protože jste takoví jacísi ulítlí. Ale zatímco někteří jsou třeba také ulítlí, ale tak, jak to letí i mezi ostatními, vy jste se rozletěli někam úplně jinam…

Jen to spíš zrovna vypadá, že se kamsi vlečete…

Ale uvědomili jste si někdy, že právě vaše mimoňství pro vás může být ohromná výhoda??

Máte totiž mnohem… mnohem… mnóooooohem blíž do toho Jiného světa, o kterém tady na blogu píšu. On je, pravda, otevřený i těm, kteří se zrovna jako mimoňové necítí a s radostí se vezou na té velké vlně. Může jim nabídnout jiný pohled a vtáhnout někam, čeho by si jinak třeba nevšimli. Dodat další dimenzi jejich životu. Může to pak být ještě větší jízda. :-) Vy ale máte výhodu, že už v tom jedete. Jaksi od přirozenosti.

 

Když byste chtěli zapadnout…

Continue reading „Jaké to mimoňství také může být??“

Blade Runner – filmy, o které je velká škoda přijít

Viděli? Neviděli? Měli jste to štěstí chytnout některý z Blade Runner filmů ještě v kině? Možná byste měli navíc to štěstí, že by kolem vás nebylo plno diváků chroupajících popcorn. :-) Tyto filmy totiž nebyly taháky, které by vás jen na chvíli pobavily. Tohle byly taháky pro ty, kteří chtějí hluboký dlouhotrvající zážitek, který si s sebou ponesou ještě léta. A spoustu, spoustu otázek…

 Je mi jasné, že ne každého oslovují hluboká témata jako „co z nás dělá člověka, kdo jsem, kam směřuje naše společnost?” Ale možná vás ano? A možná vás chytne (nebo už chytla?) úchvatná vizuální stránka. Možná příběh. A se něco ve vás pohne a vy si  ty otázky začnete také klást. A někdy nejde o odpověď, ale právě o tu otázku, která má moc něco zásadního v našich životech měnit. :-) Continue reading „Blade Runner – filmy, o které je velká škoda přijít“

Radost ze života – kde brát a nekrást??

Mnoho let jsem žila s pocitem, že „tady jsem nechtěla být”. Možná k tomu přispělo i vyprávění mé matky, jak jsem se nechtěla a nechtěla narodit :-) Nemůžu říct, že bych měla nějaké strašlivé dětství nebo dospívání. Asi jsem na tom nebyla nikdy hůř než průměr. A v některých ohledech určitě i líp. Minimálně se doma rodiče nerozčilovali, co nosím ze školy za známky. Nebo za poznámky. Když už, tak se spíš divili, co že jsem to zase zapomněla donést – třeba cvičky apod. :-)

A přece jsem si do deníku svého středoškolského Já jednou napsala: „Umři, když chceš, litovat toho nikdy nebudeš.“ (To bylo ještě v dobách, kdy mě nějaká reinkarnace nebo peklo a ráj nezajímaly.)

 

Když berete smrt jako osvobození, radost ze života se těžko hledá

A tak dodnes, možná i díky této větičce, nepatřím k těm všem, kteří se bojí smrti. Jenže pak je pro mě bohužel také nepřístupná ona motivace: „Odřeknu si ten dortík, protože nechci umřít (na nějakou zlou chorobu způsobenou nezdravou stravou).” :-)

Všimli jste si, jak často je naše motivace poháněná pudem sebezáchovy?? Ale co když ve vás čas od času převládne spíš pud sebedestrukce, který veškeré vaše snahy nenápadně sabotuje?? Není to i váš případ??

Ze všeho nejtěžší ale pro mě bylo najít nějakou radost z toho, že jsem vůbec naživu.

Všechny ty možnosti, které s sebou život přináší – jídlo, zpěv, tanec, krásy přírody – mi nějak nestačily. Ani ten sex mi nestačil :-)  Nechápala jsem nadšení jednoho svého kamaráda, když se o té reinkarnaci kdysi po revoluci doslechl. „Super, budu moct žít ještě jednou”, říkal. Já totiž měla mnohem blíž k té části obyvatel indického poloostrova, kteří toužili po mókše. To jest po osvobození z toho koloběhu životů.

 

Ale když tu radost ze života ne a ne najít, může to být kupodivu i dar

Ano, za těch víc jak 20 let, co jsem se začala učit, jak mít radost z toho, že tedy jsem a dýchám (když už teda), jsem se něco málo naučila :-) Minimálně to, že možná právě díky tomu, že mě spousta toho, co většině lidí k radosti stačí (běhat bosky po louce nebo pařit s kamarády), nějak nestačila, mám trochu jednodušší cestu k tomu nacházet to, co většina hledat moc nemusí. Dokud třeba neskončí v nemocnici po mrtvici jako můj otec…

Tam totiž už pařit nemůžete a běhat bosky po louce taky ne. S trochou štěstí vidíte tak maximálně ven z okna. Tam máte jen pokoj, svou postel, pár dalších nemocných mužů kolem vás (ani ti radostí nesálají)… a svoji hlavu a to, co se vám v ní honí.

 

Kde pak hledat radost ze života v takto neradostných chvílích??

Vzpomínám, jak jsem před 2 lety stála na vlakové zastávce a telefonovala svému otci do nemocnice poté, co jsem dokončila svůj první desetidenní kurz meditace vipassana (podle Goenky). Bylo to zvláštní. Nikdy jsem neměla ke svému otci a jeho pocitům v nemocnici blíž než tehdy.

Měla jsem za sebou pobyt, i když krátkodobý, tam, kde si – v mém případě dobrovolně – necháte vzít všechno, v čem obvykle tu radost hledáme. Možnost bavit se s ostatními a usmívat se na ně. Číst si nebo psát. Surfovat na netu nebo prostě ujíždět na sociálních sítích. Dokonce i možnost jít kamkoliv chcete a jíst cokoliv chcete. A budíček je někdy ve 4 ráno…

Jediné, co vám zůstane, je vaše mysl, vaše tělo bolavé od mnoha hodin meditace a nejbližší okolí. Někdy slunce, někdy déšť. A je jen na vás, kam se případně v té mysli odeberete (po skončení kurzu jsem mnohokrát zjistila, jak jiný kurz jsem v prožila ve srovnání s ostatními, i když jsme dělali naprosto totéž).

Je jen na vás jestli v sobě objevíte způsob, jak najít tu vnitřní radost, kterou vám fakt už nic a nikdo nebude moci vzít. A ptáte se, jestli jsem ji tam našla?? Letos jedu potřetí s výzvou dál v sobě prodlužovat ty okamžiky, kdy se mi dařilo tu radost cítit, a s porozuměním a soucítěním se osvobozovat z toho, co mě stahovalo dolů :-)

 

Chcete se na tu vnitřní radost podívat hlouběji se mnou? 

Když jsem na tento kurz v roce 2017 jela poprvé, pročítala jsem si ve vlaku 10 článků, které jsem těsně předtím každý týden psala o tom, kde tu vnitřní radost hledat. Tenkrát z nich vznikl ebook a každé léto (protože léto je přece obdobím radosti a lásky) se k nim znovu vracím a každý týden nechávám jedno z jeho témat promluvit mi do života. A ono to vždycky udělá :-)

Je to pro mě způsob, jak objevovat těch 10 způsobů, jak v sobě tu radost ze života dusím. A taky to, jak v sobě ten vnitřní oheň (léto je obdobím elementu oheň) probouzet. Tak trochu jinak. Zevnitř…

Kupodivu ta nejšťastnější období jsem už dvakrát prožila na těchto desetidenních meditačních kurzech, i když na první pohled není kde tam tu radost brát, aniž by ji člověk nekradl z toho, co slíbil, že dělat nebude :-) A tak i proto letos v létě jedu na tento kurz znovu :-)

A  hlavně – znovu se chystám vnést témata elementu oheň do 10 týdnů svého života. V rámci svých ročních projektů už vlastně pošesté.

Na samotném začátku celého desetitýdenního období, v sobotu 25.5. od 15.00, pak opět pořádám tříhodinovku elementu OHEŇ. Tentokrát právě o těch 10 způsobech, jak v sobě tu radost ze života dusíme. A jak ji můžeme vykřesat i tam, kde ty běžné zdroje nejsou.

Příprava je nutnost :-) Pokud se chcete na léto tímto tak trochu nezvyklým způsobem připravit se mnou, přihlásit se můžete na odkaze níže.

>> Najděte v životě tu opravdovou radost <<

 

 

 

 

Aby to nebolelo – SM systém :-) (A Dornova metoda)

SM systém nemá se sadomasochismem nic společného :-) (On spíš člověka zaskočí, než by vysloveně bolel). SM systém znamená „stabilizační mobilizace”. A je to způsob, jak dostat tělo tam, kde má být. Aby Vás jednou nebolelo. Myslím, že v rámci tématu PROČIŠTĚNÍ TĚLA, je ideální právě o SM systému psát. A také o Dornově metodě. 

A rozhodně všem doporučuju si minimálně jednou na SM systém a dornovku dojít.

Když učívám čchi kung vidám to pořád dokola – jak špatně lidi stojí. Jak nepohodlný je jim tzv. přirozený postoj. Je to zvláštní, že ani takové základní věci jako stát, sedět, chodit a používat vlastní hlavu neumíme. Co jsme se to celé ty roky učili??? Hlavu máme zanesenou myšlenkami, které jsou nám k ničemu, a tělo zničené :-(

Někdo víc, někdo míň.

Osobně bych řekla, že já tedy míň :-) A vidíte – když jsem na SM systém dorazila s podezřením, že něco není v pořádku, protože to při meditacích a postojích cítím, paní prohlásila, že se tedy diví, že jsem to cítila, ale že mám pravdu. 

Našla mi pak spoustu věcí a hopem mě poslala na Dornovu metodu, aby mi tam paní na kostře porovnala to, co je potřeba porovnat. Tam jsem se dozvěděla o své kostře dalších pár nehezkých věcí :-) A dostala spoustu rad a cvičení, jak si tělo neničit a jak mu pomoct dostat se zpět do té správné formy.  Continue reading „Aby to nebolelo – SM systém :-) (A Dornova metoda)“

Meditace – co to je a co to fakt není…

Na třetím kurzu v rámci úvodu do třech pilířů čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě došlo na meditaci. Když jsem se ptala, kdo medituje, pár lidí se přihlásilo. Nakonec z toho vyšlo, že nemeditují, ale relaxují. Nic proti relaxaci. Ale meditace je mnohem víc a jde výrazně dál. 

Když teď na víkendovém semináři vyprávěla jedna z lektorek svou děsivou zkušenost z kurzu mindfulness, náš britský mistr na to odpověděl, že ti lidi mohou studovat v Británii nebo v USA kolik chtějí VŠ kurzů mindfulness, ale meditaci nakonec stejně nerozumí.

Nic proti mindfulness, pokud člověka dovede do přítomnosti, udělal alespoň ten první krok. Škoda je, když ten první krok považují i za konečný….

 

Meditace a relaxace – jaký je mezi nimi rozdíl?

Meditace učí pracovat se svou myslí. Ovládnout ji. Uklidnit ji. Poznat ji.

Relaxace učí uvolnit stres. Navodit příjemné pocity.

Když se naučíme být bděle přítomní v tom, co jsme (což mindfulness učí) a zjistíme, že je to mnohem zajímavější než to, co se nám točí neustále v hlavě (což mindfulness učí také), je to super. Naučíme se uvolnit. Trochu se v tom životním poklusu a stresu nadechnout. Najít trochu radosti.

Jenže ona je pomíjivá jako každý jiný sebezajímavější vnější prožitek. 

A pokud zůstaneme odkázaní pouze na „meditační” relaxační nahrávky, jak se uklidníme, až si tu meditaci nebudeme zrovna moct pustit do uší? Takové nahrávky nás často dokáží provést různými vnitřními zákoutími a pomoci nám objevit vnitřní překážky, přeladit mysl a dovolí nám někdy prožít úžasné prožitky. Je to taková droga…

Continue reading „Meditace – co to je a co to fakt není…“

Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích…

… protože objevit, kde je ta naše hranice, za kterou už nemáme jít v rámci pudu sebezáchovy dál (nebo za ni pustit druhé), je důležité naprosto pro každého. Mít správně nastavené hranice je otázka psychické pohody, osobní svobody, vnitřní síly a rovnováhy. Kdo s sebou nechá manipulovat, nebo se snaží o něco v daném okamžiku nemožného, obvykle skončí s dost pošramoceným pocitem sebedůvěry… 

Hypersenzitivní lidé (HSP – viz článek Jste hypersenzitivní?) mívají potřebu mít kolem sebe mnohem užší hranice než většina. Zatímco ona většina  (v populaci je prý cca 20 % hypersenzitivních lidí) nemívá problém obklopit se spoustou lidí, vymetat hlučné party apod., hypersenzitivní lidé s tím problém mívají. Ten počet lidí, které zvládnou vpustit do svého osobního prostoru naráz, nebývá velký.

Kdysi jsem četla zajímavé přirovnání – mozek většiny lidí je jako síto s velkými dírami. Těmi dírami propadnou jen velké kuličky (okolní vjemy). Mozek pak tyto kuličky nějak zpracovává a vyhodnocuje. Mozek HSP lidí je ale jako síto s mnoha malými dírkami. Těch kuliček, které jimi propadnou je výrazně víc. (Člověk je citlivější, vnímavější.) Mozek na zpracování takového množství kuliček pak ale logicky spotřebuje mnohem víc energie.

Není divu, že hypersenzitivní lidé bývají na konci dne výrazně unavenější než většina, pokud se nenaučili pár fíglů, jak se tomu odlivu energie ubránit. 

Právě tento týden byla otázka mých vlastních osobních hranic na pořadu dne :-)

 

Kde je ta hranice toho, co zvládnu…

Continue reading „Nejen hypersenzitivní lidé narážejí na otázku po vlastních hranicích…“

Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné…

… a je to tak nepříjemné! Občas na internetu slýchávám „Ego je potřeba, nechme si naše Ego, vždyť je to naše identita! Co budeme bez Ega? Lidi po nás budou šlapat! A nic nedokážeme!“ Zajímalo by mě, o kterém Já ti lidé vlastně mluví. O tom vymyšleném žijícím ve vymyšleném světě? K čemu je takové vymyšlený svět a jeho Já dobré? 

Tento týden jsem si plánovala vyplout nad hladinu toho vymyšleného světa. Mimochodem také jste někdy zažili ten pocit vyplutí nad hladinu?? Mně se to stávalo před lety při mých prvních meditacích.

Byla jsem z toho překvapená. Samozřejmě velmi příjemně :-) Bývaly to ty chvíle velkého klidu až blaženosti. Najednou jsem jen byla a vnímala to, co se kolem mě dělo. Neměla jsem potřebu to nijak popisovat, nijak to hodnotit. Jiný stav :-) Jiný stav jiného druhu než ten, který tak obvykle nazýváme :-)

Jako bych se vynořila ze světa, kde to hučelo myšlenkami. Rybka za rybkou. Ano, vymyšlený svět skládající se z myšlenek a z myšlenkových reakcí na ty myšlenky a z emočních reakcí na ty myšlenky a z myšlenkových reakcí na ty emoce. Reakce za reakcí, myšlenka za myšlenkou. Rybka za rybkou. Různě barevné, různě velké, různě hrozivé nebo hravé.

Téma tohoto týdne bylo stát se tou malou mořskou vílou (tu pohádku miluju!) a vyplout zvědavě do toho Jiného světa nad hladinou. Vědomě. Vzpomínáte, jak se obyvatelé mořského světa chodívali dívat na hladinu? Jak byli očarováni tím, co tam viděli? Třeba létajícími rybami?

Continue reading „Ztratit se ve svém vymyšleném světě je tak snadné…“

Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.

Přes 20 let se honím za štěstím :-) Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem si koupila první sešit a nadepsala ho tuším „pouť”. Či tak nějak vznosně :-) Tenkrát jsem se vrátila z dlouhodobého studijního pobytu v Egyptě…

Egypt byl vždycky můj ohromný sen.

Už jako dítě jsem znala starou, střední a novou říši. Kdy kdo vládl a kde. Hltala knížky o Tutanchomonovi, Achnatonovi. Knížky o egyptské architektuře. A toužila jsem se stát egyptoložkou :-)

Na gymplu jsem se jezdila do Prahy učit individuálně arabštinu. A ještě na gymplu jsem byla sondovat, jestli se bude v tom roce, kdy budu maturovat, otevírat egyptologie. Neotevírala. No, ale beztak jsem si svou cestičku do Egypta našla…

A můj svět tam došel mnoha hodně zásadních proměn. 

A přece jsem tam štěstí nenašla

Tak ano, byly to chvíle, na které moc ráda vzpomínám. Jak jsme sedávali na balkóně našeho bytu a pozorovali felúky brázdící nedaleký Nil. Jak jsme sedávali v kavárně Fíšáwí poblíž Al-Azharu (jako ten slavný spisovatel Nagíb Mahfúz), popíjeli karkadé nebo ovocný koktejl nebo nějaký z x druhů čajů, pokuřovali vodní dýmku a pozorovali ten neuvěřitelný cvrkot na tom velikém tržišti. Jak jsme cestovali po Egyptě a poznávali všechny ty památky, které jsem jako dítě tak toužila vidět. V pyramidách, v hrobkách, v muzeu – byla jsem tam nespočetně krát!! Splněný sen. Radost a štěstí. Ne, že ne…

Ale to, co mě donutilo pořídit si ten sešit, nebylo mé nadšení ze splněného snu. Bylo to poznání, že to nejsem já. Byla to ta bolest, které se to poznání ve mně dotklo. To vědomí, že pokud neosvobodím to já, které ve mně je, nebudu nikdy opravdu šťastná! Sen nesen.

Continue reading „Štěstí nechytíme. Štěstí se musíme otevřít.“