Jak všechny ty teorie, kterých je duchovní literatura plná, převést do praxe??

A je to vůbec možné??

Opět jsem narazila na takové to rčení o duchovňáckých teoriích, které jsou jen na papíře, ale život je o něčem jiném.

Hmm, chápu tohle znechucení nároky, které duchovní literatura na člověka, jak se zdá, klade.

Často to totiž skončí u toho, že si člověk, který se touto cestou vydá, o sobě začne myslet, že je k ničemu, když se ne a ne přestat trápit tím či oním. Nebo si začne myslet o druhých, že jsou k ničemu a „málo duchovní“, pokud si dovolí nechovat se sluníčkově. Například dají najevo svůj hněv nebo svoje zklamání.

Duchovní poučka totiž říká, že nemáme nic očekávat a pak nebudeme zklamaní. Jenže to se snadno řekne (nebo napíše), ale mnohem hůř udělá. Máme se tedy na to vykašlat, rochnit se dál ve svých emocích, dál si hýčkat si své představy o tom, co BY MĚLO být a jak BY SE lidé měli chovat??

Nebo se ty duchovní teorie dají nějak převést do praxe?

Pokračovat ve čtení…

Proč tak ráda cvičím orlí čchi kung?

Bude to už 9 let, co jsem z Brna vyrazila až za Plzeň na svůj první víkendový seminář čchi kungu ve stylu Orel v hnízdě.

Pokukovala jsem po něm už pár let, ale bylo to tááák daleko. A já měla doma malé batole. A tak jsem si doma cvičila čchi kung podle 5 elementů, který mě provázel i těhotenstvím, a podle DVD, které jsem si nechala poslat z USA, jsem zkoušela čchi kung 5 zvířat (pracující také s 5 elementy).

5 elementů (dřevo, oheň, země, kov a voda) mě zjevně oslovovalo už dávno předtím, než jsem na nich postavila své roční blogové projekty Absurdistán I a II, Jahodový ráj a 5 pokladů :-) Jak by ne?

5 elementů – 5 projevů čchi – zahrnuje všechno, od ročních období přes vnitřní orgány po emoce. Ve všem a za vším mohu vnímat energii, čchi.

Navíc mě neuvěřitelně baví hrát si s pojetím 5 elementů na úrovni stavů emocí a mysli – právě na téhle úrovni objevovat, kde co drhne, a nacházet způsoby, jak čchi harmonizovat. Nenašla jsem nikoho, kdo se 5 elementy zabývá z tohoto úhlu pohledu. (Více v článku 5 pokladů v Jahodovém ráji).

 

Čím mě čchi kung Orel v hnízdě zaujal?

Pokračovat ve čtení…

Vize roku 2019? Budoucnost, ve které nikdo z nás nechce žít…

Vyrostla jsem na sci-fi. Zatímco mí spolužáci byli u vytržení z Diskopříběhu, já hltala A.C.Clarka, Stanislava Lema apod. Jeden z nejznámějších sci-fi filmů osmdesátých let se ke mně v té době ale ještě nedostal. Ten k nám pronikl až po pádu komunismu. A byla to bomba

V dobách, kdy se mi o vlastním domácím počítači mohlo jen zdát (ale programovat v Pascalu jsem už uměla!) a všechny ty futuristické strašidelné filmy o vraždících robotech (třeba můj oblíbený Terminátor) se zdály být tak vzdálené a nereálné, já už tu atmosféru šílené technologie nasávala…

 A vize roku 2019? Tou je film, který stále považuji za naprostý mastrštyk. Blade Runner. 

Pokračovat ve čtení…

Království za trochu beznaděje…

Když se na mě známý naštval (a já vlastně vůbec nechápala proč), doufala jsem, že mi odpustí. Kdo by také v takové chvíli stál o to cítit beznaděj?

V takových chvílích máte přece obvykle dvě možnosti – buď v sobě chováte naději, nebo dostanete strach, že tohle pro něj byla už opravdu poslední kapka. 

Když jsem zrovna nezkoumala, co že jsem to tak strašného vlastně provedla, že tak vyletěl (a že jsem přišla na spoustu zajímavých věcí, které bych asi jinak nebyla nikdy ochotná vidět), tak jsem mezi nadějí a strachem (spíš na straně naděje) také lavírovala.

A přece nebude tento článek o tom, jak je hlavně potřeba mít naději a věřit, že všechno dobře dopadne.

To se tak obvykle tvrdívá, ne?? Co si v hlavě představujeme a čemu věříme, to se prý stane. Taková poučka. A vím, že je platná. Také vím, že dokážu odhadnout, kterým směrem se ta která událost bude ubírat. Zda má potenciál růstu, nebo pádu. Běžné by nejspíš bylo říct, zda má potenciál pozitivní, nebo negativní. Jenže to je právě to, co nikdo neví… je opravdu každý pád negativní?? A musí nutně být???

Já tady chci psát o něčem jiném. O daru beznaděje. O tom, že teprve ve chvíli, kdy jsem přestala lavírovat mezi nadějí a strachem, kdy jsem přestala doufat, že všechno dobře dopadne (ale i bát se, že ne), se mi konečně ulevilo a  cítila jsem se úžasně :-) 

Pokračovat ve čtení…

Když není nic tak, jak chcete…

Tak to je prostě smůla :-))

Ne, nebudu Vám tady sepisovat rady a ponaučení o tom, jak s námi naše Ego manipuluje a my se pak snažíme manipulovat svým okolím, abychom ho uspokojili. Tohle je prostě Jiný blog :-)

Neměl by sklouznout do toho dnes běžného radícího blogu (podobný nádech nakonec dostal můj původní blog  Žít je umění, kde dnes již najdete spoustu užitečných článků na nejrůznější témata), kterému se sice říká BLOG, ale v podstatě už dávno nemá s původním smyslem blogaření nic moc společného. Ale není ani tím běžným blogem o módě, knihách apod.

Ráda bych, aby tento blog zůstal blogem v tom pravém slova smyslu – sdílením příběhů a zážitků – ale tak trochu pod povrchem běžného dění.

Však víte (kdo víte), miluju symboliku, a když už si máme ten život užívat naplno, ať je to s opravdovou radostí a svobodou a ne s něčím, co se jen tak tváří :-) O takový život stojím a o takovém životě píšu. O tom, kudy si k němu prošlapávám cestičku, jaké překážky překonávám a jaké úžasné věci na cestě potkávám.

Pokračovat ve čtení…

Depešácký víkend aneb jak zklidnit emoce…

Někdy to není snadné. Nosíme si s sebou balík křivd, ale i vin; lítosti, ale i touhy, aby ti druzí taky přece. Vždy je totiž vina na obou stranách. Spousta lidí se veze buď na vlně té viny a lítosti, druhá spousta zase spíš na vlně křivdy a obviňování. Ale může se stát, že pokud si uvědomí, že vina je na obou stranách, emoce lítají tam a onam…

Na nejnovějším záříjovém víkendovém semináři čchi kungu Orel v hnízdě ve Svratce se právě o emocích a vinách, soucítění, laskavosti a odpuštění mluvilo. A nejen mluvilo, hlavně se cvičilo – nejrůznější praxe, které člověku mohou pomoci se otevřít, odpustit. Sobě i jiným. A také jsme si užili spoustu legrace. Kupodivu, vezmeme-li v úvahu to velmi těžké téma…

Pokračovat ve čtení…

Zmražená Mallorca aneb dovolená má mnoho tváří…

Jezdíte na dovolenou jako pár, nebo každý sám??

Často se říká, že rodina by měla na dovolené vyrážet spolu. Pravda je, že ta má rodina je holt opět tak trochu jiná :-)

Trávíme víkendy často společně někde v lesích, na hory jezdíme společně, ale v létě už roky máme dovolenou rozdělenou.

Já mířím s dcerou a matkou na jih za mořem. Můj manžel míří s kamarády nejlépe tam, kde je zima a mráz. Do vody by nevlezl. Za celých cca 12 let, co se známe, jsem ho ve vodě viděla snad 1x. (Vanu nepočítám :-))

A tak jsem si letos na pláži Sa Coma na Mallorce často říkala, co asi dělá můj manžel. Jestli někde nemrzne.

Fotky, které mi ukazoval po návratu zpět domů, opravdu svědčily o tom, že mráz byl tam, kam odjel, opravdu slušný. Svou dovolenou totiž trávil v Grónsku. Brrrr….

To je tak, když se sejde oheň a mráz…

  • Zatímco my jsme si fotily palmy, můj manžel si fotil grónské kamení.
  • Zatímco my jsme si fotily bazén u hotelu a mořské pláže, můj manžel si fotil jezera, kde nabírali vodu na vaření.
  • Zatímco my jsme si fotily, jak si v hotelovém baru dáváme sangrii (a dcera s novou ostravskou kamarádkou sendviče a kolu), manžel si fotil, jak si ve stanu vaří čaj a ovesnou kaši.
  • Zatímco my jsme si fotily papoušky (delfíny a lachtany jsem tentokrát nefotila), manžel si fotil z dálky jeleny. Případně jejich kůže pohozené cestou.
  • Zatímco my jsme chodily pěšky tak maximálně na „hrad“ a po promenádě, ale většinou jsme se přesouvaly letadly a autobusy, manžel chodil hlavně pěšky.

Prostě dovolená dvou tváří…

Závěr dovolené se sice napětím před odletem trochu podobal, ale i v tomto případě na jeho dobrodružství prostě nemáme.

Zatímco my jsme jen zdržovaly frontu u odbavení, protože Mallorčan nemohl zřejmě najít dceru v systému, manželovu skupinku na letišti v Grónsku rovnou převažovali (!) a řešili, jestli je do letadla všechny váhově poberou, nebo kdo poletí později. Přičemž všechna zavazadla už byla naložená v letadle…

My i oni jsme ale nakonec v pořádku odletěli, i když my jsme měli asi hodinové zpoždění…

A doporučila bych Vám jet na Mallorcu

Mně se tam líbilo. Byly jsme na východním pobřeží nedaleko přístavu Porto Cristo, kde prý tráví čas Rafael Nadal a kotví tam i jeho super special jachta :-) V městečku mají ale pro mě něco zajímavějšího a to velké krápníkové jeskyně. Z našeho letoviska Sa Coma tam jezdil autobus (pár minut cesty) a stavěl přímo u vchodu do jeskyní. Prohlídka trvala asi hodinu včetně krátkého komorního koncertu dole v jeskyni (hráli hudebníci na loďkách na podzemním jezeře). Hotový Fantóm opery, jestli znáte tu část, jak fantóm přijíždí na loďce do svého obydlí.  Píseň tedy byla jiná, ale atmosféra podobná.

Podívejte se na toto krátké video – tahle dvojice je má nejoblíbenější, Sierra a Ramin. Před dvěma lety to pro mě byl vánoční objev (viz článek Na Vánoce nedávají jen pohádky a nejen ty jsou zázračné…), nikdy bych si byla nemyslela, že mě bude bavit se dívat na Fantóma opery. Ale tenkrát mě uchvátila jedna píseň a vzpomínám, jak jsem kroužila v zimě na bruslích po stadionu a zpívala jsem si ji. Uklidňovala mě…

Další výlet jsme podnikly, už obligátně, do Marinelandu na delfíny, lachtany a papoušky. Na rozdíl od loňského byl tento Marineland menší a papoušek uměl jen sčítat :-) Ale i tak jsme si to užily…

Hotel byl super, kousek od pláže, ale dost daleko na to, abychom se mohly trochu projít. Byl v klidné části letoviska, hned vedle archeologického naleziště. Vařili dobře, opět jsme se tam vrhla na zákusky :-) All inclusive se nám opět vyplatilo – dcera dělala experimenty s Coca-colou. Lidi, ta Zero nejen že nevoní, ale je opravdu ve srovnání s tou přeslazenou vysloveně nechutná. Už ji nikdy kupovat nebudu!

Odpolední klid a večerní chvilku jsem trávila u televize – ale byl to užitečný čas :-) Filmy ve španělštině se španělskými titulky byly pro mé oprašování španělštiny dokonalé. Dokonce tam byly i čínské programy (dva v angličtině a jeden ve francouzštině) a to bylo teprve zajímavé koukání. Člověk by neřekl, jak jsou ti Číňané nafoukaní a na Západ koukají jako na země za zenitem, které teprve teď poznávají, jak je úžasné omezit dravý vliv trhu státními intervencemi…

Celkově si na dovolenou nemůžu vůbec stěžovat.

A přece nebyla taková, jaká jsem čekala, že bude. Nebyla tak poklidná, tak pohroužená jako mé předchozí dovolené. Byla tak trochu vnitřně podrážděná a pátrající po odpovědích. A přece chvílemi prozářená. Ale o tom zase na mém blogu Žít je umění.

A co Vaše dovolená? Zažili jste něco zajímavého? Zjistili jste něco zajímavého? Líbilo se Vám tam, kde jste byli? A byli jste spíš přítomní teď a tady, spokojení, nebo spíš pohroužení někde ve svých vlastních příbězích (nebo příbězích druhých lidí) a případně nespokojení?? 

 

 

 

Za všechny mé problémy můžeš ty! Nebo jak to vlastně je??

Spousta lidí chodí po světě a neustále brblá. Za své problémy viní všechno kolem sebe.

Počasí. Rodiče. Děti. Partnera. Partnerku. Politiky. Lékaře. Taky vídáte ty jejich zakaboněné tváře, když jdete po ulici? Také slýcháte ty jejich tirády tu na jednoho, tu na druhého? Jak často si říkáte: Já takový notorický stěžovatel nejsem.?? A jste si tím tak jistí???

Už před mnoha lety jsem si říkala, jaký jsem dobrák. Nevraždím, nelžu, nekradu a nesmilním. Hotový vzor ctností. A přitom, škoda mluvit. Nalijme si toho kyselého vína (a Bože, jak já nemám ráda kyselé víno. Vždycinky jen to sladké…).

Buď má člověk tu ctnost úplně, nebo ji nemá vůbec.

Co všechno jsem už v sobě, nebo v druhých zavraždila? Kolik jsem toho ukradla? Kolik snů, kolik nadějí? Kolik jsem si toho už nalhávala, jen abych nemusela vidět pravdu? Kterými vášněmi jsem se nechala svést? Kterými touhami?

Jaké ctnosti máte Vy? Kdyby Vám dali u soudu do rukou kámen, jste bez viny, abyste ho mohli hodit?? Nahlédněte hluboko do sebe a jen se pěkně podívejte se, co všechno za kostlivce tam chřestí kostmi :-)

A jak je to s tím notorickým obviňování druhých za naše vlastní problémy?? 

Pokračovat ve čtení…