Jste také hypersenzitivní? Našla jsem cestu, která mi pomáhá…

Pokud máte někdy pocit, že je tenhle svět na Vás tak trochu moc, je docela dobře možné, že nejste jen přecitlivělý a že byste se měli konečně vzmužit nebo vzženštit :-) To jest ukázat, že jste chlap, který je silný a všechno zvládne. Nebo že jste ta správná ženská do nepohody, která zvládne práci, domácnosti, děti i manžela :-) A samozřejmě s úsměvem na rtech a otevřenou náručí :-))

Je totiž docela dobře možné, že s Vámi není vůbec nic špatně. Že prostě jen patříte mezi hypersenzitivní lidi.

Nejsou zas tak vzácní – je jich prý kolem 20 %. A to jsou lidi, kteří dostali do vínku pro některé tak trochu danajský dar – větší vnímavost. A dobré srdce. A těch impulzů a negativit kolem je někdy prostě tak trochu moc…

hypersenzitivní, motýl

Co mně osobně tedy pomáhá se s hypersenzitivitou vyrovnávat?

Pokračovat ve čtení…

Pláč, štěstí, údiv, předsevzetí aneb cesta do hlubin mysli…

… takový byl nejen první, ale i druhý týden desetidenního kurzu meditace vipassana, ze kterého jsem se nedávno vrátila. Jednou bych si přála prožít celý kurz v přijetí toho, co bylo, je i bude. Protože kdykoliv se mi to tam dařilo, vždy to přinášelo záplavy vnitřního nepodmíněného štěstí :-) Té svobody, radosti, vnitřního klidu, síly a odvahy, po které všichni ve své podstatě toužíme. Těch 10 dní je totiž dokonalá bezpečná příprava na to vnést stejný přístup i do života mimo prostor meditačního centra. A kdo by se nechtěl cítit tak, jak někdy tam, ať to bylo jakkoliv náročné?? 

smutek, štěstíA stačilo vždycky udělat ten jeden jediný krůček – přijmout cokoliv se zrovna dělo. Ať to byly fyzické bolesti, nebo myšlenky a emoce, které se vynořovaly z hlubin nevědomí. Nebo ať to byly (pro mě tentokrát tedy ne) větší či menší vzdory vůči přísným pravidlům kurzu (nechodit mimo prostory centra, nemluvit, nepsat, nečíst, dodržovat časy meditací apod.)

Často se říká, že přijetí je vlastně rezignace. Že po sobě necháme šlapat. Žijeme v takové představě, že se pak budeme jen přiblble usmívat, zatímco někdo druhý na nás bude křičet. Budeme soucitně chápat hloubku utrpení druhého, zatímco nás ten druhý z popudu svého utrpení bude okrádat. Nebo nás vraždit. Budeme se trápit, ale necháme ho být. To se přece má, ne? Nechat to být. Nezabývat se tím. Odpouštět. Chápat. Chudáček cholerik, zloděj a vrah…

 

Žít v přijetí je ale žít v síle nenechat po sobě šlapat a najít tak vnitřní štěstí

Ano, není snadné najít ten správný způsob, jak na to :-) Vám můžu povídat. Nedávno jsem na toto téma měla celý seminář na úvod letního období elementu OHEŇ. Jeho tématem bylo právě přijetí. Protože to naše věčné hodnocení a kritizování nám bere radost ze života. A radost a láska je emocí elementu OHEŇ. Kdy jindy než v létě, kdy máme příznivé podmínky plné tepla, máme ideální příležitost tu vnitřní radost v sobě posilovat? Nebudeme přece čekat zase až za rok??

Nebo na někoho, kdo nám to teplo dá? Na někoho nebo na něco, díky komu se budeme moci šťastně radovat? Protože pro něj budeme důležití. Protože nám bude poskytovat to teplo a to pohlazení a tu lásku, po které tak prahneme…

Pokračovat ve čtení…

Těžko se radovat ze života, když je všechno úplně špatně…

… když lidi kolem Vás dělají všechno úplně špatně. Když politici jsou úplně špatní. Když Bůh sám je spíš Satan sám. Jo, na to všechno jsem různě na netu narazila :-) Těžko se pak radovat ze života, že?

Hlavní myšlenkou celého ebooku věnovaného elementu OHEŇ Najděte v životě tu opravdovou radost, který si teď v letním období týden za týdnem pročítám, je: „jak se můžeme radovat ze života, když pořád všechno a všechny hodnotíme, kritizujeme a soudíme??“  

Dokážeme se radovat z něčeho, co se nám nelíbí? Co bychom nejraději změnili? Co neodpovídá našim představám? Našim očekáváním? Našim hodnotám?

Je možné se z toho všeho radovat, ale jen za jedné podmínky: přestaneme to kriticky hodnotit a snažit se to změnit. A to je něco, nad čím obvykle (zcela logicky) jen kroutíme hlavou. Se snad zbláznila?? Nebojte, i já nad něčím takovým kroutím hlavou vždycky, když narazím na něco, co mám sto chutí vzít a celé předělat :-)

Dokud jsou ti špatní jenom politici (a vždycky si nějaké, na které si můžeme zanadávat, najdeme), je to ještě celkem v pohodě. Dokud nás nenahání do koncentráků nebo do kotelen, ještě není tak zle. Ale nejčastěji máme sto chutí vzít a celé předělat bližní své, co? Rodiče, děti. Partnery, partnerky. Sousedy, spolupracovníky :-)

 

Žít je opravdu umění milovat. Nepodmíněně.

Já jsem tento týden vzala ten tlustý štos vytištěných emailů, který mi za dlouhá léta poslal člověk, který mi od 90. let hodně hluboce zasahoval do života a proměňoval ho. Ano, byl to právě on, díky kterému v 90. letech vzniklo jádro mé první e-knihy Žít je umění milovat. Právě díky němu vznikaly totiž texty, které bych mohla nazvat mystickou lyrikou.

Byly to texty nesené hlubokou láskou, která ale byla tak trochu zvláštní :-) A právě proto vznikaly takové texty, jaké vznikaly. Proto s tím vztahem přicházely takové prapodivné zážitky, jako přicházely. Třeba na tom trajektu z egyptského Dhahabu do Jordánska. No, jak říkám, mystická lyrika…

Všechny maily, které mi psal, a mnoho z těch, které jsem psala já jemu (často ještě ty neupravené verze), jsem si kdysi tiskla a schovávala v šuplíku u své postele. Byly tam dosud. Přes 20 let.

Teprve dnes jsem je všechny vzala a vyhodila… 

Proč?? Řekla jsem si, že už se tím nechci zabývat. (A ten vztah není zaprášený a uložený jen v mailech – ještě před pár měsíci jsme se opět viděli. Zrovna měl cestu kolem z Austrálie… no fakt :-))

Nejde ani tak o to, že bych se tímhle dlouuuuuuhým vztahem ještě nějak zabývala. Jde spíš o ten styl, jakým jsem ten vztah vedla. V dobré víře. Svobodně, ale se snahou dobrat se pravdy o tom vztahu, sama o sobě i o něm. Neutíkat před tím, co se uzavíralo. A nenechat se vtáhnout do toho, co se otevíralo. Možná jsem byla trochu posedlá :-) Ale ne jím, jak mě podezíral (a mě to tak rozčilovalo). Ale láskou samotnou. Tím vším, co se skrze ni člověk mohl naučit. Kdo to pochopí?? Že ve vztazích často nejde o ty dva, ale o lásku samotnou?? O lásku, skrz kterou se díváte na svět?

Ale udělala jsem jednu zásadní chybu

Myslela jsem si, že se mám dobrat té pravdy vztahu s ním. Měla jsem snahu napravovat to, co se mi zdálo, že je potřeba napravit, ujasnit to, co se mi zdálo, že je třeba ujasnit, vysvětlit to, co se mi zdálo, že je třeba vysvětlit.

Jak jinak, pokud si dva lidé mají opravdu rozumět? Možná to znáte – tu urputnou snahu řešit neřešitelné :-) Strávila jsem tím dlouhé roky. Dlouhé hodiny sepisování mailů – aby konečně pochopil. Roky rozporů a usmiřování. Roky setkávání a zklamávání. Buď na mé straně, nebo na té jeho.

Ale jako bych se tento týden rozhodla, že tyhle stohy mailů už doma nechci. Že to byla marná snaha. Že skutečná láska není o vysvětlování a chápání, ale o milování. O přijímání toho druhého takového, jaký je. A buď je v takovém vztahu člověk šťastný a zůstává. Nebo není a odchází z něj. Se vší tou láskou v srdci.

Jako bych se rozhodla, že nic takového už nechci opakovat. I když mám tu silnou touhu po tom, aby se lidé chápali, rozuměli si a vycházeli si vstříc.

Ano, to je jeden z projevů lásky – vycházet si vstříc. Ale je ještě jeden. Prostě milovat, aniž chápeme. Aniž souhlasíme. Aniž se bojíme, že nám ten druhý ublíží tím, že nerozumí tomu, co potřebujeme, a nevychází nám vstříc…

 

Není možné se radovat ze života, když ho nepřijímáme se vším všudy

Ale je to někdy sakra těžké, že? Nedávno jsem o přijímání měla celý seminář, po něm jsem sepsala celé PDF o přijímání, ve kterém jsem shrnula všechna svá proč a jak a který nosívám i spolu s ohňovým ebookem skoro pořád  u sebe. Ale stejně mi to nejde, jak bych si představovala :-)) Někdy je prostě těžké odhodlat se k tomu přijmout to, co považujete za nesprávné a za nespravedlivé, i když znáte všechna svá proč a jak (ale díky alespoň za to) :-)

Zrovna tento týden jsme měli v čajovně velmi zajímavou debatu o spravedlnosti. Se soudcem na Nejvyšším soudě :-) A zároveň s naším hlavním orlím čchi kungovým instruktorem. Soudit druhé, zdá se, není nikdy snadné. Nese to s sebou spoustu otazníků, které je nutné zvažovat. A někdy je otázka, co je vlastně spravedlivé a podle jakých kritérií.

Co Vy? Vy máte jasno na základě jakých kritérií posuzujete to, zda je něco správné či nesprávné, a kritizujete druhé nebo sami sebe?? Já a Ty je totiž hluboce propojené – pokud ublížíte druhému, ubližujete i sami sobě. A pokud vidíte druhé jako ty špatné, zraňujete tím i sami sebe.  Berete si radost ze života…


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu JÁ, NEBO TY v rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se

Nejlépe je dávat zároveň sobě i druhým (i na blogu)…

… někdy bychom se totiž nejradši rozdali. A největší sranda nastane, když chcete vyhovět těm kolem sebe, a oni chtěj zrovna pravý opak :-) A tak jsem na to šla tenhle týden tak trochu jinak… 

Tohle se mi občas stává. Bývá to ve chvílích, kdy se nechám tak trochu vést proudem, ale zapomenu, že taky musím používat kormidlo :-) Na hodinách orlího čchi kungu občas (tedy docela často) lidem připomínám: „Stačí jen dát tělu impulz švihnutím a pak už se jen vezte na té vlně. Nesnažte se mávat tou rukou, ona vyletí sama, když ji pustíte. Je to jako na saních. Když jedete z kopce, nemusíte sáňky popohánět vpřed. Jen se vezete. A samozřejmě hlídáte, abyste nevyjeli z cesty. “ Ale ono to platí nejen při cvičení :-)

Však mi bylo nedávno kladeno na srdce, že musím vědět, kam přesně chci jít a ty druhé tam prostě vzít s sebou, když budou chtít. Nehrát s nimi na té křižovatce tu jejich hru na půjdeme doleva – ne, tam je to blbý, radši doprava.

 

Vlastně to ale vím. Vždyť co jiného na svém blogu vlastně už roky dělám?

Píšu o světě, do kterého nakukuju a snažím se v něm žít víc než jen prstem jedné nohy :-) Píšu o tom, jaké to tam je. Co tam vidím a co tam prožívám. O překážkách, na které narážím a co se tak s nimi snažím udělat. Je to pro mě taková dobrodružná cesta plná zajímavých objevů a zážitků. Proč se nepodělit?

Ne tedy že by šlo o ty zážitky. Ale třeba někoho neduální Jiný svět taky inspiruje. Je to rozhodně napínavější než jakékoliv jiné cesty, jakkoliv exotické :-) Jak to tak sleduju, tak na rozdíl od jiných blogerek ani po těch letech nemám nouzi o témata. Takovýhle život totiž témata servíruje pořád a pořád :-)

Spíš mám čím dál tím menší chuť psát… každý článek pro mě kdysi býval cestou do hlubin pod povrch dění a často jsem v těch hlubinách nacházela radu, co mám dělat. Ale já dnes už vím, co mám dělat… a na mém blogu to už všechno je. A kdo nechce listovat blogem, má to přehledně v knížkách a kurzu :-) Co mám tedy ještě psát??

 

Třeba shrnutí toho, co se na blogu objevilo?

A to tedy pro mě není zrovna dvakrát zábavné psaní, přiznávám. Kdybych takhle měla psát kvůli čtenářům, tak už tím tady na blogu dávno seknu. Tak ano, spousta lidí chce prostě nějaké ty návody. 10x to, 15 x to, proč tamto a proč nejde oneto. Já tyhle články ale, přiznávám se upřímně, nepíšu pro čtenáře ale sama pro sebe. Dávám druhým to, co chtějí, ale dávám to zároveň i sama sobě. Aby to pro mě mělo alespoň nějaký smysl, když už to není taková ta extatická psací jízda jak mé první články na blogu :-)

Naštěstí má pro mě smysl udělat si nějaké to shrnutí. Jako když jsme si před maturou nebo státnicemi dělali přehledy učiva :-) Asi mám pocit, že mě čeká nějaká další státnice :-)

(Mimochodem, já tento týden sepsala 26 stránkové PDF o tom, proč a jak přijímat věci tak, jak jsou. Slíbila jsem kratší PDF účastníkům mého kurzu na stejné téma (a možná ho někdo občas dostane jako dárek). Nakonec se mi to ale nějak rozrostlo :-) Měla jsem silný pocit, že TOHLE si musím do detailu sepsat. A třeba to pomůže i jiným. Co jste si tento týden ujasnili Vy?)


Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu VZÁJEMNÉ VÝČITKY NEBO VZÁJEMNÁ PODPORA v rámci elementu OHEŇ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní radost a nepodmíněnou lásku. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.

Ponořit se na 10 dní do utrpení? Super!

Je to vtipné. Tento týden jsem na téma týdne (Co se skrývá pod maskou utrpení a co pod maskou Ega) moc nemyslela. A přece – zírám – se nakonec dokonale propojilo s článkem, který jsem k danému tématu loni psala! Týkal se desetidenního kurzu meditace vipassana, který pro mě byl loni hotovou bombou. A to tedy v mnoha ohledech :-)

utrpení vipassanaVšem, kteří hledají způsob, jak se radovat i tam, kde zrovna neskáčeme do vzduchu, tento kurz vřele doporučuju.

Určitě si o něm budeme vyprávět na naší společné tříhodinovce k elementu OHEŇ, která se bude konat už v sobotu 19.5. v Brně. Na semináři Najděte v životě tu opravdovou radost. Tu skutečnou radost totiž najdete jen tam, kde jí nestojí vůbec nic v cestě. Žádné Vaše podmínky. Žádné Vaše nebo kdyby

Vždyť co je to za radost, kterou může utnout každičké ale??

Tento týden jsem sháněla někoho, kdo by jel na další kurz se mnou. Přihlásila jsem se na kurz v Polsku od 4.7. (anglicko/litevský). Žádného odvážlivce jsem ale nesehnala.

Ten kurz totiž není zrovna procházka růžovým wellness sadem. Žádné tanečky, žádné zpěvy, žádné kochání se krásami. Žádné povrchní radosti. Chcete opravdovou radost? Zavrtejte se mnohem hlouběji. Tam, kde se skrývá utrpení. Tam, kde se skrývají Vaše největší bolístky a zranění. A uzdravte je.

 

Osvoboďte se od toho, abyste na bolestivý dotyk reagovali další dávkou utrpení… 

 Přesně to se na desetidenním kurzu vipassany (podle Goenky) učí. Ale představte si to – jak se voják naučí přežít v džungli, než že ho podrobí celkem drsnému výcviku?? Jak se naučíte snášet bolest, aniž byste ji nezažili znovu?? Ano, pod dohledem, za neuvěřitelné podpory. Ale pořád je to bolest. Ne každý o takový výcvik pochopitelně stojí. A ne každý ho také vydrží až do konce. Ale ty konce jsou sladké :-) A spousta lidí se vrací. Včetně mě :-)

A ne – nemlátí Vás tam a nenutí prodírat se křovím a neřvou na Vás :-) 

Ale 10 hodin meditace denně (v sedě) prostě není prosto nejrůznějších bolestí. Tu koleno, tu noha, tu záda, tu ramena. A to, co Vám někdy začne chodit do mysli, také někdy není zrovna příjemné. A někdy je nepříjemné i jen to, že se vlastně nemáte s kým bavit (ctnostné ticho). Tedy kromě organizátorů a učitele.

Slyšela jsem mimochodem o případu, kdy šla holka za učitelem ne kvůli nějakému problému s meditací, ale protože už nevydržela nemluvit :-) A slyšela jsem i o případu, kdy se holka propadala do depresí, protože se nemohla odreagovat zpěvem nebo žertováním s lidmi kolem (ta po pár dnech utekla). A dál na youtube vypráví o tom, jak se radovat ze života. Ale tu opravdovou svobodnou radost, která není závislá VŮBEC NA NIČEM, ještě nepoznala…

Jak jsem tento týden četla v krásné knížce od Jeffa Fostera (jednoho z neduálních učitelů) – „Nejhlubší přijetí” – bolest je bolest. Ta je nevyhnutelná. Stejně jako negativní emoce (smutek, hněv apod.). Přijdou jako vlna. Ale stejně tak odejdou.

Utrpení je ale něco jiného než bolest

Utrpením je bolest či negativní emoci či myšlenku nepřijmout. Neuvědomit si, že už Vámi byla dávno přijata, jinak by se v prostoru, kterým jste, nikdy nemohla objevit.

Goenka sám během kurzu mnohokrát opakuje, že odmítáním toho, co je, toho, co právě prožíváme, jen stupňujeme své utrpení. Přidáváme k tomu, co je už samo o sobě bolestivé, horu dalších příběhů o tom, co by kdyby… a já osobně můžu říct, že se mi několikrát stalo, že ve chvíli, kdy jsem přestala bojovat s tím, co mi bylo nepříjemné (ať to byla myšlenka nebo fyzický pocit), zažila jsem následně ty nejkrásnější okamžiky hlubokého přijetí.

Ano, v reálném životě je to mnohdy těžší. Žijeme v dojmu, že nemůžeme přestat bojovat. Že bychom rezignovali na to, co považujeme za správné. Že bychom druhým potvrdili, že to, co dělají, mohou dělat i nadále. Máme k dispozici svou řeč. Máme dojem, že to můžeme nějak ukecat, okecat nebo ukřičet. Máme k dispozici místa, kam utéct. Do kavárny za kámoškami (a kafem a zákuskem). Do hospody za kámoši (a jedním). Do kina za zábavou. Do lesa za uklidněním.

Na kurzu nic z toho nemáme (tedy kromě léčivého ticha a přírody). O to je to náročnější. Ale o to je to paradoxně právě snazší.

Můžete zjistit, že nic z toho, co jste zvyklí dělat, dělat nemusíte. Protože Vám to nepřinese takovou úlevu jako přestat bojovat. 

Což neznamená, že jste rezignovali. Ale jen a jen to, že jste objevili ten správný svobodný prostor, ze kterého můžete konečně něco opravdu změnit. A ne jen nalakovat na růžovo, nebo zmanipulovat (přemístit něco někam jinam). A hlavně si nepřivodíte větší utrpení, než byla ta původní bolest.

Láska znamená přestat bojovat

Jeff Foster ve své knížce o tom nejhlubším přijetí píše i o lásce. O tom, jak takový mezilidský vztah, který se odehrává v rovině opravdu důvěrného setkání a ne v rovině povrchních příběhů, vypadá.

Můj nejoblíbenější neduální učitel, Rupert Spira, popisuje podstatu bytí jako lásku, která přijímá. Touto podstatou bytí jsme, ale jak často žijeme v ní a jednáme z ní? To jest z přijetí?? Z lásky? A ne z Ega, které žije a jedná ze strachu a z něj vyrůstajícího odporu a boje nebo útěku?

Anthony de Mello píše také o lásce a o svobodě, která je s ní spojená (to byla má oblíbená četba loni v květnu). Pokud od svého milovaného něco potřebujeme, něčeho se dožadujeme, něco mu vyčítáme, pak ve skutečnosti nemilujeme. Je pro nás jen nástrojem naší spokojenosti a štěstí. To je drsná pravda, že??

Přijímající lásku, která se ničeho nedožaduje, si ale představujeme jako takovou tu rohožku, která všechno mlčky snese. Ale taková přijímající láska nikdy není, protože ona se nenechá zašpinit.

Přijímající láska se nebojí říct: „Tohle ne.“ Nemá totiž strach, že o druhého přijde. Přijímá ho se všemi chybami. Netrápí se pro ně. Neútočí a nevyhrožuje. Chápe a soucítí. A právě tak otevírá prostor pro opravdovou změnu.

 

Láska, přijetí a radost budou hlavní letní témata

Kdy jindy je vrcholné období lásky než máj, léto, prázdniny a dovolená?? :-) To, do jaké míry jsme na jaře osvobodili od svého strachu, se promítne i do radosti, kterou nám léto přinese. V 10 týdnech letního elementu OHEŇ budeme mít možnost dál rozvíjet vnitřní svobodu a klid a s ní i schopnost přijímat a opravdu milovat. A všichni víme, kolik radosti v nás probouzejí dotyky lásky :-)) 

  • A tak se již nyní můžete hlásit do projektu (zdarma) STROM ŠTĚSTÍ. Ať Vám 10 týdnů elementu OHEŇ neunikne. Můžete se mnou procházet 10 témat, která Vás navedou k tomu, jak tu nepodmíněnou lásku a radost v sobě probudit. Mezidobí elementu ZEMĚ nám v tom pomůže.
  • Můžete se přihlásit i na desetidenní kurz vipassany (za dobrovolný příspěvek). Stejné kurzy jsou různě po celém světě. Český je dvakrát do roka (v polském meditačním centru vipassany). Pokud ovládáte angličtinu, můžete jet kamkoliv :-) Třeba na anglicko/litevský kurz do Polska stejně jako já :-)
  • Důkladně se na těch 10 týdnů můžete připravit už 19.5. v Brně na tříhodinovém semináři Najděte v životě tu opravdovou radost.  Řeč bude o lásce a radosti, utrpení a přijetí, o mezilidských vztazích, o vipassaně i čínské medicíně a učení o 5 pokladech / elementech. O čchi kungu a způsobech, jak v sobě tu opravdovou radost probouzet.  A jako dárek dostanete můj stejnojmenný ebook se všemi 10 tématy a články, které Vás k té radosti navedou. Těším se na Vás :-)

Článek je součástí ročního projektu STROM ŠTĚSTÍ 2018. Jde o shrnutí týdne věnovaného tématu CO SE SKRÝVÁ POD MASKAMI UTRPENÍ ČI EGA v rámci elementu ZEMĚ. Harmonizace tohoto elementu v nás probouzí vnitřní rovnováhu a klid. Jde o jeden z 5 klíčů k vnitřnímu nepodmíněnému štěstí v neduálním Jiném světě nepodmíněného. Chcete se do projektu přidat také a každý týden dostávat ten svůj plánovač/motivovač s tématem a mottem týdne a začít sledovat, co to udělá zase pro změnu s Vámi?? No problem :-) Bližší informace najdete na stránce STROM ŠTĚSTÍ 2018 – čas na opravdovou změnu od kořenů. Přečtěte si, co všechno Vás bude tento rok čekat, a přihlaste se.

Jak se radovat ze života, když je život na nic??

Je to taková otázka, která člověku snadno zamotá hlavu, že? Když je život na nic, obvykle se z toho neradujeme, ale snažíme se s tím co nejrychleji něco udělat. Radujeme se jen ve chvílích, kdy jaksi život skáče, jak my pískáme :-)

jak se radovat ze životaUplynulý týden se věnoval tématu VZDOR. Původně jsem si tedy představovala, že to celé proběhne trochu jinak. Ale tak kdo tady neustále píše, že je lepší nic neočekávat a nechat prostor té kráse neočekávaného?? :-))

A neočekávané se přihodilo. A já jsem za to vděčná, i když to nebylo vůbec snadné… 

Pokračovat ve čtení…

Šťastný život v paradoxu…

… je něco prostě nepředstavitelného :-) Ale právě v paradoxu ten šťastný život leží. Tam, kde svému štěstí neklademe vůbec žádné podmínky. Obvykle žijeme v černobílém světě. Ten si představit umíme velmi dobře. Buď je to dobré, nebo špatné. Buď je to náš přítel, nebo nepřítel. Buď uděláme A, nebo B.

Ano, když máme štěstí, někdy si všimneme, že svět má víc barev. Alespoň šedivou :-) Začneme vnímat, jak komplexní a neuchopitelné je to, co jsme si předtím mysleli, že je tak jasné. Ale spojit A a B v jedno?? Neříct si, že budu šťastný jen když zažiju A (to dobré přeci) a vyhnu se B (tomu špatnému) ??

Projít branou paradoxu je velmi náročné. Zkuste si například vyřešit nějaký zenový koán. Podobně Vám zamotá hlavu :-) (Co třeba ono slavné Jak zní tlesknutí jedné ruky??)

Kdo si v rámci projektu STROM ŠTĚSTÍ vyzkoušel téma týdne Chtít nechtít, tak měl šanci se s paradoxem setkat. Podařilo se? A jak to dopadlo???

 

Štastný život a konflikt

Já si to tedy užila naplno :-)

Pokračovat ve čtení…

Proměnit svůj týden v něco mimořádného…

… se nám může podařit kdykoliv. Stačí se správně rozhodnout. Jedno jediné rozhodnutí může náš život proměnit. Můžeme se rozhodnout věnovat se víc tomu, co nás už nějakou dobu láká – začít cvičit, nebo jíst zdravěji, věnovat se cizímu jazyku, nebo si vybrat dovolenou svých snů. I kdybychom to zvládli udělat 1x týdně, o tenhle krůček jsme proměnili svůj týden, tj. svůj život v něco, co nám přináší do života o něco víc radosti. No není i to snad mimořádné? 

rozhodnout se změnit si životPro mě je tento týden mimořádný jedním mimořádným rozhodnutím. Motám se kolem něj už pár let. Vždycky říkám: „Jo, už to mám”… a pak zjistím, že to byl jen maličký krůček. Ale i za něj jsem vděčná.

Protože to jednotlivé krůčky, byť se třeba ve vodě a větru nakonec jako nedůležité rozplynou, vedou k tomu bezbřehému oceánu. Protože odloupávají ty jednotlivé vrstvy toho, co mi kdy bránilo se skutečně rozhodnout – máme v sobě tolik strachu. Tolik nepochopení. Tolik věcí, kterých se držíme zuby nehty, protože v sobě máme tolik strachu a tolik nepochopení!

Držíme se toho, co nám štěstí nepřináší, a odmítáme se mu otevřít. Chováme se někdy fakt hloupě :-) 

 

Musíš se rozhodnout

Tahle slova jsem slyšela za uplynulé 4 roky mnohokrát. Za uplynulé cca 2 týdny nespočtukrát (tématy týdne v projektu STROM ŠTĚSTÍ bylo minulý týden EGO a tento týden NĚCO, OČ SE MOHU OPŘÍT). Na každou mou námitku (výmluvu), proč to či ono nejde, protože se bojím toho či onoho, jsem slyšela „Prostě se musíš rozhodnout”. Věděla jsem, že jsou pravdivá – když se rozhodnete, že to nevzdáte, že sám sebe nezradíte, co Vám ještě může stát v cestě?? Ale co ti žraloci v tom oceánu???

Zajímavé je, že právě tento týden jsem si na žraloky vzpomněla. Pochopila jsem, proč jsem minulý víkend viděla dvakrát ten film Surfařka, podle skutečných událostí (o profi surfařce, která se vrátila na prkno a vyhrávala i poté, co přišla po útoku žraloka o ruku). Proč jsem se poprvé tak divně čílila, že ho nemůžu dokoukat. Ta její odpověď na otázku, jestli by chtěla, aby se ten úraz nestal, mě dojala. Prý ne, prý může s jednou rukou obejmout víc lidí, než by kdy dokázala s oběma…

  • Ano, říká se, že člověka nepotká větší překážka, než kterou zvládne.
  • Říká se, že neštěstí je větší učitel, než štěstí (a že trápení je dar, jak jsem ostatně zažila a napsala o tom celý ebook :-))
  • A já osobně vím, co od Života chci a co on chce proto po mně.

Pokračovat ve čtení…

Chcete vědět, proč vůbec cvičit čchi kung? Zeptejte se někoho, kdo ho už 20 let cvičí :-)

Proč to vlastně dělá? Tak dlouho? Co mu to do  života přineslo a přináší? Jaké knížky o čchi kungu si podle jeho dlouholetých zkušeností stojí za to přečíst? A není třeba čchi kung nebezpečný? 

čchi kung Orel v hnízdě - víkendový seminář Svratka
photo: www.bodhidharma.cz

Po mnoha peripetiích se mi konečně podařilo připravit pro Vás rozhovor s člověkem, který takové dlouhodobé a hmatatelné zkušenosti s čchi kungem má. Je to Pavel Simon, hlavní instruktor moderního stylu čchi kungu Orel v hnízdě, díky kterému se tento styl dostal před 20 lety z Velké Británie do České republiky. 

Orel v hnízdě se ve Velké Británii zrodil díky mistrovi Ješe Gyatso (ten menší a tmavší na fotce vlevo :-)) a možná by se nerozšířil za hranice tohoto ostrova, kdyby před 20 lety do Cardiffu neodjel na stáž mladý student práv Pavel Simon (ten vyšší a vousatější na fotce vpravo :-). Styl ho natolik zaujal, že když se po 3 měsících musel vrátit domů, přesvědčil mistra, aby svůj styl začal učit i v České republice.

Říká se, že učitel se objeví ve chvíli, když je žák připravený. Spousta lidí za svými učiteli jezdí. Jsou ovšem i výjimky, za kterými jezdí jejich mistr :-) Když mu vytvoříte ty správné podmínky…

V říjnu 1997 se začínalo nedělním odpoledním kurzem v Plzni. Po 20 letech v říjnu 2017 proběhl další z mnoha víkendových seminářů ve Svratce. Přičemž v té době se již čchi kung Orel v hnízdě díky svým instruktorům pravidelně cvičil na mnoha místech České republiky. Už nejen v Plzni, ale i v Praze, Brně, Olomouci, Strakonicích, Mariánských Lázních, Rýmařově nebo Milovicích.

Je to už rok, co Pavlovi brněnští studenti sepsali své otázky

Zajímala nás jeho osobní zkušenost. Co jemu osobně Orel za ta dlouhá léta všechno dal nebo jak mu změnil jeho život.

A na konec rozhovoru jsem Vám přidala menší bonus – jedno starší video, ve kterém Pavel Simon mluví o tom, jaké to je, když člověk zažívá stav čchi kung na úrovni těla, energie i mysli.

Pokud byste někdy něco takového také chtěli prožívat a to ne jako nějaký zvláštní zážitek, ale jako něco, co je Vám otevřené kdykoliv, stačí jen chtít, nechte se inspirovat… 

Pokračovat ve čtení…

Je Váš partner pes, anebo kočka??

Tak nepředpokládám, že jste si do postele nastěhovali zvíře :-)

Otázka spíš zní, jestli víte, co je Váš partner (nebo přítel, kamarád, sestra, bratr, otec, matka apod.) zač.  A jestli mu dáváte prostor být takovým, jakým je…

 

 

 

 

 

 

 

Pes, nebo kočka?

  • psi jsou věrní společníci. Znáte to. Přijdete domů a uradují se k smrti. Hází po Vás „psíma” očima a čekají, že jim oplatíte stejnou věrností a přítulností. Chtějí si hrát. Chtějí Vás doprovázet. Chtějí být s Vámi.
  • kočka je vznešená bytost. Vstane a začne se Vám točit kolem nohy obvykle v okamžiku, kdy chce nažrat. Nebo když to na ní přijde. Na procházku chodí nejraději sama. Kdy chce a kam chce. Nejraději spí a nevšímá si Vás. Není šťastná jako pes, kdykoliv ji přijdete pohladit. Spíš je šťastnější, když jí dáte pokoj…

 

Lidé jsou jako ta zvířata. Tentokrát myšleno v dobrém slova smyslu :-) 

Někteří lidé jsou spíš jako psi. Mají rádi společnost. A někteří jsou zase jako kočky. Mají rádi hlavně svůj klid. Budete vyčítat psovi, že je pes, a kočce, že je kočka?? Budete se snažit kočku donutit, aby kolem Vás skákala radostí, kdykoliv Vás uvidí? A budete psa učit, aby si Vás pokud možno fakt nevšímal???

Tragédie nastane, když člověk, který má rád psy, narazí na kočku… a nesmíří se s tím. 

Podobně je na tom člověk, který má rád kočky, a narazí na psa. 

Člověku, který má rád psy, se zdá kočka neuvěřitelně odtažitá. Má dojem, že ho přehlíží. Že pro něj možná není dost dobrá. A člověku, který má rád kočky, se zdá pes dost otravný. Dělá mu to snad naschvál?? 

 

A jak mě tato hlubokomyslná myšlenka napadla??

Dcerka by velmi ráda nějaké domácí zvíře – chvíli je to pes (nejlépe Akita inu), chvíli je ochotná se smířit s kočičkou. Zjišťuju, že pes je mi prostě odjakživa bližší. U rodičů už máme druhého jezevčíka ve vyšším věku a několikerou kočku. S kočkami prostě není pro mě ta správná zábava. Ale zas dávají člověku mnohem větší svobodu než pes. Právě svou vlastní svobodomyslností. A tu já taky moc ráda :-)  Zjišťuju, že v naší rodině mají psi extrémní svobodu (možná proto, že jsou to menší jezevčíci), kterou nezneužívají. V mé rodině je vůbec svoboda svatá.

A tak se divím, že má extrémní ochota nabízet i druhým lidem svobodu, nějak není pro některé dost echt. Vždyť většina lidí, jak se zdá, by přivítala spíš kratší vodítko :-) Vždyť jsem se celé roky učila jim to kratší vodítko dávat (nastavovat ty hranice, že), ač mi to jde proti srsti. Ale ještě víc mi jde proti srsti, když mezi lidmi není klid a pohoda. A pak mi to dojde. Jasně že pro některé ani taková svoboda není dost echt.

Jakkoliv extrémní psí svoboda bude pro kočku vždycky otravným vězením :-)